Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.05.2015, sp. zn. 29 ICdo 24/2015 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.24.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.24.2015.1
KSLB 57 INS 10569/2012 57 ICm 3023/2012 sp. zn. 29 ICdo 24/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo 15886492, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Perlová 371/5, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové , advokátce, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka M. P., o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 3023/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 INS 10569/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 57 ICm 3023/2012, 103 VSPH 352/2013-49 (KSLB 57 INS 10569/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo n a náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 14. června 2013, č. j. 57 ICm 3023/2012-20 (KSLB 57 INS 10569/2012), zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, jíž se žalobce (UniCredit Leasing CZ, a. s.) domáhal vůči žalované (JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové jako insolvenční správkyni dlužníka M. P.) určení, že jeho pohledávky č. P25/1 ve výši 208.878 Kč, č. P25/2 ve výši 45.235 Kč a č. P25/4 ve výši 445.168 Kč jsou pohledávkami zajištěnými převodem vlastnického práva k označeným motorovým vozidlům (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud [vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] shledal správným závěr insolvenčního soudu, podle kterého žalovaná důvodně popřela právo na uspokojení ze zajištění, neboť smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. února 2009, 13. května 2009 a 2. března 2010 byly sjednány jako fiduciární převod práva a jsou tedy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda na smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva obsahující ujednání o fiduciárním převodu práva lze aplikovat ustanovení §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jenobč. zák.“). V dovolání pak namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že „ujednání o fiduciárním převodu práva (článek VI. smlouvy) je zcela oddělitelné od smlouvy, jelikož jeho odstraněním dojde fakticky k jeho nahrazení rozvazovací podmínkou“. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nastolenou právní otázku Nejvyšší soud již vyřešil. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu ustanovení §553 obč. zák. a je souladné se závěry obsaženými v R 45/2009. V něm Nejvyšší soud (mimo jiné) formuloval a odůvodnil závěr, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Ze závěrů vyslovených v R 45/2009 přitom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně vychází. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2067/2012 (obsahující výčet mnoha dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež přitakávají R 45/2009, a odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu odmítající ústavní stížnost v obdobných věcech) a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3619/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1459/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1259/2013. Ani v argumentech obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud nevidí důvod ke změně rozhodovací praxe, kterou ustálil právě rozsudkem velkého senátu (R 45/2009) a která (z důvodů tam popsaných) vychází z toho, že je-li zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. sjednán jako fiduciární převod práva, způsobuje to neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako celku. Názor dovolatele, že z ústavních principů vyplývá zásada přednosti výkladu, jímž je zachována platnost právního jednání, je třeba korigovat v tom směru, že priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, je základním principem výkladu smluv, jsou-li oba výklady možné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzované věci však o smlouvu připouštějící dvojí výklad nešlo. Dovolatelův poukaz na důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ustanovení §574 o. z. je pro posouzení dané věci právně bezcenný, když je zjevné, že právní úprava smlouvy o zajišťovacím převodu práva účinná od 1. ledna 2014 (srov. §2040 o. z.) nemůže být důvodem ke změně výkladu podaného k občanskému zákoníku platnému do 31. prosince 2013; srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3619/2012 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 700/2014). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. května 2015 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2015
Spisová značka:29 ICdo 24/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.24.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zajištění závazku převodem práva
Dotčené předpisy:§553 obč. zák.
§41 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 2588/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19