ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.524.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 524/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně RESIL s. r. o. , se sídlem v Dolní Lomné 266, PSČ 739 91, identifikační číslo osoby 25818376, zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2014, č. j. 6 Cmo 68/2010-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 32 Cm 90/2008-48, zamítl žalobu o určení pravosti ve výroku blíže specifikovaných pohledávek z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. ohledně pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 8.872.000,- Kč a částky 5.000.000,- Kč coby části pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 8.000.000,- Kč; potvrdil rovněž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 68/2010-70, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zčásti zrušil rozsudkem ze dne 25. července 2013, č. j. 29 Cdo 1627/2011-99, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2014, pod číslem 95, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku) podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že z rozvah účetních závěrek podílového fondu „ULTRAPOŽITKOVÝ“ Leavia invest. spol., a. s. podílový fond, nelze seznat, že podílníkům vznikla škoda a kdo je povinen k její náhradě, zpochybňuje tím hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (viz §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se dosud nezabýval otázkou, zda byly příslušné účetní závěrky zveřejněny, a podílníci se tak s jejich obsahem mohli seznámit, brojí proti – dle jejího názoru – neúplným skutkovým zjištěním, a uplatňuje tak opět nezpůsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. Nadto, zodpovězení této otázky je pro věc nerozhodné, neboť věcně legitimována k vymáhání náhrady škody na majetku v podílovém fondu je investiční společnost, která tento majetek spravuje a vykonává práva a plní povinnosti s ním spojené vlastním jménem na účet podílníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1252/2004, uveřejněný pod číslem 39/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je proto rozhodné, kdy se o vzniku škody a o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozvěděla investiční společnost. V tomto ohledu je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu i se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněného pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poukaz dovolatelky na odlišné právní závěry učiněné Vrchním soudem v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cmo 331/2006 je pak zjevně nepřiléhavý, neboť uvedené řízení je řízením o náhradu škody vedeným podílníkem proti členům statutárního orgánu investiční společnosti, nikoli řízením o náhradu škody vedeným investiční společností proti depozitáři jako v projednávané věci.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu