ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3860.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3860/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. T. M. H., Ph.D. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, PSČ 738 01, proti žalované Ing. M. K., MBA , zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 211 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ECm 34/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2014, č. j. 8 Cmo 429/2013-164, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2014, č. j. 8 Cmo 429/2013-164, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. srpna 2013, č. j. 11 ECm 34/2010-130, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, jíž se žalobce (JUDr. T. M. H., Ph.D.) domáhal vůči žalované (Ing. M. K., MBA) zaplacení částky 211 200 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 28. února 2010 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 8. února 2001 (správně ze dne 21. prosince 2000), sp. zn. 20 K 77/99, prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce AURA-INGSTAV Kojetín spol. s r. o. a správkyní jeho konkursní podstaty ustavil žalovanou.
2/ Společnost REGA F.B.A., s. r. o. "v likvidaci" (dále jen „společnost R“) podala u konkursního soudu dne 19. dubna 2002 excindační žalobu, jíž se domáhala vyloučení majetku (nemovitostí) z konkursní podstaty úpadce; spor byl veden pod sp. zn. 3 Cm 59/2002.
3/ Věřitelský výbor na schůzi konané dne 17. dubna 2003 „odsouhlasil“ žalované právní zastoupení advokátem ve věci žaloby podané společností R.
4/ Žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) uzavřela s žalobcem (jako advokátem) 10. prosince 2003 smlouvu o poskytování právních služeb. Předmětem uzavřené smlouvy bylo i poskytnutí „souboru porad a konzultací“ ve věci sporu se společností R. Ve smlouvě si strany sjednaly, že odměna za tyto právní služby bude činit 20 % z odměny žalované (jako správkyně konkursní podstaty úpadce R) dosažené zpeněžením nemovitostí, které byly předmětem excindační žaloby (po odečtení již vyplacených 10 000 Kč), za předpokladu úspěchu žalované v označeném sporu.
5/ Žalobce na základě předmětné smlouvy zastupoval žalovanou v excindačním sporu a dosáhl zamítnutí žaloby (rozsudkem konkursního soudu ze dne 30. ledna 2004, č. j. 3 Cm 59/2002-73). Smlouvu o poskytování právních služeb žalovaná ukončila výpovědí ze dne 23. února 2004.
6/ Proti rozsudku konkursního soudu podala společnost R odvolání. V odvolacím řízení, v němž žalobce již žalovanou nezastupoval, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 3 Cmo 65/2004-115, potvrdil rozsudek konkursního soudu.
7/ Žalovaná předmětné nemovitosti zpeněžila kupní smlouvou ze dne 26. ledna 2007 za částku 6 200 000 Kč a následně dne 5. ledna 2009 vypracovala v rámci probíhajícího konkursu konečnou zprávu, jejíž součástí bylo i vyúčtování odměny. Přestože konečná zpráva zahrnovala i právní služby (včetně služeb poskytnutých žalobcem), odměna za právní služby poskytnuté žalované žalobcem při zastupování ve věci vedené u konkursního soudu pod sp. zn. 3 Cm 59/2002 v ní nebyla zahrnuta. Konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce konkursního soudu dne 4. února 2009, usnesením ze dne 10. března 2009, č. j. 20 K 77/99-1085, konkursní soud konečnou zprávu schválil. K odvolání jednoho z konkursních věřitelů Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. května 2009, č. j. 2 Ko 48/2009-1131, potvrdil usnesení o schválení konečné zprávy.
8/ Žalobce specifikoval výpočet žalované částky tak, že ze zpeněžení předmětných nemovitostí náležela žalované odměna ve výši 930 000 Kč, z této částky vypočetl 20 %, odečetl již dříve poskytnutých 10 000 Kč a připočetl daň z přidané hodnoty dle zákonné sazby. Tuto odměnu žalobce vyúčtoval žalované fakturou splatnou dne 27. února 2010, doručenou žalované dne 18. února 2010.
9/ Usnesením ze dne 15. března 2010, č. j. 20 K 77/99-1216, zrušil konkursní soud konkurs na majetek úpadce; usnesení nabylo právní moci dne 2. dubna 2010.
10/ Žalobce podanou žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaná částka představuje odměnu za poskytnuté právní služby dle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 10. prosince 2003. Poté, kdy jej soud seznámil s „výsledky dokazování“, žalobce sice na svém tvrzení (že nárok uplatňuje vůči žalované jako fyzické osobě) setrval, kromě toho však nově uváděl, že žalovanou částku vůči žalované, jakožto bývalé správkyni konkursní podstaty úpadce, požaduje dále i z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaná porušila povinnosti správkyně konkursní podstaty a odměnu za právní služby poskytnuté žalobcem ve věci excindační žaloby sp. zn. 3 Cm 59/2002 nezahrnula do konečné zprávy, přestože o tomto jeho nároku věděla. K tomu žalobce doplnil, že se o této skutečnosti dozvěděl až z vyvěšené konečné zprávy.
11/ Žalobcem nově uváděné skutečnosti soud považoval za změnu žaloby (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu), kterou připustil usnesením ze dne 13. srpna 2013.
Na tomto základě soud uzavřel, že věřitelský výbor „v rozsahu svých pravomocí dne 17. dubna 2003 odsouhlasil“ v souladu s ustanovením §8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), právní zastoupení žalované advokátem ve sporu se společností R a v souladu s tímto souhlasem pak žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s žalobcem.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu uzavřela žalovaná jako správkyně konkursní podstaty úpadce, což bylo žalobci známo. Nebylo tak prokázáno tvrzení žalobce, že by nárok, který uplatňuje, měl přímo vůči žalované, tedy že by šlo o její osobní závazek. Žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb v právním postavení správkyně konkursní podstaty úpadce AURA-INGSTAV Kojetín spol. s r. o. (a se souhlasem věřitelského výboru), proto má pohledávka žalobce charakter pohledávky za podstatou dle §31 odst. 2 ZKV (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42).
K požadavku na přiznání žalované částky z titulu nároku na náhradu škody soud nejprve uvedl, že žalobci na základě smlouvy z 10. prosince 2003 vzniklo právo na zaplacení smluvní odměny jako pohledávky za podstatou, když neměl pochyby o tom, že žalobce jakožto zástupce žalované byl v excindačním sporu úspěšný (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v odvolacím řízení potvrzeno, aniž by změnou právního zastoupení bylo zásadním způsobem rozhodnutí odvolacího soudu ovlivněno) a nemovitosti byly zpeněženy. Současně nebylo prokázáno, že by se žalobce dozvěděl o okamžiku vzniku nároku na odměnu správkyně (o zpeněžení nemovitostí) dříve než z konečné zprávy, která byla zveřejněna 4. února 2009. Tehdy se mohl dozvědět poprvé i o tom, že konečná zpráva neobsahuje mezi pohledávkami za podstatou jeho odměnu.
Na tomto základě soud – cituje ustanovení §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – uzavřel, že jelikož od doby, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že jeho odměna nebyla žalovanou zahrnuta do konečné zprávy mezi pohledávky za podstatou, do okamžiku, kdy žalobce u soudu uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalované jakožto bývalé správkyni konkursní podstaty z titulu náhrady škody, uplynula lhůta delší než čtyři roky, je vznesená námitka promlčení relevantní procesní obranou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 8 Cmo 429/2013-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Odvolací soud se nejprve přihlásil jako ke správným ke skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně učinil ze smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 10. prosince 2003, avšak tato zjištění posoudil jinak. Odměnu advokáta považoval za hotové výdaje správkyně konkursní podstaty, jejichž náhradu mohla uplatnit ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. a/ ZKV jako svou pohledávku za konkursní podstatou. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že dle uzavřené smlouvy měla (odměnu) plnit žalobci přímo žalovaná a nikoliv úpadce. Proto je žalovaná v tomto sporu pasivně věcně legitimována.
Dále odvolací soud uvedl, že v dané věci nebylo možné úspěšně uplatnit úhradu žalované částky z titulu náhrady škody především proto, že samotný dluh není škodou. Podle odvolacího soudu se žalovaná nezahrnutím předmětné odměny do konečné zprávy pouze připravila o možnost úhrady předmětného hotového výdaje z konkursní podstaty; nebylo její povinností tuto položku do konečné zprávy zahrnout. Žalovaná tedy neporušila žádnou právní povinnost a žalobci nemohla vzniknout škoda. Proto se odvolací soud nezabýval námitkou promlčení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požadujíc, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odměna advokáta je hotovým výdajem správkyně konkursní podstaty a že dle uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb měla odměnu plnit žalobci přímo ona (a nikoliv úpadce).
Za daného skutkového stavu, kdy dovolatelka uzavřela smlouvu s žalobcem, jejímž předmětem bylo poskytování právních služeb a konzultací ve věci sporu mezi dovolatelkou jakožto správkyní konkursní podstaty a společností R, po předchozím souhlasu věřitelského výboru, tedy v souladu s ustanovením §8 odst. 3 ZKV, měl podle dovolatelky odvolací soud vycházet z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Potud dovolatelka poukazuje na usnesení sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, rozsudek ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2014, pod číslem 108 a usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011. Označená rozhodnutí podle dovolatelky indikují závěr zcela opačný, než k němuž dospěl odvolací soud, a sice, že v dané věci jde o pohledávku za podstatou, která po zrušení konkursu přechází na úpadce.
Kromě toho dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Podle dovolatelky z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, jakými právní úvahami se odvolací soud řídil, když shodná skutková zjištění vyhodnotil zcela jinak než soud prvního stupně. Přitom se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, který vycházel z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností).
Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §8 odst. 3 poslední věty ZKV činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Z ustanovení §31 odst. 2 ZKV se pak podává, že pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou (mimo jiné) a/ hotové výdaje a odměna správce podstaty, b/ náklady spojené s udržováním a správou podstaty (…), e/ nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem podstaty, včetně smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, úroků a smluvních pokut podle těchto smluv, jakož i ze smluv týkajících se provozování podniku, od nichž správce neodstoupil podle §14 odst. 2.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání k 10. prosinci 2003 (kdy byla uzavřena zkoumaná smlouva o poskytování právních služeb) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedoznala změn.
K pravidlu formulovanému v ustanovení §8 odst. 3 poslední větě ZKV se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž judikatorní závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout takto: 1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v ustanovení §8 odst. 3 poslední větě ZKV tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011).
2/ Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat a projednat vyloučení věci z podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012).
3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2004“), a zejména opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009].
Tyto ustálené judikatorní závěry se do poměrů dané věcí promítají následovně:
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobce zastupoval žalovanou ve sporu se společností R se souhlasem věřitelského výboru a že žalovaná uzavřela s žalobcem smlouvu o poskytování právních služeb jako správkyně konkursní podstaty úpadce. Jednala tak v souladu s ustanovením §8 odst. 3 poslední věty ZKV, neboť sice šlo o činnost (vedení sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty), k níž byla jakožto správkyně konkursní podstaty úpadce povinna, mohla ji však se souhlasem věřitelského výboru zadat třetí osobě na účet konkursní podstaty.
Z uvedeného vyplývá, že žalobcem uplatněný nárok je pohledávkou za majetkovou podstatou dle ustanovení §31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Vzhledem k tomu, že pohledávka žalobce na úhradu odměny za poskytnuté právní služby nebyla v konkursním řízení uspokojena, přešla po skončení konkursního řízení na úpadce (k tomu viz opět R 27/2004 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009).
Ještě jinak řečeno, lze shrnout, že uzavře-li správce konkursní podstaty s předchozím souhlasem věřitelského výboru s advokátem smlouvu o poskytování právních služeb v řízení o vylučovací žalobě dle §19 odst. 2 ZKV, je odměna advokáta za poskytnutí právních služeb pohledávkou za podstatou; v rozsahu, ve kterém nebyla taková pohledávka uspokojena za trvání konkursu, přechází po zrušení konkursu závazek k její úhradě na dlužníka.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který uzavřel, že závazek ze smlouvy o poskytování právních služeb je osobním závazkem žalované, jež si jej mohla následně účtovat jako pohledávku za konkursní podstatou podle ustanovení §31 odst. 2 písm. a/ ZKV (hotový výdaj správkyně konkursní podstaty), z čehož dovozoval pasivní legitimaci žalované, tak není správné. (Kdyby šlo o osobní závazek žalované, jdoucí mimo režim §8 odst. 3 poslední věty ZKV, nesměla by jej žalovaná přeúčtovat k tíži konkursní podstaty ani v režimu §31 odst. 2 písm. a/ ZKV).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí žalobcem uplatněný nárok z hlediska možné odpovědnosti žalované za škodu.
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu