ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.66.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 66/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce VARINVEST, a. s. "v likvidaci" , se sídlem v Praze 5, Bieblova 19, identifikační číslo osoby 61058424, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Pavlu Bednaříkovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banka, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192855, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 36/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 8/2012-161, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 8/2012-161, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. prosince 2011, č. j. 9 Cm 36/2009-83, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby z konkursní podstaty úpadce Moravia Banka, a. s. v likvidaci, bylo vyloučeno 330 000 kusů kmenových akcií společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s. (dále jen „společnost H“) znějících na jméno v zaknihované podobě o jmenovité hodnotě jedné akcie ve výši 92 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalobce upsal 330 kusů akcií společnosti H na jméno o jmenovité hodnotě 100 000 Kč a byl mu vystaven zatímní list nahrazující jím upsané akcie.
2/ Dne 22. ledna 1997 nabyl účinnosti dodatek č. 3 stanov společnosti H, který upravoval převod akcií na jméno tak, že akcie jsou převoditelné rubopisem a jejich předáním. Převod akcie na jinou osobu je účinný jen se souhlasem představenstva. Vlastnictví akcie přechází na nabyvatele písemnou smlouvou o převodu, jejíž účinnost nastává souhlasem představenstva a zápisem této změny v seznamu akcionářů po předložení smlouvy o převodu akcií.
3/ Dne 31. března 1998 žalobce opatřil zatímní list rubopisem ve prospěch úpadce.
4/ Dne 12. ledna 2002 byl do obchodního rejstříku zapsán údaj o omezení převoditelnosti akcií na jméno společnosti H. Dne 20. července 2011 pak bylo do obchodního rejstříku zapsáno, že společnost H vydala celkem 2 952 000 kusů kmenových akcií na jméno v zaknihované podobě o jmenovité hodnotě 92 Kč.
5/ Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. prosince 1999, sp. zn. 14 K 31/99, prohlásil konkurs na majetek úpadce. Správcem konkursní podstaty úpadce je žalovaný.
6/ Podle aktualizovaného soupisu konkursní podstaty je v soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ke dni 31. srpnu 2011 zapsáno 540 000 kusů kmenových akcií společnosti H na jméno v zaknihované podobě o jmenovité hodnotě jedné akcie ve výši 92 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §1, §17 a §18 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (ve znění „platném“ k 31. březnu 1998) – nejprve uvedl, že zatímní listy jsou cenným papírem, k jejichž převodu je nutný rubopis a předání. Rubopisem přecházejí všechna práva s cenným papírem spojená, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Omezení převoditelnosti pak mohou podle §156 odst. 4 a §176 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 31. březnu 1998 (dále jen „obch. zák.“), obsahovat stanovy. Nejsou-li splněny podmínky pro převod akcií na jméno určené stanovami, je smlouva o převodu těchto akcií neplatná, ledaže je převod akcií podmíněn souhlasem orgánu společnosti určeného stanovami a tento orgán bez zbytečného odkladu poté, co se o uzavření takové smlouvy dozvěděl, udělí souhlas dodatečně. Omezení převoditelnosti však musí být zapsáno do obchodního rejstříku (§173 odst. 2 obch. zák.), když teprve tímto zápisem nabývají stanovy omezující převod účinnosti.
Z uvedeného dle soudu prvního stupně plyne, že stanovy sice (k 22. lednu 1997) obsahovaly omezení převoditelnosti akcií, avšak takové omezení začalo být účinné teprve zápisem do obchodního rejstříku dne 12. ledna 2002. Převedl-li žalobce zatímní list před uvedeným datem bez souhlasu představenstva, šlo o platný převod akcií a žalobě tak nelze vyhovět.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že z konkursní podstaty úpadce vyloučil „330 kusů kmenových akcií společnosti H znějících na jméno v zaknihované podobě“ (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a soudem odvolacím (třetí výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování a vedle skutečností zjištěných soudem prvního stupně vyšel dále z toho, že:
1/ Stanovy společnosti H schválené valnou hromadou a účinné od 23. června 1994 upravovaly převod akcií v článku 3 odstavec 6, podle něhož se akcie převádějí rubopisem. Převod na jinou osobu je účinný jen se souhlasem představenstva a zápisem převodu akcie v seznamu akcionářů. Obecně o převodu akcie rubopisem platí předpisy směnečného práva.
2/ Uvedené stanovy byly třikrát změněny, přičemž při první změně (učiněné dne 31. května 1995) došlo toliko k přečíslování odstavce, ve které je ujednání obsaženo, druhá změna (učiněná dne 4. června 1996) žádným způsobem neměnila úpravu převodu a třetí dodatek stanov (ze dne 22. ledna 1997) upravil převod tak, jak zjistil soud prvního stupně.
3/ V trojstranné smlouvě o budoucích smlouvách uzavřené dne 23. prosince 1996 mezi úpadcem, žalobcem a společností H se úpadce za určitých podmínek zavázal upsat akcie společnosti H v případě, že společnost H na základě rozhodnutí valné hromady vyhlásí úpis svých akcií. V případě, že valná hromada společnosti H dne 22. ledna 1997 nerozhodne o vyhlášení úpisu akcií, zavázal se žalobce nejpozději do 1. března 1997 uzavřít se společností H kupní smlouvu na odkoupení akcií úpadce za stejných podmínek, jaké jsou uvedeny ve smlouvě o převodu cenných papírů uzavřené dne 23. prosince 1996 mezi žalobcem a společností H.
4/ Smlouva o převodu cenných papírů ze dne 23. prosince 1996, uzavřená mezi žalobcem jako prodávajícím a společností H jako kupujícím, ve znění dodatku č. 1 ze dne 7. května 1997, se netýká akcií, které jsou předmětem projednávané žaloby a úpadce nebyl účastníkem této smlouvy ani jejího dodatku.
Odvolací soud měl za to, že dodatek stanov č. 3 účinný od 22. ledna 1997 neupravoval nově omezení převoditelnosti akcií na jméno, nýbrž toliko přečísloval stávající článek stanov, aniž by se změnil jeho obsah. Proto v dané věci není možné aplikovat ustanovení §28 odst. 2 písm. d/ obch. zák. ve znění účinném od 1. července 1996, podle něhož byla stanovena povinnost zapisovat do obchodního rejstříku případné omezení převoditelnosti akcií na jméno s tím, že změna stanov nabývá účinnosti ke dni zápisu těchto skutečností do obchodního rejstříku. V daném případě totiž ke změně stanov nedošlo, neboť předchozí úprava stanov převod akcií omezovala stejným způsobem.
Přestože omezení převoditelnosti akcií nebylo (v rozporu s článkem II. bodem 9. přechodných ustanovení k zákonu č. 142/1996 Sb.) zapsáno do obchodního rejstříku, nemůže se podle odvolacího soudu úpadce úspěšně dovolat principu materiální publicity podle §29 obch. zák. Toto právo přísluší pouze třetí osobě, a to v případě, že nevěděla o nesouladném stavu mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem. „Ochrana je poskytována třetím osobám přímo ve vztahu k zapsanému subjektu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým zapsaným skutečnostem k němu se vztahujícím. Zapsaným subjektem je v posuzované věci společnost H, která vůbec není účastníkem tohoto řízení, přičemž důkazní povinnost o tom, že třetí osoby věděly o nesouladném stavu mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, stíhá právě zapsaný subjekt“. Na žalobce ani úpadce nelze pohlížet jako na třetí osoby, neboť oba byli v době převodu akcií akcionáři společnosti H.
Z uvedeného pak podle odvolacího soudu plyne rovněž to, že nelze uvažovat ani o vydržení akcií úpadcem podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), a to pro absenci „dobré vůle“.
Za tohoto stavu měl odvolací soud za nadbytečné zabývat se nedostatkem dalších předpokladů určených stanovami pro převod akcií na jméno, „když samotná absence souhlasu představenstva společnosti H způsobuje neplatnost převodu ve smyslu §156 odst. 4 obch. zák.“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že úpadce řádně nabyl sporné akcie. Vychází přitom ze zápisu v obchodním rejstříku, ve kterém omezení převoditelnosti akcií v době jejich převodu na úpadce nebylo zapsáno. Zdůrazňuje, že porušení povinnosti společnosti H zapsat rozhodné skutečnosti do obchodního rejstříku nemůže jít k tíži úpadce. Zápis do obchodního rejstříku má totiž konstitutivní charakter a omezení převoditelnosti tak nastalo až 12. ledna 2002.
Podle dovolatele nebylo v řízení prokázáno, že úpadce byl před 31. březnem 1998 akcionářem společnosti H. Má však za to, že i kdyby tomu tak bylo, ještě by to neznamenalo, že by úpadci byl znám obsah stanov. Žalobce přijal od úpadce peníze za převod akcií, a pokud se po 11 letech domáhá vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty s odůvodněním, že je i nadále vlastníkem, je jeho postup v rozporu s ustanovením §265 obch. zák.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s aplikací ustanovení §29 obch. zák., které ve znění účinném k 31. březnu 1998 obsahovalo úpravu odštěpného závodu, nikoliv principu materiální publicity. Naopak z ustanovení §20 zákona o cenných papírech, ve znění účinném ke dni 31. března 1998, plyne, že při nabývání akcií se dobrá víra předpokládá.
Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vznesenou námitkou promlčení práva domáhat se neplatnosti převodu 330 kusů akcií.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí a navrhl dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu na zahájení řízení. Podle směrnice pléna Nejvyššího soudu z 18. prosince 1967, Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem V/1968, „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být ovšem určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl.“ Určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž ve výroku uvedl, že se ze soupisu majetku konkursní podstaty vylučuje 330 kusů akcií společnosti H, aniž určil, o akcie jaké jmenovité hodnoty jde. Z výroku napadeného rozsudku tak není patrno, zda jde o 330 kusů akcií o jmenovité hodnotě 100 000 Kč (jak byl předmět sporu vymezen v žalobě) či o akcie jmenovité hodnoty 92 Kč (event. 94 Kč).
Žalobce přitom v podání ze dne 13. září 2011, č. l. 61, označeném jako upřesnění žalobního petitu, vysvětlil, že (již dne 12. ledna 2002) byla do obchodního rejstříku zapsána změna podoby akcií z listinné na zaknihovanou, přičemž jmenovitá hodnota jedné akcie v současné době činí 92 Kč a že se podanou žalobou domáhá, aby ze soupisu majetku konkursní podstaty bylo vyloučeno 330 000 kusů kmenových akcií na jméno v zaknihované podobě o jmenovité hodnotě jedné akcie ve výši 92 Kč. Tomu následně korespondoval i závěrečný návrh žalobce ze dne 4. listopadu 2011 (č. l. 73). Takto též byly sporné akcie zapsány v aktualizovaném soupisu konkursní podstaty úpadce ke dni 31. srpna 2011.
Kdyby mělo být rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o akciích o jmenovité hodnotě 100 000 Kč, soud by porušil ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., neboť by žalobci přiznal něco jiného, než čeho se domáhal, aniž by pro to byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Nehledě k tomu, že v době vydání napadeného rozsudku společnost H neměla žádné akcie o jmenovité hodnotě 100 000 Kč. Kdyby mělo jít o akcie o jmenovité hodnotě 92 Kč (event. 94 Kč), byl by výrok rozsudku neúplný (§152 odst. 2 věty první o. s. ř.), neboť odvolací soud by nerozhodl o celé projednávané věci (z odůvodnění rozhodnutí se ostatně ani nepodává, že by šlo o částečný rozsudek).
K tomu je zapotřebí doplnit, že i kdyby odvolací soud vycházel ze stanoviska zástupce žalobce při odvolacím jednání, který k dotazu soudu „upřesnil“, že žádá „vyloučení 330 kusů akcií“ s tím, že v podání ze dne 13. září 2011 šlo „o písařskou chybu“, pak se nijak nevypořádal s tím, že v době vydání napadeného rozhodnutí základní kapitál společnosti H představovaly pouze akcie o jmenovité hodnotě 94 Kč (v době vydání rozsudku soudu prvního stupně šlo o akcie o jmenovité hodnotě 92 Kč). V žalobě přitom žalobce sice původně požadoval vyloučení 330 kusů akcií společnosti H, avšak zároveň uváděl, že jejich celková nominální hodnota činí 33 000 000 Kč [zjevně (nesprávně) vycházeje z toho, že nominální hodnota jedné akcie i v době podání žaloby činí 100 000 Kč].
Z uvedeného vyplývá, že výrok rozsudku odvolacího soudu je ve specifikaci cenných papírů, jejichž vyloučení z konkursní podstaty úpadce se žalobce domáhal, neurčitý a odvolací soud navíc rozhodl v rozporu s tím, čeho se žalobce v řízení (po upřesnění žaloby podáním ze dne 13. září 2011) domáhal. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu