Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.495.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.495.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 495/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní žalobce AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem ve Švihově, Komenského 188, PSČ 340 12, identifikační číslo osoby 49197231, zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Klatovech, Randova 204, PSČ 339 01, proti žalovanému Mgr. Františku Škůrkovi ,, jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Š v i h o v, identifikační číslo osoby 00117196, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 2/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. 15 Cmo 96/2011-372, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 39 Cm 2/2002-338, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobce (AGROMACHINE, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Františku Škůrkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Š v i h o v) vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, konkrétně čerpací stanice na stavební parcele č. 72 (nyní na stavebních parcelách č. 72/1 a č. 72/2) v k. ú. L, čerpací stanice vody na stavební parcele č. 100, váhy na stavební parcele č. 96 a sociálního zařízení na stavební parcele č. 142, vše v k. ú. T., váhy na stavební parcele č. 43, skladu strojů na stavební parcele č. 56, skladu železa na stavební parcele č. 57 a skladu dřeva na stavební parcele č. 58, vše v k. ú. V., kafilerního boxu na stavební parcele č. 160 a provozní budovy s kotelnou na stavební parcele č. 163, vše v k. ú. Č. P., vstupního objektu s váhou na stavební parcele č. 463 a kolny (skladu náhradních dílů) na stavební parcele č. 538 (nyní na stavebních parcelách č. 538/1 a č. 538/2), vše v k. ú. Š. (bod I. výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v této věci. První rozsudek ze dne 1. března 2006, č. j. 39 Cm 2/2002-147 (jímž soud vyhověl vylučovací žalobě jen ohledně čerpací stanice vody u kravína na stavební parcele č. 72 v k. ú. L., čerpací stanice vody u starého kravína na stavební parcele č. 100, váhy na stavební parcele č. 96 a sociálního zařízení u starého kravína na stavební parcele č. 142, vše v k. ú. T., váhy na stavební parcele č. 43, v k. ú. V., a technologického zařízení sušky BS-18, tj. vstupního objektu s váhou na stavební parcele č. 463, v k. ú. Š. a ve zbytku ji zamítl) zrušil k odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2007, č. j. 15 Cmo 131/2006-197. Druhý rozsudek ze dne 10. května 2007, č. j. 39 Cm 2/2002-238 (jímž soud zamítl žalobu jen ohledně vyloučení stavby letního výkrmu prasat na stavební parcele č. 468, v k. ú. Š. a ve zbytku žalobě vyhověl) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2007, č. j. 15 Cmo 103/2007-282 potvrdil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, uveřejněným pod číslem 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 122/2011“), rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil s výjimkou té části, která se týkala zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a ve zrušené části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně, zdůrazňuje, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož „lze platně a účinně převést vlastnické právo ke stavbě pouze vkladem do katastru nemovitostí na základě písemné smlouvy a listin obsahujících relevantní identifikaci stavby, ať již jako věc hlavní nebo příslušenství“, vyšel z toho, že v žádné z dohod o vydání nemovitosti nebyla ani jedna nemovitost, jejíhož vyloučení ze soupisu konkursní podstaty úpadce se žalobce domáhá, zmíněna, natož řádně identifikována. Pouhá obecná klauzule „s veškerým příslušenstvím a součástmi“ je pro vklad vlastnického práva uvedených nemovitosti nedostatečná. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, který vzal v potaz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v R 122/2011. K výhradě žalobce, že uvedené nemovitosti nebyly v době uzavření dohod o vydání nemovitostí ještě zapsány v katastru nemovitostí a projev vůle, jimiž se nemovitosti převáděly, tak nemusel splňovat požadavky uvedené v §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), odvolací soud uvedl, že sporné věci jsou samostatnými nemovitostmi, které již v době uzavírání dohod z let 1997 – 1998 měly charakter nemovitostí, jež se zapisují do katastru nemovitostí podle §1 katastrálního zákona, a ani písemně projevená vůle stran převést spolu s věcmi hlavními i příslušenství by k platnému převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem nepostačovala. „Pokud nedošlo k označení sporných nemovitostí v uzavřených dohodách způsobem, který předpokládá katastrální zákon a k jejich následnému vkladu do katastru nemovitostí“, nemohlo k jejich platnému převodu dojít. Skutečnost, že do katastru byly sporné nemovitosti zapsány až v roce 1999, je podle odvolacího soudu nerozhodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve svém dovolání žalobce, ač zastoupen advokátkou, své výhrady proti napadenému rozhodnutí výslovně nepodřazuje pod žádný z dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., podle obsahu dovolání však především zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel v dovolání nejprve obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, popisuje průběh zpeněžování konkursní podstaty v konkursním řízení úpadce Zemědělského družstva Š v i h o v a poukazuje rovněž na řízení vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 174/2001, jehož předmětem byl požadavek správce konkursní podstaty (žalovaného v tomto sporu) na vyklizení některých nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení [konkrétně šlo o kafilerní box na stavební parcele č. 160 a provozní budovu s kotelnou na stavební parcele č. 163, vše v k. ú. Č. P., technologické zařízení sušky BS-18, tj. vstupní objekt s váhou na stavební parcele č. 463 a kolnu (sklad náhradních dílů) na stavební parcele č. 538, vše v k. ú. Š.]. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 174/2001-178, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 12 Co 149/2003, byla žaloba na vyklizení ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný (žalobce v tomto sporu) je vlastníkem těchto nemovitostí. Dovolatel považuje za nesprávné, že soudy v této věci nezohlednily označená rozhodnutí, čímž porušily princip právní jistoty, ochrany a důvěry občanů v právo. Dovolatel dále poukazuje na to, že stavba čerpací stanice v k. ú. L. (jde o stavbu na stavebních parcelách č. 72/1 a č. 72/2) nemá rozměry stavby potřebné pro zápis stavby do katastru nemovitostí (16 m2 a výšku 4,5 m) a zápis této nemovitosti tak odporuje katastrálnímu zákonu. Na tuto stavbu by mělo být dle dovolatele nahlíženo jako na stavbu čerpací stanice vody v k. ú. K., která do katastru nemovitostí zapsána nebyla. Nesprávnost právního posouzení soudy nižších stupňů spatřuje dovolatel také v tom, že soudy nevycházely při rozhodování „o zápisech dle katastrálního zákona ze situace v době uzavírání dohod o vydání nemovitosti“. Stavby, které jsou předmětem tohoto řízení, podle žalobce splňovaly kriteria pro příslušenství věci již v době uzavírání uvedených smluv. Bližší označení nebylo v dohodách uvedeno proto, že předmětné nemovitosti nebyly v době převodu v katastru nemovitostí evidovány. Žalobce je toho názoru, že by neměl být postihován za to, jakým způsobem byly nemovitosti úpadce evidovány a z tohoto důvodu i uváděny v dohodách o vydání majetku. Dovolatel má za to, že by soudy měly vycházet „z výkladu o evidování nemovitostí v době uzavírání výše uvedených dohod“. Odvolacímu soudu proto vytýká, že postupoval nesprávně, když věc posuzoval podle „nového výkladu“ vycházejícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněného pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2004“). Konečně namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s „ujednáním o rovnosti zbraní“ plynoucím např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 544/05, neboť „strana žalovaná, dle názoru žalobce, jednoznačně těžila z toho, že je do své funkce jmenována soudem“. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Dovolání, jež může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Již v R 75/2004 Nejvyšší soud uvedl, že je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. Uvedený názor následně Nejvyšší soud rozvedl v R 122/2011, v němž uvedl, že k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, bude-li jím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Přesnou identifikací se pak rozumí údaje uvedené v §5 odst. 1 katastrálního zákona. V usnesení ze dne 21. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, pak Nejvyšší soud doplnil, že vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jenobč. zák.“), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněný v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006. Jinými slovy, z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle §133 odst. 2 a 3 obč. zák. není podstatné to, zda nemovitost v době uzavření smlouvy (dohody), na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru nemovitostí, ale to, zda nemovitost v katastru nemovitostí evidována být má či nikoliv (zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí). Tvrdí-li dovolatel, že v rámci žaloby o vyklizení již dříve pravomocně soud rozhodl, že vlastníkem nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, je žalobce a vzniká tak diskontinuita rozhodování a porušování principu právní jistoty, pak pomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce vázanosti soudu řešením právní otázky jako otázky předběžné v jiném řízení. Pro soud je závazné posouzení otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Dovolateli lze dát za pravdu, že opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. V posuzované věci však odvolací soud nepochybil, když stejnou předběžnou otázku posoudil jinak než soud v řízení o žalobě správce konkursní podstaty na vyklizení nemovitostí, neboť právní závěry vyslovené v předchozím rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 174/2001-178, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 12 Co 149/2003, byly v posuzované věci překonány právě rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008. V něm Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč je nesprávný právní názor, z něhož při svém rozhodování vyšly soudy v řízení o vyklizení nemovitostí, přičemž uzavřel, že s převodem věci hlavní nedochází automaticky (bez dalšího) rovněž k převodu příslušenství. Namítá-li dovolatel, že soudy měly při svém rozhodování vycházet „z výkladu o evidování nemovitostí v době uzavírání výše uvedených dohod“, a nikoliv z „nového výkladu“ (potud odkazoval na R 75/2004), pak ani tato otázka kritérium zásadní právní významnosti nenaplňuje. Je tomu tak proto, že v řešení dovolatelem zpochybněné právní otázky jak R 112/2011, tak i R 75/2004 navazují již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, publikovaný pod číslem 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3309/2012). Namítaný rozpor s „ujednáním o rovnosti zbraní“, kdy má žalovaný jako správce konkursní podstaty těžit ze svého postavení, do něhož byl jmenován soudem, dovolatel blíže nijak nespecifikuje, proto ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemohla. Konečně tvrdí-li dovolatel, že stavba čerpací stanice na stavebních parcelách č. 72/1 a č. 72/2 v k. ú. L. není stavbou, která se zapisuje do katastru nemovitostí, pak v tomto směru (co do popisu stavby, z něhož dovozuje závěr o tom, že se do katastru nemovitostí nezapisuje) uplatňuje nové skutečnosti, které však v dovolání uplatnit nemůže (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. února 2015 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2015
Spisová značka:29 Cdo 495/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.495.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Předběžná otázka
Převod nemovitostí
Příslušenství věci
Vázanost rozhodnutím soudu
Žaloba vylučovací (excindační)
Dotčené předpisy:§133 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§133 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§159a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19