ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.19.2013.1
MSPH 88 INS 3043/2010
88 ICm 1550/2011
sp. zn. 29 ICdo 19/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Spolpharma, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 27287149, zastoupeného Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1583/24, PSČ 120 00, proti žalovanému INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčnímu správci dlužníka Oleofin, a. s., zastoupenému Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 ICm 1550/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oleofin, a. s. , se sídlem v Ústí nad Labem - Střekově, Žukovova 100, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby 27167658, vedené u Městského soudu v Praze pod. sp. zn. MSPH 88 INS 3043/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 88 ICm 1550/2011, 103 VSPH 129/2012-69 (MSPH 88 INS 3043/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 88 ICm 1550/2011, 103 VSPH 129/2012-69 (MSPH 88 INS 3043/2010), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. února 2012, č. j. MSPH 88 ICm 1550/2011-34, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že pohledávky žalobce č. 11 ve výši 90 808,50 Kč (bod I. výroku), č. 12 ve výši 103 598,50 Kč (bod II. výroku) a č. 13 ve výši 5 371,75 Kč jsou po právu (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Společnost Kaufland Česká republika v. o. s. (dále jen „společnost K“) měla za dlužníkem Oleofin, a. s. (dále jen „dlužník“ nebo „původní dlužník“) pohledávky ve výši 181 616,80 Kč, ve výši 207 196,60 Kč a ve výši 10 743,50 Kč, tj. v celkové výši 399 556,90 Kč.
2/ Dohodou ze dne 28. června 2010 uzavřenou mezi společností K a žalobcem přistoupil žalobce k závazku dlužníka zaplatit výše uvedené pohledávky.
3/ Dne 20. srpna 2010 zaplatil žalobce společnosti K částku 399 556,90 Kč.
4/ Usnesením ze dne 29. července 2010, č. j. MSPH 88 INS 3043/2010-A-29, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
5/ Usnesením ze dne 24. září 2010, č. j. MSPH 88 INS 3043/2010-B-15, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
6/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení mimo jiné (dílčí) pohledávku č. 11 ve výši 181 617 Kč, (dílčí) pohledávku č. 12 ve výši 207 197 Kč a (dílčí) pohledávku č. 13 ve výši 10 743,50 Kč.
7/ Žalovaný při přezkumném jednání konaném dne 18. května 2011 popřel pohledávku č. 11 do výše 90 808,50 Kč, pohledávku č. 12 do výše 103 598,50 Kč a pohledávku č. 13 do výše 10 743,50 Kč (správně 5 371,75 Kč) a výzvou doručenou dne 2. června 2011 vyzval žalobce k podání žaloby o určení pravosti přihlášené pohledávky.
8/ Dne 16. června 2011 podal žalobce žalobu o určení pravosti popřených pohledávek.
Na tomto základě dospěl insolvenční soud – cituje ustanovení §533 a §511 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – k závěru, že přistoupením k závazku dlužníka žalobcem došlo ke změně v subjektech již existujícího právního vztahu mezi dlužníkem a společností K a žalobce se tak stal novým dlužníkem zavázaným společnosti K společně a nerozdílně s dlužníkem původním. Mezi dlužníky pak vznikl vztah dlužnické solidarity, kdy podíly na dluhu obou dlužníků (při absenci jiné dohody mezi dlužníky) byly stejné. Žalobce tak byl oprávněn požadovat po dlužníku toliko podíl tohoto dlužníka na dluhu a část pohledávek přesahující polovinu uhrazené částky nebyla přihlášena po právu. Aplikace právní úpravy týkající se bezdůvodného obohacení nebyla možná s ohledem na speciální úpravu dlužnické solidarity podle §511 obč. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil pravost pohledávek žalobce za dlužníkem ve výši 90 808,50 Kč, 103 598,50 Kč a 5 371,75 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že pasivní solidarita se v případě přistoupení k závazku podle §533 obč. zák. projevuje jen ve vztahu k věřiteli, který může požadovat plnění po libovolném z dlužníků. Každý z dlužníků je vázán věřiteli k plnění na základě jiného právního důvodu s tím, že závazek přistoupivšího dlužníka má povahu toliko zajištění závazku původního dlužníka, s nímž přistoupivšího dlužníka smluvní vztah nepojí.
Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009, odvolací soud dospěl k závěru, že přistoupení k dluhu a následné uhrazení tohoto dluhu přistoupivším dlužníkem má za následek vznik majetkového prospěchu na straně dosavadního dlužníka, neboť ve vztahu k věřiteli je tento dosavadní dlužník zproštěn povinnosti plnit, a proto se jeho majetek nezmenší, ačkoliv se zmenšit měl. Smlouva podle §531 odst. 2 obč. zák. představuje právní titul pro plnění přistoupivšího dlužníka vůči věřiteli, zatímco ve vztahu mezi dlužníky žádný právní důvod k plnění neexistuje.
Odvolací soud tak uzavřel, že splněním závazku žalobce vůči dlužníkovu věřiteli sice zanikl závazek dlužníka, ale zároveň došlo k jeho bezdůvodnému obohacení, neboť jeho majetek se nesnížil v rozsahu odpovídajícímu plnění žalobce, a toto bezdůvodné obohacení je dlužník povinen vydat podle §454 obč. zák., „tj. obdobně jako v případě, uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku a není-li mezi ním a osobním dlužníkem jiné dohody (obdobně jako mezi žalobcem a dlužníkem), má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje.
Dovolatel především tvrdí, že existuje rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, který spočívá v rozdílných právních závěrech v otázce vypořádání mezi dlužníkem a přistoupivším dlužníkem uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1069/2009 (navazujícím na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 881/2008) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008.
Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1069/2009, z něhož vycházel odvolací soud, podle dovolatele plyne, že úplným splněním dluhu přistoupivším dlužníkem (žalobcem) došlo k bezdůvodnému obohacení původního dlužníka spočívajícím v tom, že se jeho majetek nesnížil v rozsahu odpovídajícímu plnění žalobce. Toto bezdůvodné obohacení je dlužník žalobci povinen vydat v plné výši podle §454 obč. zák.
Oproti tomu podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2080/2008 je nový dlužník věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem (plně platí režim pasivní solidarity podle §511 obč. zák., včetně práva regresu mezi spoludlužníky).
Dovolatel s odkazem na ustanovení §511 a §533 obč. zák. míní, že občanský zákoník obsahuje komplexní úpravu přistoupení k peněžitému závazku a nelze tudíž aplikovat úpravu bezdůvodného obohacení. Přistoupivší dlužník, který plnil nad rámec svého podílu, je oprávněn po ostatních solidárních dlužících požadovat náhradu ve výši jejich podílů, které jsou podle §511 odst. 2 obč. zák. (není-li mezi dlužníky jiná dohoda) stejné. Pokud tak žalobce uhradil celý dluh, byl oprávněn požadovat po dlužníku pouze náhradu jedné poloviny dluhu, která na něj připadala.
Aplikace ustanovení §454 obč. zák. je podle dovolatele v této věci vyloučena, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů tímto ustanovením daných. Ke vzniku bezdůvodného obohacení dojde pouze tehdy, pokud třetí osoba k takovému plnění vůči věřiteli není sama povinna. V tomto případě však žalobce povinen k plnění byl na základě dohody o přistoupení k dluhu. Navíc užití tohoto ustanovení je vyloučeno tam, kde občanský zákoník obsahuje speciální úpravu, kterou je v tomto případě §511 odst. 3 obč. zák.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že dohoda o přistoupení k dluhu upravuje pouze vztahy mezi věřitelem a přistupujícím dlužníkem, zatímco mezi dlužníky žádný vztah, a tedy ani důvod k plnění, neexistuje. Mezi dlužníky totiž podle dovolatele vzniká vzájemný vnitřní vztah, jehož obsahem jsou vzájemná subjektivní práva a povinnosti. Z tohoto vztahu vyplývá velikost podílu každého z dlužníků na společném dluhu a rovněž způsob vypořádání v případě, kdy jeden z dlužníků splní na dluh více, než činí jeho podíl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, na níž závisí napadený rozsudek, totiž otázky, zda plněním osoby, která přistoupila k závazku podle §533 obč. zák., vzniká této osobě (a v jakém rozsahu) právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. vůči původnímu dlužníku. Při jejím řešení se totiž odvolací soud odchýlil od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §533 obč. zák. kdo se bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení §531 odst. 4 zde platí obdobně.
Podle §511 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (odstavec 3).
Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Přistoupení k závazku upravuje ustanovení §533 obč. zák. v části osmé, hlavě první, oddílu čtvrtém nazvaném „Změna v osobě věřitele nebo dlužníka“. Změna subjektů spočívá v tomto případě ve vzniku povinnosti nového subjektu plnit (peněžitý) dluh původního dlužníka, a to vedle tohoto dlužníka. Oba subjekty jsou vázány společně a nerozdílně a věřitel tak může celé plnění nebo jeho část požadovat po kterémkoliv z dlužníků, případně po obou z nich.
Vedle vztahu věřitel vs. původní dlužník a věřitel vs. nový dlužník však vzniká rovněž vztah původní dlužník vs. nový dlužník. Tento vztah se konstituuje již samotným přistoupením nového dlužníka k dluhu původního věřitele. Již tímto okamžikem totiž oběma dlužníkům vůči druhému z dlužníků vznikají práva a povinnosti stanovené v §511 odst. 2 obč. zák. (podíl na dluhu, notifikační povinnost a právo požadovat splnění dluhu ostatních dlužníků podle výše podílu). Vedle těchto práv a povinností však může dlužníkům také vzniknout právo regresu, tj. právo požadovat náhradu po jiném dlužníku podle výše jeho podílu.
Splní-li původní nebo přistoupivší dlužník věřiteli více, než odpovídá jeho podílu, vznikne regresní právní vztah, jehož obsahem bude oprávnění toho, kdo takto plnil, požadovat náhradu po druhém solidárním dlužníku tak, aby to odpovídalo velikosti jejich podílů ve vnitřním vztahu. Postavení původního dlužníka v závazkovém právním vztahu k věřiteli se přistoupením k dluhu nemění v tom směru, že i nadále zůstává zavázán za celý dluh. Vznik solidárního závazku však s sebou přinesl i vznik vnitřního vztahu mezi ním a přejímatelem; právě v tomto vnitřním vztahu již původní dlužník za celý dluh zavázán nebude, nedohodne-li se s osobou, která přistoupila k dluhu, jinak, respektive nevyplývá-li něco jiného ze zvláštního poměru, který mezi těmito osobami může existovat (srov. Eliáš, K. a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. §488-880. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, str. 1538).
Užití ustanovení §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení není v tomto případě na místě. Jak plyne z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 1304/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 5423/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1152/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn. 33 Odo 431/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011), skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a/ existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b/ splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Zatímco první podmínka v posuzované věci naplněna je, podmínka druhá – splnění povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit – splněna není. Dovolatel totiž neplnil společnosti K bez právního důvodu, ale právě na základě dohody o přistoupení k závazku. Zákon sám upravuje způsob vypořádání mezi účastníky vztahu, a proto odvolací soud pochybil, když vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp. zn. 29 Odo 104/2006 (odvolacím soudem nesprávně uváděný jako 29 Odo 104/2008), ve kterém Nejvyšší soud posuzoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení zástavního dlužníka vůči osobnímu dlužníku v případě, kdy zástavní dlužník uhradil za osobního dlužníka z titulu zástavního práva zajištěnou pohledávku. Úprava zástavního práva v občanském zákoníku totiž žádný způsob vypořádání mezi zástavním dlužníkem a osobním dlužníkem neobsahuje.
Rovněž z judikatury, na kterou soud odvolací odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1069/2009) a o níž dovolatel tvrdí, že je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2080/2008, nepochybně nevyplývá, že by přistoupivšímu dlužníku, který splnil pohledávku za „primárního“ dlužníka, vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák. Naopak i z označeného rozhodnutí lze dovodit, že v případě přistoupení k závazku podle §533 obč. zák. vzniká mezi dlužníky režim pasivní solidarity podle §511 obč. zák., včetně práva regresu mezi spoludlužníky. Nejvyšší soud totiž v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1069/2009 výslovně uvedl, že „ustanovení §533 obč. zák. je rozdílné v tom, že se vztahuje pouze na peněžité závazky, přičemž mezi původním a přistoupivším dlužníkem vzniká vztah pasivní solidarity spojený s případným právem regresu“. Rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu v otázce výkladu sporné otázky je tak pouze domnělý. Ve skutečnosti je tato otázka vykládána jednotně, vedle již zmíněných rozhodnutí lze dále poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 745/2005 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 126/2008.
Lze tedy uzavřít, že přistoupením k závazku podle §533 obč. zák. se nový věřitel stává dlužníkem vedle původního dlužníka. Vzniká nejen vztah mezi věřitelem a novým dlužníkem, ale rovněž vztah mezi oběma dlužníky. V rámci tohoto vztahu mají dlužníci mezi sebou (není-li dohodnuto něco jiného nebo neplyne-li něco jiného z právního předpisu nebo rozhodnutí soudu) stejný podíl na dluhu a splněním dluhu věřiteli nad rámec tohoto podílu vzniká splnivšímu dlužníku právo regresu vůči dlužníkům ostatním. Výše regresu je rozdílem mezi tím, co dlužník skutečně plnil, a tím, jaká byla výše jeho podílu na společném dluhu. O případ bezdůvodného obohacení nejde, neboť i přistoupivší dlužník plnil svůj dluh (jeho dluhem se stal přistoupením k závazku), a proto nový dlužník právo na vydání bezdůvodného obohacení nemá (má pouze nárok na regres).
V posuzované věci se dovolatel dohodou o přistoupení k závazku stal dlužníkem vedle původního dlužníka a byl zavázán plnit dluh společně a nerozdílně s ním. Poté, co zaplatil společnosti K celý dluh, získal právo požadovat po dlužníku náhradu (regres) podle výše podílů. Z rozhodnutí insolvenčního soudu i soudu odvolacího plyne, že dlužníci byli toliko dva a výše jejich podílů nebyla právním předpisem, rozhodnutím soudu ani dohodou spoludlužníků nijak upravena. Výše jednotlivých podílů tak byla stejná (šlo o stejné podíly rovnající se jedné polovině). Pokud dovolatel splnil (zaplatil zcela) dluh věřiteli, pak se po původním dlužníku mohl domáhat toliko práva konstituovaného §511 odst. 3 obč. zák., tedy práva na náhradu toho, co zaplatil nad rámec svého podílu, v tomto případě ve výši jedné poloviny zaplacené částky.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který plnění dlužníka přistoupivšího k závazku podle §533 obč. zák. považoval za plnění, které měl po právu plnit toliko původní dlužník, tak není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu