ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3902.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3902/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Czech Property Development, a. s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Vladislavova 1390/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27402436, zastoupeného Mgr. Olgou Kaizar, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Adamu Sigmundovi , advokátu, se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197, 2/ AB Silvretta s. r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásně nad Bečvou, Jiráskova 613/13, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 45192286, 3/ Dr. Stephanu Rielovi , se sídlem ve Vídni, Landstra βer Hauptstraβe 1/2, Rakousk á republika, jako správci podstaty úpadce ALPINE Bau, GmbH, z toho druhý a třetí žalovaní zastoupeni JUDr. Danou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, a 4/ E. H. , zastoupenému Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 62/2005, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 10 Cmo 102/2011-739, takto:
I. Dovolání druhého a třetího žalovaných se v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 10 Cmo 102/2011/2011-739, odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 35 Cm 62/2005-717, Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadcem UNO – CENTER, s. r. o. ve výši 46 374 476,45 Kč je po právu jako pohledávka II. třídy s právem na oddělené uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 35 Cm 62/2005-649, kterým soud zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za úpadcem ve výši 54 943 252,08 Kč je po právu jako pohledávka II. třídy s právem na oddělené uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II., III. a IV. výroku), Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 21/2011-676, zrušil v bodě I. výroku v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávek žalobce ve výši 46 374 476,45 Kč jakožto pohledávek s právem na oddělené uspokojení, dále v bodech II. až IV. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně vyšel především z toho, že:
1/ Právní předchůdce žalobce – společnost EURO – GRUPPE, s. r. o. jako zprostředkovatel a úpadce jako zájemce uzavřeli dne 19. října 2001 zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek právního předchůdce žalobce vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měl úpadce příležitost uzavřít smlouvy o smlouvě budoucí nebo nájemní smlouvy nebo kupní smlouvy na projekt novostavby na N., P., a úpadce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi. Konkrétní specifikaci rozsahu a druhu ploch, ohledně nichž měly být uzavírány smlouvy, které právní předchůdce žalobce zprostředkovával, měla obsahovat Příloha č. 2.
2/ Listinami ze dne 5. srpna 2003 a 6. listopadu 2003 úpadce vůči právnímu předchůdci žalobce potvrdil pohledávky v souhrnné výši 46 374 476,45 Kč, konkrétně pohledávku na zaplacení provize ve výši 28 071 210,82 Kč, pohledávku na zaplacení provize ve výši 12 318 419,93 Kč, pohledávku za vícepráce a vícenáklady ve výši 3 395 496,30 Kč a pohledávku na provizi ve výši 2 589 350,40 Kč.
3/ Usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 89 K 35/2003, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Luboše Smrčku, CSc.
4/ Právní předchůdce žalobce přihlásil do konkursního řízení úpadce přihláškou ze dne 10. září 2004 mimo jiné pohledávky ve výši 46 374 476,45 Kč, konkrétně pohledávku na zaplacení provize ve výši 28 071 210,82 Kč, pohledávku na zaplacení provize ve výši 12 318 419,93 Kč, pohledávku za vícepráce a vícenáklady ve výši 3 395 496,30 Kč a pohledávku na provizi ve výši 2 589 350,40 Kč, a to jako pohledávky II. třídy s právem na oddělené uspokojení.
5/ Tyto pohledávky popřeli při přezkumném jednání dne 31. ledna 2005 co do pravosti a výše věřitelé (druhý a třetí žalovaní a právní předchůdce čtvrtého žalovaného společnost AT 10 Vermögensverwaltungs GmbH) a co do pravosti, výše a pořadí (práva na oddělené uspokojení) správce konkursní podstaty.
6/ Právní předchůdce žalobce podal dne 24. března 2005 žalobu o určení pravosti pohledávek a určení práva na oddělené uspokojení.
7/ Usnesením ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 89 K 35/2003-2694, zprostil Městský soud v Praze dosavadního správce konkursní podstaty funkce a novým správcem ustavil prvního žalovaného.
8/ Usnesením ze dne 3. března 2006, č. j. 89 K 35/2003-26-25, Městský soud v Praze rozhodl, že na místo věřitele EURO – GROUPPE, s. r. o. vstupuje do konkursního řízení společnost Czech Property Development, a. s. (žalobce).
9/ Usnesením ze dne 12. května 2009, č. j. 89 K 35/2003-37-36, Městský soud v Praze rozhodl, že na místo věřitele AT 10 Vermögensverwaltungs GmbH vstupuje do konkursního řízení pan E. H. (čtvrtý žalovaný).
Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že potvrzení ze dne 5. srpna 2003 a 6. listopadu 2003 splňují náležitosti uznání závazku podle §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (dále jen „obch. zák.“), se zabýval námitkami žalovaných, že zprostředkovatelská smlouva je neplatná pro svou neúplnost a neurčitost a dále pro rozpor s ustanovením §196a obch. zák., neboť nebyla schválena valnou hromadou úpadce.
Námitku neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy pro rozpor s ustanovením §196a obch. zák. soud prvního stupně neměl za důvodnou, neboť dospěl k závěru, že uvedené ustanovení se nevztahuje na zprostředkovatelskou smlouvu.
Dovodil však, že zprostředkovatelská smlouva je neplatná pro neurčitost. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se podařilo prokázat, že nároky uvedené v uznání závazků nikdy nevznikly. Vzhledem k tomu, že z tvrzení a provedených důkazů soud nezjistil, že by bylo možno předmětný nárok přiznat žalobci z jiného právního důvodu, zamítl žalobu i v tomto rozsahu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že určil, že žalobce má za úpadcem pohledávky druhé třídy v celkové výši 46 374 476,45 Kč; jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Podle odvolacího soudu se uznáním závazku zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemena) z věřitele na dlužníka, na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Přitom skutečnost, které svědčí domněnka, není předmětem dokazování, tzn., pokud tato domněnka nebyla vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou.
Z uvedeného dle odvolacího soudu plyne, že bylo na žalovaných, aby prokázali, že pohledávky nevznikly, tedy že úpadci nebylo poskytnuto žádné plnění bez ohledu na to, zda zprostředkovatelská smlouva byla platně uzavřena.
Potvrzující výrok o zamítnutí požadavku žalobce na určení práva na oddělené uspokojení odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce neprokázal uzavření zástavní smlouvy k zajištění pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, jež mají za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že doplnil a zopakoval dokazování, aniž je (z napadeného rozhodnutí) patrno, o jaké důkazy dokazování doplnil či jaké důkazy zopakoval a jak je vyhodnotil. Řízení je tak zatíženo vadou, neboť není naplněn požadavek uvedený v §157 odst. 2 o. s. ř. a tato vada může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „je možné“, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o skutkové zjištění, které nemusí mít oporu v provedeném dokazování. Další procesní vadou je dle žalovaných tzv. „souborné“ zjištění, když odvolací soud uvádí, co vyplynulo ze zjištění učiněných v průběhu celého řízení bez vztahu ke konkrétním provedeným důkazům.
Další „vadu v právním posouzení věci“ spatřují dovolatelé v tom, že se odvolací soud nezabýval námitkou neplatnosti uznání závazků z důvodu neschválení valnou hromadou podle §196a obch. zák. Toto posouzení přitom považují dovolatelé za zásadní, neboť právě z něj se odvíjí otázka, kdo je povinen nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Dovolatelé konečně napadají i právní posouzení odvolacího soudu v otázce možnosti „uznání nedluhu“, tedy dluhu, který podle dovolatelů neexistoval z důvodu neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy. Mají za to, že vyvrátili zákonnou domněnku existence závazku v době uznání tím, že „tvrdili a prokázali, že smlouva o zprostředkování (…) byla z důvodu své neurčitosti a neúplnosti absolutně neplatná“. Odkazujíce na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005 a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu) tvrdí, že jestliže pohledávky žalobce nevznikly na základě písemné zprostředkovatelské smlouvy, pak nejsou předmětem uznání, neboť vyvratitelná domněnka způsobená uznáním závazku se může vztahovat pouze k existenci nároků výslovně uvedených v uznávacím projevu. Přitom nelze přihlížet k tomu, že zprostředkovatelská smlouva může být uzavřena i ústně, neboť z úmyslu obou smluvních stran plyne úmysl podmínit platnost smlouvy písemnou formou, proto není možné konstruovat hypotézu, že úpadci vznikl závazek na základě případné ústní dohody se stejným obsahem jako smlouva o zprostředkování. Poskytnutí plnění a prokázání jiného právního důvodu je tak na žalobci.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod. 1 a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání občanský soudní řád, oba předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení, že žalobce má právo na oddělené uspokojení svých pohledávek, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. Učinil tak proto, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch napadené rozhodnutí vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Rozhodnutím, kterým bylo (v této části) potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelům způsobena újma nebyla, naopak rozhodnutí vyznívá v jejich prospěch.
Ve zbylém rozsahu, směřuje-li proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud předně neshledává důvodnou námitku dovolatelů, podle níž dovolací soud při svém rozhodování vyšel i z důkazů, které v odůvodnění blíže nezmiňuje a neuvádí, jak je vyhodnotil. Je tomu tak jednak proto, že z napadeného rozhodnutí se – v kontextu s obsahem protokolu o jednání před odvolacím soudem – podává, jakým způsobem odvolací soud doplnil dokazování (smlouvou o zřízení zástavního práva a výpisem z katastru nemovitostí) a jaká zjištění z tohoto dokazování učinil (o tom, kdo byl smluvní stranou označené smlouvy a kdy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí). Nelze pak dále přehlédnout, že v této části se doplnění dokazování týkalo nároku žalobce (práva na oddělené uspokojení), který byl soudem prvního stupně zamítnut a že toto rozhodnutí (vydané ve prospěch dovolatelů) odvolací soud potvrdil (a dovolání bylo v této části odmítnuto).
Odvolacímu soudu rovněž nelze vytýkat, že by vycházel z tzv. souhrnných zjištění. Uvádí-li, že „vychází ze zjištění učiněných v průběhů řízení“, nelze tuto část odůvodní interpretovat jinak než tak, že při právním posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů konkursního soudu (že se s nimi ztotožnil). Srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011. Nebylo tudíž zapotřebí, aby v této pasáži odůvodnění odvolací soud znovu opakoval skutkové závěry, které shrnul v předchozí (popisné) části odůvodnění (k tomu srov. stranu 2 druhý odstavec odůvodnění). V tomto ohledu tedy napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (viz §211 o. s. ř.), a je tudíž přezkoumatelné.
Ostatně měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí, jak plyne z rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
K námitce nesprávného právního posouzení věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 113 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
V rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Cdo 493/2005, pak Nejvyšší soud (při výkladu §110 odst. 1 obč. zák.) vysvětlil, že identifikace uznaného práva (v označené věci prostřednictvím odkazu na smlouvu o půjčce) je nezbytná nikoli k posouzení právního důvodu uznávaného práva, ale k jeho skutkovému vymezení, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je úkon adresován. Skutečnost, že smlouva byla nakonec shledána neplatnou, nemění nic na tom, že bylo písemně uznáno právo žalobkyně na vrácení částky, která jí byla předána na základě ujednání účastníků zachyceného v písemném vyhotovení uvedené smlouvy.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud, při posuzování obchodního závazkového vztahu, přihlásil i v rozsudku ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, v němž uvedl, že skutečnost, že smlouva je shledána neplatnou, nemůže nic měnit na tom, že bylo uznáno právo věřitele na plnění. Uznání závazku z neplatné smlouvy je tedy třeba brát v úvahu i při posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává, že za situace, kdy žalobce předložil platné uznání závazku, dovolatelé nemohli uspět (jen) s námitkou neplatnosti písemného právního úkonu, z něhož měla uznaná pohledávka plynout. Bylo na nich, aby tvrdili a prokázali konkrétní skutečnosti o tom, že daná pohledávka nevznikla (např. z důvodu, že právní předchůdce žalobce úpadci neplnil), zanikla (např. tím, že úpadce pohledávku zaplatil) nebo byla převedena na jiného.
Odvolací soud tedy rozhodl správně, když uzavřel, že žalovaní nevyvrátili domněnku existence uznaného závazku úpadce vůči žalobci (§133 o. s. ř.).
S citovanými závěry pak není v rozporu ani judikatura, na kterou dovolatelé odkazují, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 362/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, v nichž soudy posuzovaly uznání závazků ze smlouvy o půjčce. Z prvního z označených rozhodnutí vyplývá, že žalovaný v řízení prokázal, že nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce ani k plnění (poskytnutí peněžních prostředků). Rovněž v druhé věci žalovaný prokázal nejen to, že smlouva o půjčce nevznikla, ale především, že částka, kterou převzal od žalobce, nebyla půjčkou, ale sloužila k realizaci jiného závazkového vztahu.
Dovolatelé dále namítali, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, neboť se nevypořádal s dovolateli vznesenou námitkou, podle níž pro platnost uznání závazku, coby jednoho ze způsobů zajištění, byl dle §196a obch. zák. potřebný souhlas valné hromady.
Dovolatelům lze dát zapravdu v tom, že odvolací soud se s touto jejich námitkou nevypořádal. Tato skutečnost však v posuzované věci není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, neboť uplatněná námitka je zjevně nedůvodná.
Je tomu tak již proto, že uznání závazku není právním úkonem, na který dopadá ustanovení §196a obch. zák. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 a ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010. Kromě toho dovolatelé neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že úpadce a právní předchůdce žalobce byli osobami, na které se vztahovalo ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012).
Vzhledem k tomu, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Jak se podává z údajů uvedených v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Ostravě, oddílu C, vložky 41345, došlo u druhého žalovaného v průběhu dovolacího řízení (k 1. červnu 2014) ke změně obchodní firmy, čemuž odpovídá jeho označení v záhlaví rozhodnutí.
V průběhu dovolacího řízení Obchodní soud ve Vídni prohlásil dne 19. června 2013 konkurs na majetek třetího žalovaného (konkursního věřitele č. 36) ALPINE BAU GmbH. Správcem podstaty byl ustanoven Dr. Stephan Riel. Jak plyne z oznámení konkursního soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 89 K 35/2003-4540, Dr. Stephan Riel k výzvě soudu vstoupil do konkursního řízení ve věci úpadce UNO – CENTER, s. r. o. a konkursní soud s ním nadále jedná jako s věřitelem č. 36. V tomto dovolacím řízení, které je incidenčním sporem vyvolaným konkursem, proto Nejvyšší soud jako se třetím žalovaným jednal s Dr. Stephanem Rielem (viz čl. 15 nařízení Rady /ES/ č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu