ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4167.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4167/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce PRO - KATEX a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 164, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 63080796, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 4/2000, o zrušení konkursu, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, a správce konkursní podstaty úpadce Ing. A. V. , zastoupeného Mgr. Matějem Smolařem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1653/27, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, č. j. 2 Ko 41/2012-1082, takto:
Dovolání se zamítají.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. června 2012, č. j. 99 K 4/2000-1011, Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Zrušil konkurs na majetek úpadce PRO-KATEX a. s. s tím, že nejsou dány předpoklady pro konkurs (bod I. výroku).
2/ Určil odměnu správce konkursní podstaty úpadce (dále jen „konkursní odměna“) Ing. A. V. (dále též jen „A. V.“) ve výši 3.891.823,54 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a jeho hotové výdaje ve výši 19.902 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil A. V. vrátit úpadci veškeré finanční prostředky konkursní podstaty a účetní doklady (body III. a IV. výroku).
4/ Vrátil zálohu na náklady konkursu ve výši 10.000 Kč jejímu plátci (bod V. výroku).
5/ Uložil A. V., aby mu do 30 dnů od právní moci usnesení oznámil, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce (bod VI. výroku).
Šlo o druhé rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé, když jeho předchozí usnesení (ze dne 16. března 2012, č. j. 99 K 4/2000-950) zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2012, č. j. 1 Ko 20/2012-975 (a věc vrátil k dalšímu řízení).
Konkursní soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 22. dubna 2002, sp. zn. 99 K 4/2000, prohlásil konkursní soud konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil A. V.
2/ Návrh úpadce na nucené vyrovnání z 21. února 2005 zamítl konkursní soud usnesením ze dne 31. srpna 2005, č. j. 99 K 4/2000-376 (ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 27. března 2006, č. j. 1 Ko 87/2006-452).
3/ Návrh úpadce na nucené vyrovnání z 1. července 2009 zamítl konkursní soud usnesením ze dne 27. dubna 2011, č. j. 99 K 4/2000-800 (ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 1. února 2012, č. j. 3 Ko 28/2011-924).
4/ Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2006, sp. zn. 11 Cmo 422/2005 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2000, sp. zn. 19 Cm 114/2003) bylo společnosti 7. obchodní, a. s. (dále jen „akciová společnost“) uloženo zaplatit úpadci (reprezentovanému správcem jeho konkursní podstaty) částku 10.833.852,80 Kč.
5/ Podle konečné zprávy o zpeněžování konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též jen „konečná zpráva“) z 30. září 2010 činí příjmy konkursu 17.113.084,87 Kč; výdaje, včetně konkursní odměny, pak představují částku 6.466.066,46 Kč. Z této sumy zbývá uhradit na konkursní odměně 2.991.823,54 Kč. K rozdělení při rozvrhu zbývá částka 10.647.018,41 Kč, jež postačuje k plnému uspokojení pohledávek II. třídy ve výši 4.409.937 Kč; zbylá částka (6.237.080 Kč) náleží úpadci.
Na tomto základě (vázán právním názorem odvolacího soudu) dospěl konkursní soud k závěru, že úpadek úpadce byl překonán, neboť jeho hotové finanční prostředky postačují na plnou úhradu pohledávek konkursních věřitelů a pohledávek za podstatou a konkurs zrušil podle §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). K tomu dodal, že pohledávky konkursních věřitelů řádně zjištěných při přezkumném jednání budou následně uspokojeny přímo dlužníkem a stane se jejich povinností řádně o svá práva pečovat a dohlédnout na splnění dlužníkových povinností.
Při stanovení výše konkursní odměny vyšel konkursní soud z ustanovení §7a vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „vyhláška“) a z ustanovení §8 odst. 3 ZKV, přičemž přihlédl k obtížnosti konkursního řízení. Poukázal na to, že v řízení přihlásilo své pohledávky 18 konkursních věřitelů s pohledávkami představující celkem 85 milionů Kč, jejichž počet se v důsledku činnosti A. V. snížil na 6 konkursních věřitelů s pohledávkami ve výši 4.396.528,90 Kč.
Zástupce věřitelů souhlasil se zvýšením odměny podle §8 odst. 3 ZKV a konkursní soud považuje určenou částku za přiměřenou.
K odvolání úpadce a konkursních věřitelů KÁMEN Zbraslav, s. r. o., a Ing. J. K. (dále jen „J. K.“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I., III., IV., V. a VI. výroků (první výrok) a v bodu II. výroku je změnil tak, že odměnu A. V. určil částkou 2.616.170,27 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se co do posouzení předpokladů pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV ztotožnil se závěry konkursního soudu.
Ohledně určení konkursní odměny odvolací soud odmítl (coby nemající oporu v právní úpravě) názor, že základem výpočtu první složky konkursní odměny nemůže být částka, kterou A. V. obdržel poté, co úpadce překonal úpadek. Nesouhlasil ani s námitkou, že konkursní odměna nemá být určena z částky 10.833.852,80 Kč (představující pohledávku úpadce vůči akciové společnosti) složené do konkursní podstaty po překonání úpadku. K tomu poukázal na to, že A. V. zahájil řízení o vymožení oné částky předtím, než nastaly podmínky pro zrušení konkursu, čímž navýšil příjmy konkursní podstaty, za což mu náleží konkursní odměna.
Odvolací soud neshledal ani důvod pro mimořádné snížení konkursní odměny (prosazované J. K. a úpadcem). Důvodnou však odvolací soud shledal námitku J. K. ke zvýšení konkursní odměny. Na rozdíl od konkursního soudu neměl průběh konkursního řízení za natolik obtížný a mimořádný, aby ospravedlnil zvýšení odměny podle §8 odst. 3 ZKV.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání A. V. (dále jen „první dovolatel“) a úpadce (dále jen „druhý dovolatel“). Oba směřují dovolání proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku (o konkursní odměně), opírajíce shodně přípustnost dovolání o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První dovolatel nesouhlasí se „snížením“ konkursní odměny. K tomu zdůrazňuje, že úpadce s ním v průběhu konkursu řádně nespolupracoval a jeho postup v řízení ztěžoval tím, že mu nepředal řádné účetnictví, neposkytoval součinnost při sepisování konkursní podstaty a sděloval mu nepravdivé informace (na jejichž základě byly do konkursní podstaty zahrnuty práva a pozemky, jež se nikdy nestaly úpadcovým majetkem), komplikoval postup pří zjišťování movitého majetku a jeho hodnoty a působil průtahy mimo jiné dvěma (zamítnutými) návrhy na nucené vyrovnání, podanými přes nesouhlas věřitelů a nedostatek podmínek podle §35 ZKV, jakož i opakovanými návrhy, aby A. V. byl zproštěn funkce.
První dovolatel rovněž zdůrazňuje svůj podíl na úspěšném vedení konkursního řízení, spočívající v činnosti při dohledávání majetku úpadce, jednání s věřiteli a vyloučení domnělých a spekulativních pohledávek. K tomu dodává, že s navýšením odměny vyslovil souhlas zástupce věřitelů i Městské státní zastupitelství, jež vstoupilo do řízení.
Odvolacímu soudu první dovolatel vytýká, že změnil rozhodnutí konkursního soudu, aniž byl „přímou součástí relevantního děje“, a své rozhodnutí odůvodnil jen jedním odstavcem. Nesouhlasí ani s úsudkem odvolacího soudu, že úspěch A. V. byl „relativizován“ tím, že se nechal v řízeních zastupovat advokátem. A. V. postrádá právnické vzdělání, takže je v souladu s požadavkem postupovat v konkursu „s péčí řádného hospodáře“ zvolit si právního zástupce. To však neznamená, že by odměna A. V. měla být snížena (A. V. poskytoval právnímu zástupci adekvátní součinnost, zajišťoval důkazy a osvětloval skutkový a právní stav).
Odvolacímu soudu vytýká první dovolatel i nesprávnou aplikaci ustanovení §8 odst. 3 ZKV při modifikaci výše konkursní odměny. Míní, že toto ustanovení nepodmiňuje zvýšení konkursní odměny tím, že „vzhledem ke specifickým okolnostem věci byla nepřiměřeně nízká“.
V rozsahu chybějícího (řádného) odůvodnění právního posouzení věci má první dovolatel napadené rozhodnutí též za nepřezkoumatelné a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhý dovolatel zpochybňuje výpočet výše konkursní odměny, poukazuje na to, že podle konečné zprávy z 30. září 2010 byla jako přebytek, který má být vrácen členům představenstva úpadce, vykázána částka 303.326,54 Kč, přičemž předpoklady pro zrušení konkursu nastaly již v září 2010, nikoliv (jak dovodil odvolací soud) na začátku roku 2011. O zrušení konkursu tak měl konkursní soud rozhodnout sám již v září 2010. Základem pro výpočet konkursní odměny tak neměla být částka 7.500.000 Kč poukázaná úpadcovým dlužníkem v říjnu 2010.
I při výpočtu z částky 7.500.000 Kč měl konkursní soud snížit konkursní odměnu ve smyslu §8 odst. 3 ZKV pro průtahy, které A. V. způsobil v konkursním řízení tím, že konkursnímu soudu neoznámil, že úpadcův úpadek je překonán.
Druhý dovolatel dále odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 422/2005-89, podle kterého platí, že částka představující pohledávku proti akciové společnosti náležela do konkursní podstaty (ve smyslu §6 odst. 3 ZKV) již k okamžiku prohlášení konkursu, takže A. V. si z ní nemůže vypočítat odměnu.
Odvolacímu soudu vytýká druhý dovolatel i to, že při snížení konkursní odměny nezohlednil a nevypořádal námitky řady pochybení, jichž se měl A. V. dopustit v průběhu konkursu. Konkrétně jde o to, že:
- Úpadcova pohledávka vůči akciové společnosti postačovala sama o sobě k uspokojení veškerých pohledávek konkursních věřitelů a pohledávek za (konkursní) podstatou. Pohledávka nebyla vymožena zásluhou A. V., nýbrž zásluhou jeho právního zástupce, který za právní služby obdržel odměnu.
- A. V. navyšoval výdaje konkursní podstaty tím, že „prakticky veškeré činnosti“ zajišťoval prostřednictvím třetích osob, což mělo za následek, že pohledávky za podstatou převyšují výši pohledávek konkursních věřitelů.
- A. V. způsobil úpadci škodu tím, že majetek konkursní podstaty (technologická zařízení, pozemky v dobývacích prostorách) rozprodával za podhodnocené ceny.
Druhý dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že A. V. přizná konkursní odměnu z částky získané jeho zásluhou do překonání úpadku a takto určenou konkursní odměnu přiměřeně sníží podle §8 odst. 3 ZKV.
Rozhodné znění zákona o konkursu a vyrovnání a rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Budují-li tedy oba dovolatelé svou argumentaci na úpravě přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jde potud o argumentaci nepřiléhavou.
K přípustnosti dovolání (v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007) činí Nejvyšší soud následující závěry:
I. K dovolání prvního dovolatele (správce konkursní podstaty).
Dovolání prvního dovolatele je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. [ve vztahu k prvnímu dovolateli, jemuž odvolací soud přiznal (oproti konkursnímu soudu) nižší odměnu, má dovoláním napadený výrok povahu měnícího výroku].
Námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vystihuje první dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tento dovolací důvod však zjevně není dán. Potud je totiž napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
Podle ustanovení §8 odst. 3 ZKV správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že konkursní odměnu určenou podle vyhlášky č. 476/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů může soud přiměřeně zvýšit nebo snížit podle ustanovení §8 odst. 3 věty páté ZKV, přičemž takový postup je namístě, je-li konkursní odměna stanovená podle vyhlášky vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétní věci nepřiměřeně nízká nebo nepřiměřeně vysoká [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1351/2006, uveřejněné pod číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2007)].
Mínění dovolatele, že ustanovení §8 odst. 3 ZKV nepodmiňuje zvýšení konkursní odměny tím, že „vzhledem ke specifickým okolnostem věci byla nepřiměřeně nízká“, je s tímto judikatorním závěrem (od nějž Nejvyšší soud nevidí důvod odchýlit se ani v této věci) ve zjevném rozporu.
Nejvyšší soud pak sdílí i úsudek odvolacího soudu, že v předmětném konkursním řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení konkursní odměny.
II. K dovolání druhého dovolatele (úpadce).
Dovolání druhého dovolatele shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. [ve vztahu k druhému dovolateli, jenž žádal, aby odvolací soud přiznal A. V. ještě nižší (než napadeným rozhodnutím určenou) odměnu, má dovoláním napadený výrok povahu potvrzujícího výroku (úpadci coby odvolateli nebylo odvoláním zcela vyhověno)].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázky, jakou povahu měla (pro účely určení konkursní odměny) částka vyplacená do konkursní podstaty úpadce akciovou společností; potud jde o otázku dovolacím soudem nezodpovězenou.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Rozhodovací praxe Nejvyšší soud je při výkladu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV ustálena v následujících závěrech:
1/ Byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (§1 odst. 2 věty první ZKV), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněné pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2006“)].
2/ Důvodem pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV může být zjevný a výrazný nepoměr mezi (vyšší) hodnotou úpadcova majetku a celkově nižším souhrnem pohledávek, které mají být v konkursu uspokojeny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 264/2004).
Pro poměry dané věci odtud především plyne, že okolnost, že zpeněžením majetku konkursní podstaty úpadce (případně vymožením pohledávek úpadce za jeho dlužníky) se podařilo v průběhu konkursu vedeného na majetek úpadce získat peněžní prostředky umožňující uspokojení všech dlužníkových věřitelů (přihlášených, i těch, jejichž pohledávky se v intencích §31 odst. 1 ZKV uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení), není sama o sobě důvodem pro zrušení konkursu dle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV, není-li možné uzavřít, že je zde výrazný nepoměr mezi (vyšší) hodnotou úpadcova majetku a celkově nižším souhrnem pohledávek, které mají být v konkursu uspokojeny. Do té doby trvají předpoklady pro konkurs.
Jakkoli výrok o zrušení konkursu ve smyslu §44 odst. 1 písm. a/ ZKV v této věci není předmětem dovolacího přezkumu, závěr formulovaný v předchozím odstavci bylo nutné přijmout v reakci na (z pohledu řečeného neopodstatněnou) dovolací námitku druhého dovolatele, že ke zrušení konkursu na jeho majetek měl konkursní soud přistoupit již v září 2010 (takže nebyl důvod přihlédnout pro účely výpočtu konkursní odměny k částce 7.500.000 Kč, jež přibyla do konkursní podstaty v říjnu 2010).
Podle ustanovení §7 vyhlášky odměnu správce konkursní podstaty, zástupce správce a zvláštního správce (dále jen „konkursní odměna“) tvoří součet odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty podle odstavce 2, a odměny určené z počtu konkursních věřitelů podle odstavce 4 (odstavec 1). Zpeněžením se pro účely této vyhlášky rozumí veškeré příjmy konkursní podstaty s výjimkou finančních prostředků úpadce náležejících do konkursní podstaty ke dni prohlášení konkursu (odstavec 3).
Ve shodě s dikcí citovaného ustanovení vyhlášky pak Nejvyšší soud nemá (stejně jako odvolací soud) žádné pochybnosti o tom, že pro účely výpočtu konkursní odměny se za částku dosaženou zpeněžením majetku konkursní podstaty pokládá též částka, kterou po dni prohlášení konkursu na majetek úpadce uhradil úpadcův dlužník do konkursní podstaty za účelem uspokojení svého dluhu vůči úpadci (za účelem uspokojení úpadcovy pohledávky vůči němu). V situaci, kdy podle skutkových zjištění odvolacího soudu došlo k úhradě úpadcovy pohledávky (v rozsahu částky 7.500.000 Kč) v říjnu 2010, přičemž konkurs na majetek úpadce byl prohlášen již v roce 2002, je závěr, že jde o částku, z níž má být rovněž vypočtena konkursní odměna, zřejmý.
Ve shodě s kriterii určenými pro případné snížení odměny správce konkursní podstaty (srov. opět R 103/2007) pak Nejvyšší soud uzavírá (shodně s odvolacím soudem), že podle obsahu spisu nevyšly v konkursním řízení najevo žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly snížení odměny. Obsah spisu především není podkladem pro závěr, že správce konkursní podstaty nekonal s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV), jestliže v souladu s pravidly nastavenými zákonem o konkursu a vyrovnání zajišťoval správu konkursní podstaty prostřednictvím třetích osob, ani podkladem pro závěr, že by způsobil úpadci škodu tím, že majetek konkursní podstaty rozprodával za podhodnocené ceny.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, přitom dovoláním, které může být přípustné jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze zpochybnit (skutkový dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá druhý dovolatel k dispozici). Toto omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S vadou označenou prvním dovolatelem se Nejvyšší soud vypořádal výše, přičemž vady ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. se nepodávají (pro obě dovolání) ani ze spisu
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodná (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu