Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2015, sp. zn. 29 ICdo 27/2012 [ rozsudek / výz-C EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.27.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.27.2012.1
KSOS 8 INS 1810/2010 8 ICm 387/2010 29 ICdo 27/2012. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., advokátky, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka J. B., zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 8 ICm 387/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. B., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 1810/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2012, č. j. 8 ICm 387/2010, 11 VSOL 46/2011-92 (KSOS 8 INS 1810/2010), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2012, č. j. 8 ICm 387/2010, 11 VSOL 46/2011-92 (KSOS 8 INS 1810/2010) se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 18. července 2011, č. j. 8 ICm 387/2010, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný (PROFI CREDIT Czech, a. s.) nemá za dlužníkem J. B. pohledávku ve výši 245 895 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalovaný jako věřitel uzavřel s J. B. jako dlužníkem dne 25. května 2005 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100004920, podle které se zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 130 032 Kč splatný v 36 měsíčních splátkách ve výši 3 612 Kč s tím, že poskytnutá částka činí 70 217 Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru činí 59 815 Kč a poplatek za uzavření smlouvy 1 900 Kč. Dlužník ve smlouvě potvrdil, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal věřiteli jednu vlastní blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního na řad věřitele. Smlouva obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce. 2/ Rozhodčím nálezem ze dne 6. ledna 2006, č. j. Ku-106-49-2/2005-12, který nabyl právní moci dne 23. ledna 2006, uložil rozhodce JUDr. Josef Kunášek dlužníku, aby zaplatil žalovanému částku 193 548 Kč a 6% úrok od 25. října 2005 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 600 Kč, vše do tří dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodčího nálezu. 3/ Usnesením ze dne 8. března 2010, č. j. KSOS 8 INS 1810/2010-A-4, zjistil Krajský soud v Ostravě úpadek dlužníka, povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobkyni. 4/ Dne 23. března 2010 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem P4) pohledávku v celkové výši 245 895 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru a z titulu směnečného úroku. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu. 5/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 26. dubna 2010, popřela žalobkyně pohledávku žalovaného s tím, že rozhodce neměl pravomoc rozhodovat o nárocích ze směnky, když směnka neobsahovala rozhodčí doložku a nárok ze směnky je navíc promlčen. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, s poukazem na ustanovení §55 a §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), na ustanovení §27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010 a ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (jde o nálezy uveřejněné pod čísly 6/2011 a 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o revolvingovém úvěru je absolutně neplatná. V rozhodčí doložce totiž není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak je v ní uvedeno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční písemné, a tudíž dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení. S ohledem na zjištěnou neplatnost rozhodčí doložky odvolací soud dále dovodil, že pohledávka žalovaného je nevykonatelná. Za tohoto stavu věci odvolací soud shledal – odkazuje na ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového a §101 odst. 1 obč. zák. – důvodnou námitku promlčení vznesenou žalobkyní, neboť zajišťovací směnka ze dne 25. května 2005 byla splatná dne 24. října 2005. K tomu doplnil, že uplynutím promlčecí doby právo zaniklo. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, podle něhož je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že pravomocný rozhodčí nález způsobuje překážku věci pravomocně rozhodnuté a není tak možné, a to ani v insolvenčním řízení, přezkoumávat meritorně nároky, o nichž již bylo rozhodnuto. Ustanovení §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), dává podle dovolatele insolvenčnímu správci toliko možnost, aby podal incidenční žalobu a v rámci řízení o ní prokázal, že pohledávka není vykonatelná. Teprve po prokázání „nevykonatelnosti“ je možné věc přezkoumávat meritorně. Dovolatel míní, že soudy v insolvenčním řízení nemohly posuzovat platnost rozhodčí doložky, neboť jde o jiné právní hodnocení, které je v insolvenčním řízení u vykonatelné pohledávky nepřípustné (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Dovolatel dále obsáhle polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud v dané věci aplikoval shora označené nálezy Ústavního soudu. Domnívá se, že požadavky na rozhodčí řízení, formulované v těchto nálezech, byly Ústavním soudem uvedeny toliko jako úvaha de lege ferenda a jako vodítko pro výklad při posuzování rozhodčích doložek. Rozhodně však podle dovolatele nelze brát uvedené podmínky jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení by znamenalo, že rozhodčí doložka, která není zcela v souladu s těmito požadavky, je neplatná. Poukazuje na to, že ani občanské soudní řízení není vždy dvoustupňové, ani není vždy ústní, proto není důvod, aby tyto požadavky splňovalo rozhodčí řízení. V neposlední řadě dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, s tím, že v něm Nejvyšší soud posuzoval rozhodčí nález rozhodnutý rovněž ve prospěch (téhož) žalovaného „ve spotřebitelské smlouvě“ a přitom neshledal ani „jiné vady (než byly namítány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu), k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti“. Z uvedeného dovozuje, že dovolatelem „používané“ rozhodčí doložky jsou podle názoru Nejvyššího soudu v pořádku. Dovolatel konečně zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávky. S poukazem na ustanovení §16 zákona o rozhodčím řízení, které „analogicky kopíruje úpravu obsaženou v ustanovení §106 odst. 2 o. s. ř.“, tvrdí, že řádně v promlčecí době uplatnil svůj nárok za dlužníkem. Vzhledem k tomu, že (dosud) nebylo rozhodnuto o nedostatku pravomoci rozhodce, resp. rozhodčí nález nebyl zrušen, nelze v intencích §16 zákona o rozhodčím řízení uvažovat o tom, že by nárok měl být promlčen. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci uvedenou v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předložená otázka, zda soudy mohou v rámci incidenčního řízení přezkoumávat rozhodčí nález opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti, který byl vydán na základě rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě a nebyl zrušen, jakož ani otázka, zda jde o jiné právní hodnocení v intencích ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona, tvrdí-li insolvenční správce neplatnost rozhodčí doložky. Potud jde totiž o otázky judikaturou Nejvyššího soudu vyřešené (srov. rozsudek ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, usnesení ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2014 a rozsudek ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 28/2012; rozhodnutí jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Se závěry těchto rozhodnutí je napadený rozsudek v souladu. Nejvyšší soud však dovolání shledává přípustným v posouzení další dovolatelem předestřené otázky, a to požadavků na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je potud v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud předesílá, že ač dovolatel výslovně ohlašuje i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., po obsahové stránce v dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Po vydání napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud zevrubně zabýval požadavky na rozhodčí smlouvu, jejímž účastníkem je spotřebitel, včetně ústnosti rozhodčího řízení a možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci. K tomu srov. především usnesení ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 a rozsudek ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, v nichž se Nejvyšší soud vyslovil i k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10, a dále rozsudek ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012. Z označené judikatury se podává, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení není bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces nebo v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Evropský soud pro lidská práva vychází z možnosti dobrovolného vzdání se práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít, že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se směrnicí). Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud v posuzované věci k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka, jíž účastníci (ve spotřebitelské věci) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a která umožňuje rozhodnutí bez ústního jednání, je (bez dalšího) neplatná, není jeho názor správný (odporuje dikci §27 zákona o rozhodčím řízení, z níž se jednoinstančnost rozhodčího řízení podává jako pravidlo a jiná dohoda účastníků jen jako možná výjimka z pravidla). Nejvyšší soud naopak v dané věci nepovažuje za přiléhavý odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Dovolatel totiž přehlíží, že v označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud (který je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán důvody uplatněnými v dovolání – viz §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), zabýval především otázkou arbitrovatelnosti nároku ze směnky. Jen z toho, že Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, proto ještě nelze dovozovat, že dovolatelem „používané“ rozhodčí doložky jsou platné. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá shora označené judikatuře, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na výše uvedené, když důvod, pro který odvolací soud považoval rozhodčí doložku za neplatnou, neobstojí, se Nejvyšší soud již nezabýval otázkou promlčení nároku žalovaného. Pouze pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů) Nejvyšší soud poznamenává, že v situaci, kdy věřitel před uplynutím promlčecí doby uplatní svou pohledávku vůči dlužníku v rozhodčím řízení, nemůže soud bez dalšího uzavřít, že námitka promlčení je důvodná, aniž by se vyjádřil k tomu, zda a jaké účinky na běh promlčecí lhůty mělo takové uplatnění nároku. Konečně nelze přehlédnout, že závěr odvolacího soudu, podle něhož uplynutím promlčecí doby směnečný nárok zaniká, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněný pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud při opětovném řešení otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky nepřehlédne závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 28/2012, ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 a ze dne 9. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. ledna 2015 Mgr. Milan Polášek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2015
Spisová značka:29 ICdo 27/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.27.2012.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rozhodčí doložka
Incidenční spory
Ochrana spotřebitelů
Právo Evropské unie
Dotčené předpisy:§199 odst. 2 IZ.
§27 předpisu č. 216/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:C EU
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19