ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.893.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 893/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Horákovi , advokátu, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1217/32, PSČ 100 00, jako správci konkursní podstaty úpadce CASH & CAPITAL, a. s., identifikační číslo osoby 25619942, zastoupenému JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1463/5, PSČ 110 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 117/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 15 Cmo 65/2011-175, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 15 Cmo 65/2011-175, se v měnící části prvního výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na určení práva na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 48 022 223 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 12 Cm 117/2002-122, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 12 Cm 117/2002-156, Městský soud v Praze určil, že žalobce (BENET GROUP, a. s.) má za úpadcem (CASH & CAPITAL, a. s.) pohledávku z nezaplacené půjčky ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. listopadu 2000 (dále jen „smlouva o půjčce“) a zajištěné zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 26. listopadu 2000 (dále jen „zástavní smlouva“), v celkové výši 76 942 223 Kč bez nároku na oddělené uspokojení ze zástavy (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že má za úpadcem pohledávku z nezaplacené půjčky ze smlouvy o půjčce a zajištěné zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy, v celkové výši 113 122 921,60 Kč s návrhem na určení odděleného uspokojení (bod III. výroku).
Soud vyšel zejména z toho že:
1/ Žalobce dne 12. července 2002 přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 37/2001 nevykonatelnou pohledávku za úpadcem v celkové výši 190 065 144,60 Kč z titulu nezaplacené peněžité půjčky ve výši 40 000 000 Kč s úrokem z prodlení vyčísleným ve výši 5 465 144,60 Kč a z titulu smluvní pokuty ve výši 144 600 000 Kč. V přihlášce dále uvedl, že celá pohledávka je zajištěna zástavním právem dle zástavní smlouvy.
2/ Při přezkumném jednání konaném dne 17. září 2002 správce konkursní podstaty úpadce uznal pohledávku žalobce do výše 48 022 023 Kč a „popřel ve zbytku právní důvod“.
Na tomto základě soud k žalobou uplatněnému právu na oddělené uspokojení žalobcovy pohledávky uzavřel, že v této části nelze žalobě vyhovět, neboť právo na oddělené uspokojení není uvedeno v přihlášce, ani nebylo popřeno na přezkumném jednání.
K tomu soud doplnil, že rozsudkem ze dne 20. července 2011, sp. zn. 42 Cm 232/2005, vydaným v řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem bylo přiznání práva na oddělené uspokojení ze zbývající části shodné pohledávky ve výši 40 000 000 Kč, zajištěné stejnou zástavní smlouvou, žalobu rovněž zamítl, a to s odůvodněním, že právo na oddělené uspokojení pohledávky nebylo uplatněno ve lhůtě dle §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Pohledávka byla uplatněna bez uvedení práva na oddělené uspokojení, dodatečná přihláška (ze dne 24. října 2002) již byla podána po stanovené lhůtě.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 15 Cmo 65/2011-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně “v zamítavé části“ pod bodem I. výroku ohledně nároku na oddělené uspokojení pohledávky v celkové výši 76 942 223 Kč jen tak, že určil, že žalobce má právo na oddělené uspokojení pohledávky v celkové výši 48 022 223 Kč z výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí, jinak ve zbylé části tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), v zamítavém výroku pod bodem III. rozsudek změnil jen tak, že určil pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 11 080 000 Kč co do pohledávky II. třídy, jinak rozsudek v tomto bodu výroku, jakož i výrok pod bodem II. o nákladech řízení, potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování přihláškou pohledávky žalobce a zástavní smlouvou ze dne 26. listopadu 2000 a vyšel dále z toho, že pod bodem 2. přihlášky žalobce je uvedeno, že pohledávka z půjčky byla zajištěna kromě smluvní pokuty též zástavním právem na nemovitostech zapsaných na LV č. 4295 pro k. ú. a obec B. na základě zástavní smlouvy ze dne 26. listopadu 2000, kterou žalobce připojil k přihlášce.
Na tomto základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce přihlásil do konkursu pohledávku s nárokem na oddělené uspokojení ze zastavených nemovitostí, což vyplývá jak z textu přihlášky, tak i ze zástavní smlouvy ze dne 26. listopadu 2000, k přihlášce připojené.
Odvolací soud uvedl, že neobstojí názor soudu prvního stupně, že nárok na oddělené uspokojení žalobce přihlásil až v doplnění přihlášky ze dne 24. října 2002, když soud prvního stupně přehlédl, že nešlo o doplnění přihlášky pohledávky žalobce, ale věřitele RAPEX, export – import s. r. o. (dále jen „věřitel R“), jehož pohledávka byla až posléze postoupena zpět žalobci.
Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně práva na oddělené uspokojení tak, že žalobce má právo na oddělené uspokojení pohledávky, jejímž právním důvodem je půjčka a její příslušenství. Ve zbylé části, v níž soud prvního stupně zamítl nárok na oddělené uspokojení pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 28 920 000 Kč, potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na oddělené uspokojení pohledávky žalobce, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká především nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že „právní předchůdkyně žalobce“ (správně žalobce) ve své přihlášce výslovně nevznesla nárok na oddělené upokojení své pohledávky ve smyslu §20 odst. 1 ZKV (§28 ZKV). Proto byla přihlášená pohledávka při prvním přezkumném jednání dne 17. září 2002 projednána tak, jak byla přihlášena, tedy bez uplatněného nároku na oddělené uspokojení. V dané souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že správci konkursní podstaty nepřísluší z úřední povinnosti přiznávat právní nároky konkursních věřitelů automaticky i v případech, kdy takové nároky nejsou uplatněny či nárokovány (nejsou tedy tvrzeny). Nic na tom podle dovolatele nemění ani ta skutečnost, že právo na oddělené uspokojení věřitele v konkursu je s pohledávkou jednoznačně spojeno.
K tomu dodává, že žalobce podal dne 25. října 2002 doplnění přihlášky, ve kterém na rozdíl od původní přihlášky výslovně uplatnil právo na oddělené uspokojení již přihlášené a přezkoumané pohledávky. Tento dodatečný nárok byl projednán v rámci zvláštního přezkumného jednání dne 18. října 2005 a správce konkursní podstaty jej popřel z důvodů uvedených v ustanovení §20 odst. 1 ZKV.
V rovině dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když má za to, že „opět zde totiž chybí skutkové zjištění – výslovný projev vůle konkursního věřitele (tvrzení žalobce) s uplatněním práva na oddělené uspokojení“.
Dovolatel konečně namítá, že zástavní smlouva, o kterou žalobce opírá svůj nárok, je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. K tomu odkazuje na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 7. června 2012, č. j. 10 Cmo 12/2012-355, v němž tento soud rovněž posuzoval platnost zástavní smlouvy ze dne 26. listopadu 2000. Dovozuje, že s ohledem na to, že odvolací soud v dané věci nevyčkal rozhodnutí ve věci sp. zn. 10 Cmo 12/2012, je v situaci, kdy za stejného důkazního stavu je zástavní smlouva jednou shledána platnou a podruhé absolutně neplatnou, řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Žalobce navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §20 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky pohledávek se podávají u soudu dvojmo. V přihlášce je třeba zvlášť uvést důvod a výši každé přihlášené pohledávky. K přihlášce je třeba přiložit kopie listin, z nichž jednotlivé pohledávky vyplývají. Jde-li o pohledávku v cizí měně, je třeba ji přepočítat podle kursu vyhlašovaného Českou národní bankou ke dni prohlášení konkursu. Jde-li o peněžitou pohledávku neurčité výše nebo o jiný nepeněžitý nárok, musí být jeho hodnota odhadnuta a vyjádřena v penězích. Jde-li o pohledávku vykonatelnou, je třeba to prokázat listinou opatřenou potvrzením o její vykonatelnosti nejpozději při přezkumném jednání, jinak se pohledávka pokládá za nevykonatelnou (odstavec 2). Jestliže přihlášenou pohledávku nelze pro neúplnost nebo jiné vady přezkoumat, vyzve správce věřitele, aby přihlášku do 15 dnů od doručení výzvy doplnil nebo opravil; současně jej poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. K pohledávkám, jejichž přihlášky nebyly ve stanovené lhůtě řádně doplněny nebo opraveny, stejně jako k nevyčísleným pohledávkám, se nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel správcem poučen (odstavec 3). Správci doručí soud stejnopis přihlášky včetně příloh. Z přihlášených pohledávek sestaví správce neprodleně seznam, v němž uvede, které pohledávky uznává a které popírá a z jakého důvodu. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží (§20 odst. 3 a §22 odst. 2), pohledávky, které jsou vyloučené z uspokojení (§33), a pohledávky uvedené v §31 odst. 2 a 3. V seznamu je třeba zvlášť uvést oddělené věřitele (§28) a jednotlivé třídy konkursních věřitelů (§32 odst. 4). U každého věřitele musí být uvedeny jeho jméno a bydliště (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo), popřípadě další údaje potřebné k jeho identifikaci, důvod a částka jeho pohledávky. U oddělených věřitelů je třeba navíc označit věc, právo nebo pohledávku, která zajišťuje jeho pohledávku (odstavec 5).
Podle ustanovení §23 odst. 2 ZKV konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
Již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), Nejvyšší soud vysvětlil, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat.
Tamtéž dovodil, že zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky.
Uvedené závěry obdobně platí i pro další z předpokladů, za nichž soud může věcně projednat incidenční žalobu, a to že žalobou uplatněný nárok byl předmětem přezkumného jednání, při kterém byl popřen správcem konkursní podstaty nebo některým z věřitelů (§23 odst. 2 ZKV) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 499/2006].
V posuzované věci odvolací soud sice uzavřel, že žalobce v přihlášce uplatnil právo na oddělené uspokojení, vůbec však nezkoumal, zda toto právo (přednostní pořadí pohledávky) bylo předmětem přezkumu. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že nárok na oddělené uspokojení nebyl přezkoumán.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je potud neúplné, a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud rovněž sdílí názor dovolatele, podle něhož je na věřiteli, který má svou pohledávku za úpadcem zajištěnu, zda toto zajištění v konkursním řízení uplatní. Správce konkursní podstaty vskutku nemůže z úřední povinnosti přiznávat (uznávat) nároky konkursních věřitelů, když nebyly uplatněny v přihlášce. Neuplatněné právo na přednostní uspokojení přihlášené pohledávky nelze proto ani přezkoumat při přezkumném jednání.
V posuzované věci však skutková zjištění odvolacího soudu skýtají dostatečný podklad pro závěr, že žalobce v přihlášce nárok na oddělené uspokojení své pohledávky uplatnil. Jak uvádí sám dovolatel, věřitel musí v přihlášce uvést (tvrdit) své právo na oddělené uspokojení. Této povinnosti žalobce v přihlášce dostál, když výslovně uvedl, že jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem, přičemž specifikoval smlouvu, na jejímž základě se tak stalo, a tuto listinu připojil k přihlášce. Nepochybně tak uplatnil právo na oddělené uspokojení své pohledávky dle §20 odst. 1 věty druhé ZKV.
K dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Tento dovolací důvod v podobě tvrzené dovolatelem zjevně není dán.
Z obsahového hlediska dovolatel svou argumentací potud vystihuje nikoli dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel totiž nezpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, které učinil z přihlášky žalobce do konkursu, ale právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Ve skutečnosti pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož tvrzení žalobce v přihlášce, že jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem, není uplatněním odděleného uspokojení ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 věty první ZKV.
Zjevně nepřípadná je pak další dovolatelova námitka, podle níž žalobce uplatnil právo na oddělené uspokojení až v doplnění přihlášky podáním dne 25. října 2002. K tomu srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož doplnění přihlášky učinil tehdejší konkursní věřitel R a netýkalo se pohledávky žalobce, která je předmětem tohoto řízení. Řízení o nároku, který byl původně uplatněn věřitelem R, probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 232/2005 (k tomu viz i doplňující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, sp. zn. 12 Cm 117/2002).
Protože však rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině právní, Nejvyšší soud je v dovoláním dotčeném rozsahu (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se tím, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokládal Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu