ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.58.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 58/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Ing. Hany Klimešové , jako správkyně konkursní podstaty úpadce LIGRA, a. s., identifikační číslo osoby 47672242, zastoupené JUDr. Táťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, proti žalovanému LIVE GREEN AREA, družstvu , se sídlem ve Starém Městě - Stříbrnicích 212, PSČ 78832, identifikační číslo osoby 25413597, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, PSČ 400 01, o zaplacení částky 5 722 813 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 128/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2012, č. j. 4 Cmo 83/2012-346, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2012, č. j. 4 Cmo 83/2012-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34 460,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. července 2011, č. j. 4 Cm 128/2005-203, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 963 350 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 759 463 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů státu (body III., IV. a V. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí – rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2009, č. j. 4 Cm 128/2005-82, kterým byla žaloba o zaplacení částky 5 722 813 Kč zamítnuta z důvodu promlčení nároku – Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně zrušil usnesením ze dne 17. prosince 2009, č. j. 4 Cmo 183/2009-107 a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení s tím, že nárok promlčený není.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. července 2011 potvrdil v bodech I., IV. a V. výroku (první výrok), změnil v bodě III. výroku (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a uložil žalovanému zaplatit České republice soudní poplatek (čtvrtý výrok). Usnesením ze dne 10. července 2012, č. j. 4 Cmo 83/2012-352 opravil Vrchní soud v Olomouci čtvrtý výrok svého rozsudku.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 1. prosince 2001 uzavřel pozdější úpadce (LIGRA, a. s.) jako prodávající s žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke 291 kusům zvířat – dojnic. Kupní cena byla sjednána na částku 7 400 Kč za kus bez daně z přidané hodnoty, celková cena tak činila 2 153 400 Kč (2 261 070 Kč včetně daně z přidané hodnoty).
2/ Žalovaný kupní cenu nezaplatil.
3/ Na majetek úpadce byl dne 18. března 2003 prohlášen konkurs a žalobkyně byla ustavena správkyní konkursní podstaty.
4/ Žalobkyně oznámila dne 18. listopadu 2005 žalovanému, že zapsala do konkursní podstaty úpadce dojnice, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 1. prosince 2001, a vyzvala jej k předání dojnic. Důvodem zápisu byla neúčinnost právního úkonu podle §15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), neboť k prodeji došlo za nápadně nevýhodných podmínek za cenu nižší než je cena obvyklá. Podle žalobkyně byla tržní cena zvířat mnohem vyšší, neboť v příloze kupní smlouvy byly zůstatkové ceny jednotlivých dojnic v částce 10 152 Kč až 31 291 Kč, celková cena všech kusů činila částku 5 722 813 Kč.
5/ Žalovaný sdělil žalobkyni, že žádné z uvedených zvířat již nevlastní.
6/ Žalobkyně podala žalobu na zaplacení částky 5 722 813 Kč.
7/ Cena prodaných zvířat činila v době uzavření smlouvy celkem 4 727 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, z toho průměrná cena jedné dojnice odpovídá částce 16 244 Kč bez daně z přidané hodnoty; přitom vyšel ze znaleckého posudku č. 1/38/10 ze dne 14. července 2010, vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Františkem Hvozdeckým.
Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva byla neúčinným právním úkonem (ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV), neboť jí pozdější úpadce převedl majetek na žalovaného za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena převáděných dojnic činila toliko 45,55 % obvyklé ceny, neboť cena za jeden kus zvířete byla stanovena částkou 7 400 Kč, ačkoliv obvyklá cena v době prodeje činila 16 244 Kč za kus.
Odvolací soud neměl za důvodné námitky žalovaného proti znaleckému posudku znalce Hvozdeckého. Konstatoval, že znalecký posudek má náležitosti dle §13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, neboť obsahuje jak část, která je nálezem, tak část, která je vlastním posudkem, je sešit, jednotlivé strany jsou očíslovány, sešívací šňůra je připevněna k poslední straně znaleckého posudku a přetištěna znaleckou pečetí. Podle odvolacího soudu znalec dostatečně objasnil jednak v samotném znaleckém posudku, dále ve vyjádření k námitkám žalovaného a ve své výpovědi před soudem, jaký materiál byl předmětem jeho zkoumání a z jakých skutečností vycházel. Znalec se přesvědčivě vypořádal s námitkami žalovaného. Odvolací soud dále uvedl, že se žalovanému nepodařilo zvrátit závěry znaleckého posudku odborným vyjádřením a znaleckým posudkem Ing. Petra Landy, jelikož nejde o znalce, který by měl potřebnou specializaci na oceňování hospodářských zvířat. Odvolací soud uzavřel, že závěry znalce nejsou v rozporu s jinými v řízení provedenými důkazy (ani se závěry předchozích znaleckých posudků znalců Ing. Jana Juráně, Ing. Ivana Krejzy a Ing. Ivana Bohunovského, v této věci posouzených jako listinné důkazy), pročež nebylo zapotřebí revizního znaleckého posudku.
K námitce žalovaného, že kupní cena (částka 2 261 070 Kč) „byla zaplacena formou zápočtu“ a že o tuto částku by měl být přiznaný nárok snížen, odvolací soud uvedl, že žalovaný toto tvrzení uplatnil nepřípustně až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a též rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a dále, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je – stejně jako další dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde; srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod dle §241a odst. 3, stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatel namítá formální vady znaleckého posudku znalce Hvozdeckého, a dále též jeho námitky, že napadené rozhodnutí trpí vadami, když odvolací soud opomenul navržené důkazy, že odvolací soud nesprávně považoval tvrzení dovolatele o zaplacení části kupní ceny započtením za tzv. novotu, kterou již (po koncentraci řízení) není možné uplatňovat, a že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího neměla náležitosti podle §157 o. s. ř.
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
Napadá-li dovolatel znalecké závěry ohledně zjištěné ceny jedné dojnice, případně předkládá-li soudu otázku, zda při posouzení obvyklé ceny se má vycházet z ceny jednotlivého zvířete či z ceny věci hromadné – stáda, pak napadá věcnou správnost odborných závěrů, které však – jak plyne z výše uvedeného – soud přezkoumávat nemůže.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani dovolatelem předložená otázka, zda se u živých tvorů „nápadně nevýhodné podmínky“ posuzují jen podle ceny, či zda je nutné vzít v úvahu také další faktory, tj. „faktor času (stárnutí), faktor nezbytné výživy a faktor nezbytného životního prostoru“.
Judikatura je při posuzování nápadné nevýhodnosti podmínek právního úkonu, kterým dlužník převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby, sjednocena v závěru, podle kterého je při posuzování okolností toho kterého případu nutno vycházet z toho, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu, nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými. Přitom u úplatných smluv jde především (ne však pouze) o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 162, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).
Dovolatelem zdůrazňované skutečnosti (že živá zvířata stárnou, je nutné je živit či poskytnout jim určité prostředí pro život) jsou běžné u každé koupě zvířat a neznamenají tak (bez dalšího) nějakou konkrétní nevýhodu kupujícího (který musí s uvedenými faktory kalkulovat) či naopak výhodu prodávajícího. Nejde o okolnosti, které by vylučovaly použití dosavadní judikatury k výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky, jak je shrnuta výše. Skutečnost, že předmětem prodeje byla živá zvířata, byl znalec povinen zohlednit při vyhotovení znaleckého posudku. Stanovení obvyklé ceny je pak otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti; součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metody ocenění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23).
Konečně na „zásadní právní významnost“ napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelem formulované otázky, zda „odpovídá rozumnému uspořádání věcí posuzovat namítaný právní úkon, pokud by při jakémkoliv pravidelném běhu věcí posuzovaná věc ke dni prohlášení konkursu neexistovala a nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění konkursní podstaty“.
Jak plyne z výše citované judikatury, neúčinnost namítaného právního úkonu (existenci nápadně nevýhodných podmínek) je nutné posuzovat k datu, kdy došlo uzavření smlouvy, nikoliv k datu prohlášení konkursu. Dovolatel se mýlí i v tom, že sporný převod nemohl jakkoliv ovlivnit konkursní podstatu. Kdyby byla uzavřena kupní smlouva s kupní cenou, která by odpovídala hodnotě zvířat, pak by majetek úpadce tvořila rovněž finanční částka odpovídající kupní ceně, případně pohledávka na zaplacení této kupní ceny, a po prohlášení konkursu by byla konkursní podstata o tento majetek oproti současnému stavu zvětšena.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat (27. srpna 2013) činí 28 180 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5 980,80 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, částku 34 460,80 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu