ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4229.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4229/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. M. T , zastoupeného Mgr. Martinem Balíkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, PSČ 160 00, proti žalované JUDr. Lence Duškové , jako správkyni konkursní podstaty úpadce Private Investors, a. s., identifikační číslo osoby 25112031, o vyloučení zákaznického majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 8/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č. j. 15 Cmo 1/2013-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č. j. 15 Cmo 1/2013-141, se s výjimkou třetího výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 58 Cm 8/2010-102, uložil Městský soud v Praze žalované (JUDr. Lence Duškové, správkyni konkursní podstaty úpadce Private Investors, a. s.) vydat žalobci (Ing. M. T.) zákaznický majetek – finanční prostředky ve výši 4 080 770,10 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že:
1/ Žalobce je zákazníkem obchodníka s cennými papíry (úpadce), jehož zákaznický majetek tvořily finanční prostředky ve výši 101 499,07 USD odpovídající 4 080 770,10 Kč, jež sestávají ze zůstatku ke dni 18. května 2001 ve výši 16 670,75 USD a ze zpeněžení jeho akcií úpadcem dne 24. května 2001 ve výši 84 828,32 USD. Předmětné prostředky byly vedeny na účtu č. 66500000 u amerického obchodníka s cennými papíry A. B. Watley.
2/ Usnesením ze dne 1. června 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce.
3/ Správkyně konkursní podstaty převedla v roce 2002 veškeré finanční prostředky zákazníků a majetek, který byl na účtu úpadce ke dni prohlášení konkursu, na účet konkursní podstaty a zapsala je do soupisu konkursní podstaty.
Soud prvního stupně předeslal, že nárok žalobce je nutno posuzovat podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 24. července 2001. S ohledem na to, že žalovaná nesplnila povinnost vydat žalobci jeho zákaznický majetek, který dle ustanovení §47a odst. 2 a §81b zákona o cenných papírech není součástí majetku obchodníka s cennými papíry, byl žalobce oprávněn podat předmětnou žalobu. Soud přihlédl i k tomu, že ustanovení §81e odst. 1 zákona o cenných papírech bylo „s účinností od 12. srpna 2002“ výslovně upřesněno tak, že po prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry není zákaznický majetek součástí konkursní podstaty a správce konkursní podstaty je povinen jej vydat, jakož i k ustanovení §132 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
Námitku žalované, podle níž se vylučovací žalobou nelze domáhat vydání zákaznického majetku, neshledal soud důvodnou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, uveřejněný pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2007“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyšší soudu označená v tomto rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny finanční prostředky ve výši 4 080 770,10 Kč, zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok), vrátil žalobci přeplatek na soudním poplatku ve výši 162 230 Kč (třetí výrok) a uložil žalobci zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud měl především za to, že na danou věc nelze aplikovat závěry obsažené v R 61/2007, neboť Nejvyšší soud v něm pouze podává definici zákaznického majetku, a to ještě jen v souvislosti s povinností Garančního fondu obchodníků s cennými papíry (dále také jen „Garanční fond“) poskytnout za takovýto zákaznický majetek náhradu.
Podle odvolacího soudu bylo pro posouzení oprávněnosti žaloby naopak podstatné, zda lze odlišit žalobcem požadované finanční prostředky od ostatního majetku sepsaného žalovanou do soupisu majetku konkursní podstaty. Přitom poukázal na „jiný rozsudek“ Nejvyššího soudu (ze dne 14. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1575/2006).
Podle názoru odvolacího soudu lze zákaznický majetek, pokud je tvořen finančními prostředky, které zákazník svěřil obchodníkovi k nákupu cenných papírů pro něj a které obchodník obdržel za prodej cenných papírů zákazníka, vyloučit z konkursní podstaty úpadce jen tehdy, jsou-li individualizovatelné jakožto věc v právním slova smyslu, tedy jako věc jednotlivě určená, která je oddělitelná a rozpoznatelná od zbylých finančních prostředků uložených na hromadných účtech vedených úpadcem na jeho jméno ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek, v daném případě k 1. červnu 2001. Odvolací soud potud vyšel i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněného pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2006“),
Protože podle odvolacího soudu z „nesporných skutkových zjištění“ vyplývá, že celková suma na hromadném účtu na jméno úpadce u makléře A. B. Watley, jehož prostřednictvím úpadce obchodoval s cennými papíry v USA, není ke dni prohlášení konkursu svou výší individualizována na jednotlivé zákazníky úpadce a že tato celková suma je mnohem nižší, než nároky všech zákazníků úpadce na vydání jejich zákaznického majetku, dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Předmětem vylučovací žaloby může být nárok na vyloučení peněžitého plnění ze soupisu konkursní podstaty úpadce jen jako nárok z titulu vlastnického práva k penězům, jež žalobce úpadci svěřil za podmínek stanovených ve smlouvě (v daném případě komisionářské). V posuzované věci žalobce nepožaduje vyloučení jednotlivě určitelných bankovek, mincí či peněz od ostatního majetku úpadce či jeho ostatních zákazníků rozpoznatelných a určitelných, proto svůj nárok nemůže prosadit vylučovací žalobou dle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Odvolací soud měl za to, že žalobci vznikla pouze peněžitá pohledávka vůči úpadci, kterou měl uplatnit přihláškou, což i učinil (k tomu odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1560/2008, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěrem odvolací soud poznamenal, že nemožnost vydání předmětných finančních prostředků vyplývá i z toho, že žalobce uplatnil u Garančního fondu náhradu za nevydaný zákaznický majetek a že mu tato byla dle vyjádření žalobce poskytnuta v maximální výši 400 000 Kč.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně jeho první a druhý výrok) dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel jednak namítá, že argumentace odvolacího soudu „zásadním způsobem zpochybňuje realitu současných procesů v bankovním sektoru“, především standardní procesy bezhotovostního platebního styku a veškeré elektronické evidence finančních prostředků bankovních klientů na bankovních účtech. Poukazuje na systém evidencí finančních prostředků v bankovním sektoru, zejména na výstupy z elektronických evidencí bank, přičemž míní, že shodné principy evidování zákaznického majetku jsou využívány i obchodníky s cennými papíry. Má za to, že díky těmto nástrojům (interní výpisy majetkových účtů, portfolií, podúčtů) lze zákaznický majetek jednoznačně určit a je tak plně individualizován pro každého klienta.
Dále dovolatel zpochybňuje správnost aplikace závěrů vyplývajících z R 85/2006. Míní, že argumentace odvolacího soudu poukazem na označené rozhodnutí neobstojí, protože vztah vkladatele a banky (řešený v R 85/2006) se liší od vztahu zákazníka a obchodníka s cennými papíry. Vkladatel má nárok vůči bance založený na vzniku pohledávky, zákazník má nárok vůči obchodníkovi s cennými papíry založený na svém vlastnictví k zákaznickému majetku. V této věci se tedy finanční prostředky (zákaznický majetek) nikdy nestaly majetkem úpadce, nikdy nebyly součástí rozvahy úpadce a nemohly být zahrnuty do konkursní podstaty. Dovolatel svou argumentaci opírá o ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech (ve znění platném ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce) a poukazuje i na posléze účinnou právní úpravu (ustanovení §81e zákona o cenných papírech a ustanovení §132 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Dovolatel míní, že označená zákonná ustanovení dávají jednoznačnou odpověď, jak postupovat v případech, kdy souhrn zákaznického majetku nepostačuje k tomu, aby každému zákazníkovi byl vrácen celý zákaznický majetek. Podle jeho mínění proto nemůže obstát argument, že je-li souhrn prostředků na účtu úpadce menší, než je souhrn zákaznického majetku, nelze zákaznický majetek vydat.
Dovolatel zdůrazňuje, že jeho vlastnické právo k zákaznickému majetku nebylo v tomto sporu zpochybněno a že není možné aplikovat přístup, jímž je vlastnické právo transformováno na právo na peněžité plnění. Má za to, že prokázal obsah svého zákaznického majetku, proto se nemusel domáhat vydání konkrétních bankovek či mincí, jak by tomu bylo, kdyby šlo o vztah vkladatele a banky.
K tomu dovolatel dodává, že důvod, proč se dovolatel obrátil (též) na Garanční fond, spočívá (jen) v tom, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a Garanční fond je institucí, která ze zákona odškodňuje klienty obchodníku s cennými papíry a vyplácí jim náhradu za nevydaný zákaznický majetek. Kdyby úpadce vydal dovolateli zákaznický majetek v plném rozsahu, pak by musel dovolatel Garančnímu fondu vyplacenou náhradu vrátit.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, takže Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tedy správností právního posouzení věci.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §6 ZKV, majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“) [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
S ohledem na datum prohlášení konkursu na majetek úpadce – obchodníka s cennými papíry (1. června 2001), je pro danou věc rozhodný především zákon o cenných papírech ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002.
Podle ustanovení §47a odst. 2 zákona o cenných papírech finanční prostředky a investiční instrumenty zákazníka, které jsou svěřeny obchodníkovi s cennými papíry za účelem provedení jeho pokynu, nejsou součástí majetku obchodníka s cennými papíry.
Podle ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech se pro účely tohoto zákona zákaznickým majetkem rozumí finanční prostředky a investiční instrumenty zákazníka přijaté obchodníkem s cennými papíry za účelem provedení hlavní nebo doplňkové investiční služby a tvořící závazek obchodníka s cennými papíry vůči zákazníkovi [§81a odst. 7 písm. a)]. Zákaznickým majetkem nejsou finanční prostředky zákazníka přijaté obchodníkem s cennými papíry a vedené na účtech pojištěných podle zvláštního zákona a závazky emitentů vyplývající z emitovaných cenných papírů vůči nabyvatelům cenných papírů.
Jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně, Nejvyšší soud již v R 61/2007 vysvětlil, že zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení §8 zákona o cenných papírech, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím (tj. zejména prodejem, koupí či směnou) těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby, bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet, jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. I tyto peněžní prostředky a investiční instrumenty totiž jsou – ve smyslu ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech – až do jejich „předání“ zákazníkovi, peněžními prostředky a investičními instrumenty svěřenými obchodníkovi s cennými papíry za účelem poskytnutí investiční služby, tvořícími závazek obchodníka s cennými papíry vůči zákazníkovi. Přitom platí, že jsou-li takové peněžní prostředky a investiční instrumenty identifikovatelné jako zákaznický majetek ve shora uvedeném smyslu a lze-li je zákazníkovi vydat, není (s výjimkou podle druhé věty §81b odst. 1 zákona o cenných papírech) podstatné, na jakých účtech jsou vedeny a není podstatné ani to, zda již byly předány (existuje-li platný právní důvod jejich předání) obchodníkovi s cennými papíry.
K tomu Nejvyšší soud dodal, že uvedenému závěru nasvědčuje i to, že zákonem č. 308/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo následně ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech zpřesněno tak, že se zákaznickým majetkem rozumí peněžní prostředky a investiční instrumenty svěřené osobě, oprávněné poskytovat investiční služby, za účelem poskytnutí této služby a peněžní prostředky nebo investiční instrumenty získané za tyto hodnoty pro zákazníka. Zákaznickým majetkem nejsou peněžní prostředky zákazníka přijaté obchodníkem s cennými papíry, který je bankou nebo pobočkou zahraniční banky, a vedené jím na účtech pojištěných podle zákona o bankách.
Na tomto základě Nejvyšší soud v R 61/2007 uzavřel, že zákaznický majetek ve smyslu ustanovení §81b zákona o cenných papírech není součástí majetku obchodníka s cennými papíry. Jde tedy (jak plyne již z označení majetku) o majetek zákazníkův, který již proto nepatří do konkursní podstaty podle ustanovení §6 ZKV a správce konkursní podstaty obchodníka s cennými papíry nemá důvod jej do konkursní podstaty sepsat jako dlužníkův majetek dle ustanovení §6 odst. 1 a 2 ZKV. Uvedené platilo i v rozhodné době, bez zřetele k tomu, že výslovná úprava v dotčeném směru byla do zákona o cenných papírech vtělena (jako §81e odst. 1) právě až s účinností od 12. července 2002 (zákonem č. 308/2002 Sb.).
Od těchto závěrů, byť byly formulovány ve sporu mezi zákazníkem obchodníka s cennými papíry a Garančním fondem, se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat. V poměrech dané věci se tyto závěry prosadí následovně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (k 1. červnu 2001) měl dovolatel právo na vydání zákaznického majetku ve výši 4 080 770,10 Kč. Není rovněž pochyb o tom, že zákaznický majetek dovolatele (jež představovala částka 101 499,07 USD) a dalších osob (rovněž zákazníků úpadce) byl soustředěn na jednom (společném) účtu makléře úpadce v USA. Z toho je patrné, že dovolatelův zákaznický majetek lze identifikovat ve shora uvedeném smyslu, a to přesto, že jde o finanční prostředky a že částka nacházející se na účtu makléře úpadce v USA byla nižší než součet všech nároků jednotlivých zákazníků úpadce. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že tyto finanční prostředky (zákaznický majetek) se nikdy (ani ke dni prohlášení konkursu) nestaly v souladu s ustanoveními §47a odst. 2 a §81b odst. 1 zákona o cenných papírech majetkem úpadce a nikdy neměly být sepsány do konkursní podstaty.
Na závěru, že zákaznický majetek nelze zahrnout do konkursní podstaty, není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že zákaznický majetek více zákazníků je (ke dni prohlášení konkursu byl) na jednom účtu, jehož zůstatek nepostačuje k uspokojení (vindikačních) nároků všech zákazníků úpadce v plném rozsahu. V takovém případě nemůže správce konkursní podstaty postupovat jinak než tak, že tyto nároky uspokojí poměrně, a to bez ohledu na to, že výslovná úprava v tomto směru (§81e odst. 3) byla do zákona o cenných papírech vtělena až novelou provedenou zákonem č. 308/2002 Sb. s účinností od 12. července 2002.
Odvolací soud pochybil, založil-li své závěry na R 85/2006. V něm šlo o excindační (vylučovací) žalobu v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce – banky, kterou se klient úpadce domáhal vyloučení finančních prostředků svěřených bance jako vklad za účelem uskutečnění platebního styku. V této věci jde naproti tomu o vyloučení finančních prostředků jakožto zákaznického majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty obchodníka s cennými papíry (který není bankou ani pobočkou zahraniční banky), což je zcela odlišná situace. Smluvní vztah mezi zákazníkem a obchodníkem s cennými papíry vychází z právní úpravy zákona o cenných papírech, z níž vyplývá, že zákaznický majetek (včetně toho ve formě finančních prostředků) je ve vlastnictví klienta obchodníka s cennými papíry. Klient tak nemá (pouze) pohledávku za obchodníkem s cennými papíry (jako je tomu ve vztahu mezi bankou a vlastníkem vkladu).
Argumentuje-li odvolací soud usnesením sp. zn. 29 Odo 1575/2006, pak je nesprávně interpretuje. Označené rozhodnutí totiž plně vychází z R 61/2007.
Nedůvodný je i poukaz odvolacího soudu na to, že dovolatel uplatnil svůj nárok u Garančního fondu. Skutečnost, že dovolatel po prohlášení konkursu využil (i) tuto zákonem upravenou možnost domoci se svých práv vůči obchodníkovi s cennými papíry, ničeho nevypovídá o tom, zda sporné finanční prostředky tvoří zákaznický majetek. To, zda a v jaké míře byl dovolatel Garančním fondem uspokojen (odškodněn), může mít pouze dopad na rozsah aktivní legitimace žalobce (srov. opět R 61/2007).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který uzavřel, že finanční prostředky, které žalobce požaduje vyloučit z konkursní podstaty, nelze nárokovat jinak než přihláškou pohledávky, neboť finanční prostředky v dané věci nelze vyloučit pro jejich nedostatečnou individualizaci, tak není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a spolu s ním i v závislých výrocích o nákladech řízení a o přenosu poplatkové povinnosti zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zbývá dodat, že návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl zjevně neopodstatněný, neboť soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož je vylučovací žaloba podle ustanovení §19 ZKV žalobou určovací, a rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí žalobcův nárok v souladu se závěry vyplývajícími z R 61/2007, a to včetně rozsahu aktivní legitimace žalobce ve vazbě na vyplacenou náhradu ze strany Garančního fondu. Při úvaze o tom, v jakém rozsahu lze žalobě vyhovět, rovněž zohlední, že se na příslušném účtu ke dni prohlášení konkursu nenacházely jen finanční prostředky (zákaznický majetek) dovolatele.
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu