ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.997.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 997/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce F. Š. , zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem, se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Bezručova 335/33, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. Jaromíru Fajfrovi , se sídlem v Plzni, Skalní 18, PSČ 312 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka AUTO VONDRAŠ s. r. o., zastoupenému JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, za účasti UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Perlová 371/5, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 Cm 3/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka AUTO VONDRAŠ s. r. o., se sídlem v Plzni, Rokycanská 1, PSČ 301 52, identifikační číslo osoby 26410338, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 3160/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 200/2010-108, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č. j. 139 Cm 3/2010-84, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (F. Š.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka AUTO VONDRAŠ s. r. o.) vyloučení ve výroku označeného osobního automobilu (dále též jen „sporná věc“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §39 a §169 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že kupní smlouva ze dne 5. května 2009 (dále též jen „kupní smlouva“), kterou dlužník (jako prodávající) převedl vlastnické právo ke sporné věci na žalobce, je absolutně neplatným právním úkonem.
Přitom zdůraznil, že jakkoli nelze mít za opodstatněné námitky vedlejšího účastníka, podle nichž ke dni uzavření kupní smlouvy dlužník nebyl vlastníkem prodávaného automobilu, žaloba přesto důvodná není. K uzavření kupní smlouvy totiž došlo poté, co na základě smlouvy o půjčce ze dne 8. dubna 2009 (dále jen „smlouva o půjčce“) žalobce poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 780.000 Kč, přičemž z ujednání obsaženého v článku IV. smlouvy o půjčce (podle kterého „v případě nezaplacení dlužné částky má věřitel nárok na odebrání majetku společnosti v hodnotě dlužné částky“) je zřejmé, že „věřitel zajišťuje svoji pohledávku způsobem, který není zákonem upraven“, veden snahou „obejít ustanovení §169 písm. e) obč. zák. a vyhnout se neplatnosti dohody o propadné zástavě“. Z uvedeného důvodu je pak i kupní smlouva, kterou smluvní strany následně uzavřely, neplatná pro obcházení zákona podle ustanovení §39 obč. zák.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že spornou věc vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, dospěl co do řešení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy k závěrům od insolvenčního soudu odlišným.
Kupní smlouvu odvolací soud posoudil jako platný právní úkon, maje za to, že uzavření smlouvy o půjčce, jakož i uzavření kupní smlouvy nelze v situaci, kdy poskytnutá půjčka nebyla žádným způsobem (tedy ani zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené podle ustanovení §152 a násl. obč. zák.) zajištěna, považovat za jednání, kterým by byla sjednána tzv. propadná zástava ve smyslu ustanovení §169 písm. e) obč. zák. V insolvenčním soudem zmiňovaném článku IV. smlouvy o půjčce smluvní strany vyjádřily jen to, že žalobce může místo peněžitého plnění požadovat „k úhradě“ své pohledávky plnění z majetku dlužníka, aniž by bylo předem určeno, o jaký majetek jde, jaká bude jeho hodnota a zda žalobce takové plnění přijme. K samotnému prodeji předmětného vozidla navíc došlo až v době, kdy již bylo dlužníku zřejmé, že závazek ze smlouvy o půjčce nebude schopen splnit. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 928/2003 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 27).
V poměrech dané věci není podle odvolacího soudu žádných pochyb o tom, že žalobce uzavřel s dlužníkem kupní smlouvu v úmyslu vyřešit pohledávku ze smlouvy o půjčce, k čemuž „zapravením“ dluhu dlužníka na základě uzavřené kupní smlouvy také došlo. Jelikož žalobce v řízení prokázal, že vozidlo na základě kupní smlouvy řádně nabyl, odvolací soud žalobě vyhověl a vozidlo z majetkové podstaty dlužníka vyloučil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel především polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně (ne)platnosti kupní smlouvy, uzavíraje, že v posuzovaném případě tzv. propadná zástava sjednána byla. Jakkoli mezi smluvními stranami nedošlo k uzavření zástavní smlouvy, představují podle dovolatele smlouva o půjčce a kupní smlouva ve vzájemné souvislosti ujednání, jež nastolují stejný stav jako v případě sjednání propadné zástavy. Žalobce s dlužníkem totiž tím, že kupní smlouvu uzavřeli ještě před uplynutím lhůty splatnosti půjčky a dohodnutou kupní cenu započetli proti pohledávce ze smlouvy o půjčce, porušili zákon, příp. se jej pokusili alespoň obejít.
Podle dovolatele rovněž neobstojí (v provedeném dokazování nemá oporu) závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva byla uzavřena dne 5. května 2009 a že se tak stalo v době, kdy již bylo dlužníku zřejmé, že nesplní svůj závazek ze smlouvy o půjčce. Dovolatel totiž zpochybnil (co do data uzavření kupní smlouvy) „pravost“ žalobcem předložené listiny (kupní smlouvy), pročež bylo na žalobci, který nesl ohledně uvedené skutečnosti důkazní břemeno, aby „pravost“ kupní smlouvy prokázal. Závěr o neschopnosti dlužníka dostát v době uzavření kupní smlouvy svým závazkům ze smlouvy o půjčce pak odvolací soud učinil zcela svévolně, bez jakéhokoliv dokazování.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §169 písm. e) obč. zák. je neplatné ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
V soudní praxi není pochyb o tom, že o tzv. propadnou zástavu ve smyslu výše citovaného ustanovení §169 písm. e) obč. zák. se jedná tehdy, bylo-li v zástavní smlouvě nebo v dohodě o vypořádání dědictví, na základě kterých bylo zřízeno zástavní právo, popřípadě v samostatně uzavřené smlouvě (dohodě) ujednáno, že zajištěná pohledávka nebude uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, ale tím, že zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si zástavní věřitel ponechá zástavu za (v dohodě nebo smlouvě) určenou cenu; zvláštní zákon, který by "stanovil jinak" (a připouštěl uspokojení zajištěné pohledávky prostřednictvím tzv. propadné zástavy), předvídaný v ustanovení §169 písm. e) občanského zákoníku, dosud nebyl přijat. Propadnutí zástavy zástavnímu věřiteli nebo ponechání si zástavy zástavním věřitelem za určenou cenu se uskutečňuje – ve snaze zastřít skutečné (zakázané) právní jednání – nejrůznějšími "právními cestami"; takovýmto prostředkem bývá též kupní smlouva, byla-li uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131).
O tzv. propadnou zástavu jde tedy jen za předpokladu, že vzniklo zástavní právo k zástavě, která by podle ujednání obsaženého v zástavní smlouvě, dohodě o vypořádání dědictví nebo v samostatné smlouvě nebo dohodě měla při prodlení dlužníka se splněním zajištěné pohledávky představovat uspokojení zástavního věřitele tím, že mu propadne nebo že si ji ponechá za určenou cenu (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 2970/2011).
V situaci, kdy v projednávané věci mezi žalobcem a dlužníkem, jak správně zdůraznil již odvolací soud, žádná zástavní smlouva (ohledně sporné věci) uzavřena nebyla (o tom, že ani článek IV smlouvy o půjčce nepředstavuje podle svého obsahu zástavní smlouvu, neboť nemá náležitosti uvedené v ustanovení §156 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá), nelze ani rozumně uvažovat o tom, že by prodej sporné věci žalobci na základě kupní smlouvy mohl být prostředkem, kterým by byla provedena tzv. propadná zástava.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého uzavření kupní smlouvy, jíž dlužník prodal předmětný automobil žalobci s tím, že kupní cena bude uhrazena zápočtem vzájemné pohledávky vzniklé na základě smlouvy o půjčce, nelze v poměrech dané věci hodnotit jako tzv. propadnou zástavu, jež by měla za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák., je proto správný.
Výše učiněné závěry pak činí právně bezcennými rovněž výhrady dovolatele ke správnosti skutkových zjištění ohledně „skutečného“ data uzavření kupní smlouvy a (ne)schopnosti dlužníka dostát v době, kdy měl spornou věc prodat žalobci, svým závazkům ze smlouvy o půjčce, když uvedené skutečnosti v poměrech dané věci nebyly (nemohly být) pro posouzení, zda kupní smlouvou došlo ke sjednání tzv. propadné zástavy, významné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu