ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.922.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 922/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v konkursní věci úpadce METALL KRAFT s. r. o. – v likvidaci, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 299, PSČ 764 22, identifikační číslo osoby 60715634, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 25/99, o dovolání Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, jako správce konkursní podstaty úpadce, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 1 Ko 16/2012-1109, takto:
I. Dovolání proti prvnímu výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 1 Ko 16/2012-1109, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy a určení celkové odměny obou správců konkursní podstaty, se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. srpna 2012, č. j. 37 K 25/99-1083, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Schválil vyúčtování hotových výdajů zproštěné správkyně konkursní podstaty (dále též jen „bývalá správkyně konkursní podstaty“) ve výši 142 496 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod I. výroku).
2/ Schválil vyúčtování výdajů hotových správce konkursní podstaty Mgr. Jiřího Ostravského ve výši 204 042 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
3/ Určil, že odměna obou v konkursu činných správců konkursní podstaty činí 4 173 524,20 Kč (3 477 936,80 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 695 587,40 Kč) [bod III. výroku].
4/ Určil, že bývalé správkyni konkursní podstaty náleží podíl na odměně ve výši 1 800 000 Kč (1 500 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 300 000 Kč) [bod IV. výroku].
5/ Určil, že správci konkursní podstaty Mgr. Jiřímu Ostravskému náleží podíl na odměně ve výši 2 373 524,20 Kč (1 977 936,80 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 395 587,40 Kč) [bod V. výroku].
6/ Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty ze dne 31. ledna 2012 (dále též jen „konečná zpráva“), podle níž činí
– celkové příjmy konkursní podstaty 31 240 472,30 Kč,
– výdaje z konkursní podstaty 25 602 105,70 Kč,
– zůstatek k rozvrhu mezi jednotlivé konkursní věřitele 5 638 366,60 Kč (bod VI. výroku).
Šlo o druhé usnesení konkursního soudu o konečné zprávě, když Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 3 Ko 22/2011-1047, zrušil předchozí usnesení ze dne 10. června 2011, č. j. 37 K 25/99-1030, jímž konkursní soud schválil konečnou zprávu předloženou správcem konkursní podstaty dne 19. ledna 2011.
Konkursní soud – vycházeje z ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a §9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen „vyhláška“) – dospěl při rozhodování o výši a způsobu rozdělení odměny mezi oba správce k závěru, že bývalá správkyně konkursní podstaty byla ve své funkci aktivně činná cca 5 a tři čtvrtě roku, současný správce konkursní podstaty dosud cca 3 a čtvrt roku a jeho činnost není skončena. Jelikož, vzhledem k postupu bývalé správkyně konkursní podstaty, nedošlo ke zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví společnosti METALL GROUP, a. s. (dále též jen „nemovitosti“ a „společnost M“), včetně předložení konečné zprávy v roce 2007, ač tak učiněno být mohlo, byla odměna bývalé správkyně konkursní podstaty, stanovená s ohledem na délku doby a rozsah její činnosti, snížena a určena ve výši 1 500 000 Kč. Odměna náležející správci konkursní podstaty byla rovněž snížena, a to tak, aby částka určená k rozvrhu mezi jednotlivé konkursní věřitele byla o 250 000 Kč vyšší (aby činila 5 638 366,60 Kč). Důvodem pro snížení odměny správce konkursní podstaty je skutečnost, že až po vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí byly správcem uhrazeny náklady nutné na jejich správu a údržbu ve výši 250 000 Kč, a to na základě dohody uzavřené s insolvenčním správcem společnosti M. Odměna správců konkursní podstaty podle konkursního soudu činí celkem 3 686 270,20 Kč. Od této částky konkursní soud odečetl částku 250 000 Kč, čímž dospěl k výpočtu odměny ve výši 3 436 270,20 Kč, kterou rozdělil mezi oba správce.
K odvolání bývalé správkyně konkursní podstaty a správce konkursní podstaty Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech III. a VI. výroku (první výrok) a změnil jej v bodech IV. a V. výroku tak, že určil, že bývalé správkyni konkursní podstaty náleží podíl na odměně ve výši 2 504 114,50 Kč (2 086 762,10 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 417 352,40 Kč) a správci konkursní podstaty podíl na odměně ve výši 1 669 409,70 Kč (1 391 174,70 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 278 235 Kč) [druhý a třetí výrok].
Odvolací soud učinil podrobná zjištění o průběhu konkursního řízení, která shrnul takto: 1/ Bývalá správkyně konkursní podstaty vykonávala funkci téměř 8 let (ustanovena do funkce byla dne 28. června 2001 a zproštěna usnesením ze dne 22. dubna 2009). V rámci své činnosti bývalá správkyně přezkoumala přihlášky pohledávek věřitelů, na základě přezkumu vyzývala věřitele k uplatnění popřených pohledávek u soudu a vedla incidenční spory, provedla soupis konkursní podstaty a jeho doplnění, vyzvala zástavního dlužníka (společnost M) k podání vylučovací žaloby (poté, co nesplnil její výzvu dle §27 odst. 5 ZKV), zpeněžila část majetku konkursní podstaty, podala několik zpráv o své činnosti a reagovala na několik výzev konkursního soudu ke svému postupu v konkursním řízení.
2/ V důsledku rozdílných názorů na zpeněžení nemovitostí mezi bývalou správkyní konkursní podstaty a věřitelským výborem byla správkyně zproštěna své funkce postupem podle ustanovení §8 odst. 5 ZKV (na návrh věřitelského výboru).
3/ Současný správce konkursní podstaty je ve své funkci činný od 22. dubna 2009. V rámci své činnosti zpeněžil část majetku z konkursní podstaty (předmětné nemovitosti), vydal výtěžek zpeněžení odděleným věřitelům a zpracoval dvě konečné zprávy, přičemž usnesení o schválení první konečné zprávy bylo odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena konkursnímu soudu k dalším řízení i z důvodu nedostatků v konečné zprávě. Lze očekávat, že správce konkursní podstaty podá návrh na rozvrh, který následně i splní, a podá návrh na zrušení konkursu.
4/ Správce konkursní podstaty až po vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí odděleným věřitelům uzavřel dohodu s insolvenčním správcem společnosti M, na jejímž základě zařadil mezi výdaje spojené s udržováním a správou konkursní podstaty i částku 250 000 Kč (na správu a údržbu zpeněžených nemovitostí), která však měla být v souladu s ustanovením §28 odst. 2 ZKV odečtena z výtěžku zpeněžení určeného pro oddělené věřitele.
Na tomto základě pak odvolací soud – vycházeje z ustanovení §29 a §8 odst. 3 ZKV a §9 vyhlášky a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 13 – nejprve uvedl, že neshledává jako důvod pro snížení podílu bývalé správkyně konkursní podstaty na odměně skutečnost, že v důsledku rozdílných názorů na zpeněžování nemovitostí z konkursní podstaty (mezi ní a věřitelským výborem) byla správkyně zproštěna funkce (nebyla totiž zproštěna funkce z důležitého důvodu dle §8 odst. 6 ZKV). Naproti tomu přisvědčil závěru konkursního soudu, že zaviněním současného správce nebyla od výtěžku zpeněžení určeného pro oddělené věřitele odečtena částka 250 000 Kč, čehož důsledkem bylo, že o tuto částku byl ponížen zůstatek pro rozdělení k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Rovněž odvolací soud v tom spatřuje důvod pro snížení „podílu“ současného správce na odměně.
Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k délce a rozsahu činnosti obou správců konkursní podstaty a při zohlednění pochybení současného správce konkursní podstaty, je odpovídající rozdělit schválenou odměnu v celkové výši 4 173 524,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty mezi oba správce tak, že bývalé správkyni náleží částka 2 504 114,50 Kč (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 417 352,40 Kč), představující přibližně 56,6 % odměny, a současnému správci konkursní podstaty náleží částka 1 669 409,70 Kč (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 278 235 Kč), představující přibližně 43,4 % odměny snížené o částku 250 000 Kč.
K tomu odvolací soud doplnil, že neshledal žádná pochybení konkursního soudu při postupu podle §29 ZKV, ani v obsahu konečné zprávy, pokud jde o příjmy a výdaje konkursní podstaty, včetně zpeněžení majetku podstaty, vyúčtování odměny a výdajů správců, ani jiné nedostatky, které by bránily schválení konečné zprávy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ (ve vztahu k druhému a třetímu výroku) a ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ (ve vztahu k prvnímu výroku), ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vztahu k prvnímu (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu dovolatel tvrdí, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam v řešení otázky, zda v případě, kdy odvolací soud změní výši jedné z dílčích odměn dvou po sobě působících správců z důvodu odlišného názoru „na kvalitu“ výkonu jejich funkce, může zůstat beze změny jak výrok o celkové odměně pro oba správce, tak výrok o konečné zprávě (kde se výše celkové odměny také „matematicky“ odráží).
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel uvedl, že v „insolvenčním“ řízení v rámci rozhodování o odměně správce není možné rekonstruovat v rámci odvolacího řízení celou dohlédací činnost konkursního soudu za mnoho let vedení konkursního řízení. Konkursní soudce totiž absolvuje se správcem konkursní podstaty bezpočet jednání (ústních, telefonických), může být účasten řady zasedání věřitelského výboru či schůzí věřitelů nebo vysloveně neformálních jednání činěných v rámci dohlédací činnosti, přičemž o řadě z nich se neprovádí žádný záznam (příp. jen „ve formátu velké zkratky“). V rámci těchto jednání nabývá konkursní soudce celou řadu poznatků o kvalitě a kvantitě práce správce konkursní podstaty. Zdroje těchto poznatků jsou v rámci odvolacího řízení v principu důkazně neproveditelné.
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že odvolací soud musí v řadě těchto otázek vycházet z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť nikdy „nemůže mít ani zdaleka stejné penzum informací o výkonu funkce správce konkursní podstaty, než měl konkursní soud“. Za této situace je pro dovolatele „nepochopitelné“, jak mohl odvolací soud výroky o „dílčích odměnách“ přímo změnit.
V rovině výhrad proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem pak dovolatel namítá, že odvolací soud použil nesprávný mechanismus rozdělování celkové odměny, pochybil při posouzení důvodu pro snížení odměny bývalé správkyně a nesprávně posoudil i dobu výkonu funkce bývalou správkyní.
Dovolatel míní, že při rozdělování odměny mezi dva správce dle §9 vyhlášky v některých případech nelze vystačit s „kritériem času“ a s „kritériem kvantity“. Dovozuje, že je nutné přihlédnout i ke „kritériu kvality“, které umožňuje zohlednit, jakým způsobem ten který správce svou funkci vykonával. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1351/2006, uveřejněné pod číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2007“), s tím, že je-li toto kritérium zohlednitelné v konkursním řízení s jedním správcem, musí být použitelné i v konkursním řízení s několika správci.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že „kritérium kvality“ aplikoval ve fázi, kdy již byla určena celková odměna. Jeho představa o použití této metody je naopak taková, že „přičtené bonusy či malusy“ k odměně správců by se měly zohledňovat ve fázi, kdy se určuje celková výše odměny.
Dovolatel má dále za to, že odvolací soud – na rozdíl od konkursního soudu – neshledal důvod pro snížení odměny bývalé správkyně konkursní podstaty, neboť nebyla zproštěna funkce z důležitého důvodu dle ustanovení §8 odst. 6 ZKV, ale jen pro rozdílnost názorů mezi bývalou správkyní a věřitelským výborem na zpeněžování nemovitostí. S tímto názorem dovolatel nesouhlasí. Namítá, že důvod pro snížení odměny může být dán i tehdy, když správce není zproštěn funkce. Důvodem, pro který by měla být snížena odměna bývalé správkyně, pak spočívá v tom, že přibližně dva roky brzdila proces zpeněžování sporných nemovitostí. Pokud činila kroky k jeho uskutečnění, tak s vědomím způsobení škody konkursním věřitelům.
Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího uzavřel, že bývalá správkyně vykonávala svou činnost po dobu 8 let, aniž se vypořádal se skutečnostmi, na jejichž základě konkursní soud (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4135/2011) dovodil, že se pro účely dělení odměny nepřihlíží k době, po kterou byla bývalá správkyně v prodlení s plněním svých povinností.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výrocích III. a VI. o určení celkové výše odměny obou správců konkursní a o schválení konečné zprávy, je Nejvyšší soud odmítl dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
V této části může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zjevně nejde, když důvodem předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu byly nedostatky v konečné zprávě, nikoliv nesprávná výše celkové odměny správců konkursní podstaty). Důvod založit přípustnost dovolání závěrem, že napadené rozhodnutí má v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že na zodpovězení dovolatelem formulované otázky, zda v případě, kdy odvolací soud změní výši jedné z dílčích odměn dvou po sobě působících správců z důvodu odlišného názoru „na kvalitu“ výkonu jejich funkce, může zůstat beze změny jak výrok o celkové odměně pro oba správce, tak výrok o konečné zprávě, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ostatně dovolatel ani nezpochybňuje správnost závěru soudů obou stupňů, podle nichž činí odměna obou správců konkursní podstaty celkem 3 477 936,80 Kč bez daně z přidané hodnoty.
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel napadá měnící výroky rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolání bez dalšího přípustné dle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přikročil k prověření existence dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem, jsa přitom vázán jejich obsahovým vymezením v dovolání.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Již v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105, se Nejvyšší soud vyjádřil k obdobné dovolací argumentaci [srov. především pasáž odůvodnění, podle níž: „Dovolatel ‚připomíná‛, že skutkové posouzení věci v občanském soudním řízení je (až na výjimky) úlohou soudu prvního stupně a v konkursní věci by tento princip měl být ještě zesílen. Konkursní soud totiž po celou dobu konkursního řízení vykonává v rámci dohlédací činnosti „dozor“ nad výkonem funkce správce konkursní podstaty a průběhem konkursního řízení a své závěry tedy opírá o bezprostřední poznatky a vjemy z daného konkursního řízení. Odvolací soud takovou možnost nemá (vychází pouze z listin, jež jsou obsahem spisu) a proto je jistě nesprávné, dojde-li k jiným skutkovým závěrům, aniž je jakkoli relevantně zdůvodní, nadto způsobem, který správci konkursní podstaty znemožní se k případně prováděným důkazům vyjádřit nebo k nim zaujmout stanovisko]. Přitom vysvětlil, že hodnotící skutkové soudy o opodstatněnosti údajů obsažených v konečné zprávě a ve vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty konkursní soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami připojenými ke konečné zprávě nebo tvořícími obsah spisu. Argumentace, prostřednictvím které dovolatel odkazuje na proces dokazování a usuzuje, že odvolací soud pravidla zjišťování rozhodných skutečností dokazováním porušil, proto přiléhavá není. Odvolací soud svými úvahami z mezí daných obsahem spisového materiálu a konečné zprávy nevybočil a tvrzená vada řízení v tomto ohledu zjevně dána není.
Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i v projednávané věci. Dovolatel nadto ani konkrétně nezpochybňuje žádné ze zjištění odvolacího soudu, která učinil z obsahu spisu. Stejně tak neoznačuje žádnou skutečnost, kterou měl odvolací soud pominout, když podle názoru dovolatele nutně „musel vycházet z neúplně zjištěného skutkového stavu“.
V posuzované věci proto Nejvyšší soud neshledává důvod, který by odvolacímu soudu bránil rozhodnout o změně odvoláním napadeného usnesení konkursního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že napadené usnesení není prvním rozhodnutím, jímž odvolací soud rozhodl v tomto konkursním řízení o konečné zprávě. Předchozím rozhodnutím odvolací soud zrušil dřívější usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy, přičemž se (kromě závěru o vadách konečné zprávy) vyjádřil i ke způsobu rozdělení odměny mezi oba správce konkursní podstaty. Zdůraznil přitom, že nelze zohlednit pouze to, jakým způsobem se správci podíleli na zpeněžení konkursní podstaty (v prvním rozhodnutí o schválení konečné zprávy konkursní soud podle poměru zpeněžení připadajícího na každého ze správců přiznal současnému správci podíl na odměně ve výši 90,37 %).
Zbývá prověřit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Výkladem ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky se Nejvyšší soud zabýval v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4135/2011.
V něm vysvětlil, že ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky neupravuje způsob výpočtu konkursní odměny (ta se určuje podle ustanovení §6 až §8a vyhlášky), nýbrž stanoví kriteria, podle kterých se určí podíl v konkursu postupně činných správců konkursních podstat na již vypočtené konkursní odměně. Jde o následující kriteria:
1/ Délka doby činnosti správců konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně.
2/ Rozsah činnosti vykonané správci konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně, v konkursu.
Obě kriteria jsou v zásadě rovnocenná; jednomu z nich nelze přisuzovat větší nebo menší význam na úkor druhého, čemuž nasvědčuje i vlastní dikce §9 odst. 1 vyhlášky, včetně použití souřadicí spojky „a“ ve významu (poměru) slučovacím.
„Délkou doby činnosti“ správce konkursní podstaty se rozumí doba, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty úpadce; přitom se nezohledňuje (do doby činnosti takové osoby se logicky nezahrnuje) doba, po kterou byl příslušný správce konkursní podstaty s plněním svých povinností v prodlení.
„Rozsahem činnosti“ se rozumí množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle konkursu, které správce konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, vykonal v jednotlivých fázích konkursního řízení. Jde (vzhledem k tomu, že se na chodu konkursu podílel více než jeden správce konkursní podstaty) o podmnožinu těch úkonů, k jejichž výkonu v daném konkursu by byla povolána každá osoba vykonávající v něm funkci správce konkursní podstaty. Takovou činností tedy není jen činnost věnovaná zpeněžování majetku konkursní podstaty, nýbrž např. též činnost věnovaná sepisování majetku konkursní podstaty, vedení účetnictví, práci s přihláškami, včetně jejich přezkumu, plnění daňových povinností dlužníka, komunikaci s věřiteli a s konkursním soudem, zpracování konečné zprávy, přípravě rozvrhu a jeho plnění nebo činnost související se zrušením konkursu.
Prověrka správnosti právního posouzení věci konkursním soudem při výkladu ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky se v mezích instančního přezkumu projevuje prostřednictvím úsudku, zda soud:
1/ Správně určil „délku doby činnosti“, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty.
2/ Při konkrétním vymezení „rozsahu činnosti“ vykonané správcem konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, nepominul některé z provedených úkonů potřebných pro naplnění účelu a cíle konkursu, popřípadě zda mezi úkony provedené správcem konkursní podstaty nezahrnul jako podstatné pro určení podílu na konkursní odměně ty, jež nesouvisí s naplňováním účelu a cílů konkursu ani s jinak definovanými povinnostmi správce konkursní podstaty.
3/ Při jinak správně zjištěné „délce doby činnosti“ a správně určeném „rozsahu činnosti“ správců konkursní podstaty v konkrétní konkursní věci upřednostnil některé z těchto kriterií na úkor druhého bez rozumného opodstatnění.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí plně v souladu. Odvolací soud správně vychází z toho, že rozhodujícími kritérii pro rozdělení odměny mezi správce jsou rozsah a délka doby činnosti, přičemž na základě podrobně zjištěných skutkových okolností přehledně shrnuje jak rozsah činnosti vykonané oběma správci, tak i délku, po kterou vykonávali funkci správce konkursní podstaty. Na základě toho pak koriguje rozhodnutí konkursního soudu o rozdělení odměny.
Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, podle něhož by dalším kritériem pro rozdělení odměny mezi více v řízení činných správců mělo být „kritérium kvality“. Nic takového nevyplývá z ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky, která výslovně zmiňuje pouze kritéria rozsahu činnosti a délky řízení. Zavádějící je rovněž odkaz dovolatele na R 103/2007, když v něm Nejvyšší soud řešil otázku zvýšení či snížení odměny, nadto v situaci, kdy byl v řízení činný pouze jeden správce konkursní podstaty.
Z řečeného však nevyplývá, že by při rozdělení odměny nemělo hrát žádnou váhu to, zda je některý ze správců liknavý, v prodlení s plněním svých povinností nebo některé úkony, k nimž je z titulu své funkce povinen, vůbec neprovedl nebo je učinil do té míry vadně, že je druhý správce nucen zopakovat. To vše je možno zohlednit v rámci shora podrobně rozebraných kritérií. Jak plyne z usnesení sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, bude-li správce v prodlení s plněním svých povinností, pak se tato doba při rozdělení odměny nezohlední do doby výkonu jeho činnosti. Podobně se při posuzování rozsahu činnosti nebude přihlížet k úkonům správce, které nesouvisí s naplňováním účelu a cílů konkursu.
Nejvyšší soud se s dovolatelem naopak plně shoduje v tom, že ani skutečnost, že v konkursním řízení bylo činných více správců konkursní podstaty, nezbavuje soud možnosti postupu dle §8 odst. 3 věty páté ZKV, tedy snížení či zvýšení odměny. Stejně tak jako s jeho názorem, že aplikace označeného ustanovení by se měla uplatnit (vztáhnout) k odměně správců jako celku.
Tyto závěry však nikterak nezpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Ba právě naopak. V posuzované věci shledaly soudy obou stupňů důvodem pro krácení odměny správců pochybení dovolatele, v jehož důsledku se dostalo odděleným věřitelům na úkor (ostatních) konkursních věřitelů plnění vyšší o 250 000 Kč (správnost tohoto závěru přitom dovolatel nezpochybňuje). Soudy proto zkrátily původně vypočtenou odměnu správců ve výši 3 686 270,20 Kč (viz poslední odstavec odůvodnění usnesení konkursního soudu) jako celek právě o tuto částku na 3 436 270,20 Kč (bez daně z přidané hodnoty). Toto zkrácení odměny se tak nijak „nepromítlo na účet“ (ve prospěch) bývalé správkyně konkursní postaty, ale jen ve prospěch konkursních věřitelů (konkursní podstaty).
Z napadeného usnesení je dále zřejmé, že odvolací soud změnil způsob rozdělení odměny mezi oba správce především proto, že v rámci kritéria délky činnosti vzal v potaz celou dobu, po kterou byla bývalá správkyně konkursní podstaty ve funkci (téměř 8 let). Z odůvodnění lze rovněž dovodit, proč tak učinil. Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu zjevně neměl za to, že by bývalá správkyně konkursní podstaty porušila své povinnosti. K tomu srov. i odkaz odvolacího soudu na důvody jeho předchozího (zrušovacího) usnesení ze dne 10. listopadu 2011, v němž uvedl, že důvodem pro snížení odměny bývalé správkyně nemůže být bez dalšího to, že byla zproštěna funkce na návrh věřitelů dle §8 odst. 5 ZKV, ale (jen) porušení jejích povinností, nedbalý výkon funkce či neodůvodněné průtahy.
Lze tedy usuzovat, že odvolací soud neshledal jak porušení povinností bývalé správkyně konkursní podstaty při zpeněžování nemovitostí, jež by bylo důvodem ke snížení odměny (celkové odměny správců), tak ani nedbalý přístup k výkonu funkce či neodůvodněné průtahy, což by bylo nutné zohlednit při rozdělení odměny mezi oba v řízení činné správce v rámci rozhodování dle §9 odst. 1 vyhlášky (při posuzování kritéria délky činnosti) a projevilo by se při stanovení poměru rozdělení odměny mezi oba správce konkursní podstaty.
Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost měnícího výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu