ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.44.2013.1
KSOS 22 INS 2900/2011
22 ICm 1349/2011
sp. zn. 29 ICdo 44/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s ., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi , se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, PSČ 787 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. Č., zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1349/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. Č. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2900/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 22 ICm 1349/2011, 12 VSOL 29/2012-84 (KSOS 22 INS 2900/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 22 ICm 1349/2011, 12 VSOL 29/2012-84 (KSOS 22 INS 2900/2011), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 22 ICm 1349/2011-33, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužnice M. Č.) určení, že část pohledávky ve výši 20.374,26 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100238740, z titulu části směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízení, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužnice přihláškou č. P3, je po právu (bod I. výroku).
2/ Určil, že další část stejné pohledávky ve výši 19.996,04 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky a z titulu části směnečného úroku, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužnice přihláškou č. P3, je po právu (bod II. výroku).
3/ Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v článku 18.1 smluvních ujednání (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“) ke smlouvě o poskytnutí revolvingového úvěru č. 9100238740 ze dne 29. října 2008 (ve znění dodatku ze dne 27. listopadu 2008) [dále jen „úvěrová smlouva“] je neplatná pro rozpor se zákonem [§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“)], jelikož nebyla sjednána individuálně a jako taková je nepřiměřená (§55 a §56 obč. zák.).
Dále s poukazem na rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 26. října 2006, E. M. M. C. proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05 (Sbírka rozhodnutí 2006, str. I-10421), uzavřel, že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, respektive nicotnosti rozhodčího nálezu.
Zdůraznil, že je-li rozhodčí nález [v daném případě šlo o rozhodčí nález, který podle rozhodčí doložky vydal 19. února 2010 rozhodce Mgr. Marek Landsmann (dále jen „M. L.“)], nicotný, nevyvolává žádné právní účinky a nemůže založit právo žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení v daném případě ve výši 1.600 Kč. Stejně tak nicotnost vede k tomu, že se neuplatní ustanovení §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), stanovící meze popírání vykonatelných pohledávek. Bylo tedy na žalobci jako věřiteli, aby v tomto řízení prokázal oprávněnost tvrzené směnečné pohledávky.
Insolvenční soud dále uvedl, že směnka byla vystavena jako blankosměnka a vyplněním dle směnečného vyplňovacího prohlášení dne 29. listopadu 2009 byla formálně dokončena. Šlo o zajišťovací směnku zajišťující pohledávku z úvěrové smlouvy.
Vzhledem k ustanovení článku I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, se insolvenční soud dále zabýval (kauzální) námitkou žalovaného, že úvěrová smlouva je neplatná a neshledal ji důvodnou.
Částečnou neplatnost (pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.) však dovodil ohledně ujednání o smluvní pokutě sjednaného v článku 13.4 všeobecných obchodních podmínek (ve výši 17.448 Kč). Zamítavý výrok rozsudku se tedy týká oné smluvní pokuty a náhrady nákladů rozhodčího řízení.
K odvolání žalovaného (proti vyhovujícímu výroku o věci samé) Vrchní soud v Olomouci potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolací řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - ač se po doplnění dokazování zabýval v napadeném rozhodnutí i jinými právními otázkami - založil v konečném důsledku potvrzující rozhodnutí na závěru, že žalobcova pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, takže již z tohoto důvodu nemohou být námitky žalovaného o nesprávnosti právního posouzení věci v rozhodčím řízení věcně opodstatněny a rozhodnutí soudu prvního stupně je v bodu II. výroku správné. Při formulaci tohoto konečného závěru vyšel odvolací soud z těchto dílčích závěrů:
1/ Nedošlo-li ke sjednání rozhodčí doložky, žalovaný v rozhodčím řízení zůstal nečinný a rozhodce přesto o žalobě rozhodl, je rozhodčí nález nevykonatelný bez zřetele k tomu, zda žalovaný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí doložky namítl, a takovýto rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Byla-li však rozhodčí doložka sjednána a je neplatná (pro rozpor s ustanovením národního právního předpisu), je na jejím základě vydaný rozhodčí nález exekučním titulem (nejde o nulitní či nicotný akt) a obrana žalovaného (jako účastníka rozhodčího řízení) spočívá v postupu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2011“)].
2/ Uzavřením úvěrové smlouvy, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky (včetně rozhodčí doložky), byla založena pravomoc rozhodce M. L. (jenž vydal rozhodčí nález, o který žalobce opírá vykonatelnou pohledávku), a to i pro spory o nároky ze zajišťovací (blanko)směnky.
3/ Rozhodčí nález vydal M. L. v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto se na posuzování důvodů popření vztahuje omezení dle §199 odst. 2 insolvenčního zákona a námitkami jiného právního posouzení věci, včetně námitky neplatnosti dohody o smluvní odměně, se v tomto sporu o určení vykonatelné pohledávky nelze zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je soudy (dokonce různými senáty odvolacího soudu) rozhodována rozdílně.
V mezích ohlášených dovolacích důvodů pak dovolatel argumentuje následovně:
I/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolatel v odvolání namítal, že argumentace insolvenčního soudu, podle které se roční úroková sazba vypočítavá na základě zcela jiného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) upraveného v zákoně č. 321/2001 Sb. a jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota roční úrokové sazby, je skutkově nedoložená a po právní stránce nesprávná. Matematické porovnání výše RPSN a výše úroku z úvěru nelze považovat za obecně známou skutečnost. Považuje-li soud zjištění této otázky za důležité, je nutné tuto skutečnost prokazovat, a to patrně znaleckým posudkem z oboru ekonomiky (bankovní matematiky). Dovolatel argumentoval i tak, že než bude prokázán opak, je nutno považovat ukazatel RPSN a ukazatel úroku z úvěru za shodné; obojí (totiž) představuje míru majetkového prospěchu poskytovatele úvěru, který získává za poskytnutí úvěru.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se s těmito jeho námitkami náležitě nevypořádal, když v podstatě jen zopakoval argumentaci insolvenčního soudu, aniž na námitky konkrétně reagoval. Tím (podle dovolatele) zatížil odvolací soud řízení vadou, jejíž význam je zřejmý z toho, že výše RPSN sjednané ve smlouvě o revolvingovém úvěru a RPSN obvykle požadované bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů se liší čtyřnásobně, což je zjevně v rozporu s dobrými mravy.
II/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel shledává nesprávným právní názor odvolacího soudu, že:
1/ Pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, takže rozhodce M. L. vydal rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona; proto se na posuzování důvodů popření vztahuje omezení podle tohoto ustanovení a námitkami jiného právního posouzení věci, včetně námitky neplatnosti dohody o smluvní odměně, se nelze zabývat.
2/ Byla-li sjednána rozhodčí doložka, která je neplatná, je na jejím základě vydaný rozhodčí nález exekučním titulem (nejde o nulitní či nicotný akt) a obranou proti němu je postup podle §31 zákona o rozhodčím řízení; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 (jde o nález ze dne 26. ledna 2012, uveřejněný pod číslem 21/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Proti tomuto názoru argumentuje dovolatel následovně:
1/ Bez platné rozhodčí doložky (rozhodčí smlouvy) nemůže platně a účinně proběhnout rozhodčí řízení. Absolutní neplatnost rozhodčí doložky nemůže být konvalidována tím, že na jejím základě bylo vedeno rozhodčí řízení, ve kterém žalovaná strana zůstala pasivní a nereagovala na „výzvy rozhodce“ (který rozhodcem ve skutečnosti nebyl) ani doručení „rozhodčího nálezu“. Ke konvalidaci neplatného právního úkonu může dojít, pouze odpadne-li vada právního úkonu zakládající neplatnost; o tuto situaci nejde. Rozhodčí řízení vedené na základě neplatné rozhodčí doložky je tedy vedeno svévolně osobou, která k tomu nemá pravomoc; takové „rozhodčí řízení“ i jeho výsledek („rozhodčí nález“) je nicotné, neexistující a nemůže mít žádné právní účinky. Na tom nic nemění ani ustanovení zákona o rozhodčím řízení umožňující zrušení rozhodčího nálezu (či jeho nevydání) pro neplatnost rozhodčí doložky; tím je pouze formálně odstraňován potenciální exekuční titul a nastolena právní jistota, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky. Právní názor, že neplatný či nicotný rozhodčí nález nelze odklidit jinak než postupem podle §31 zákona o rozhodčím řízení, má dovolatel za nepřijatelný. Podle něj tak může učinit při řešení předběžné otázky jakýkoli orgán, u kterého je vedeno řízení, v němž je takový „rozhodčí nález“ uplatněn (tak, že k němu přistoupí jako k neexistujícímu paaktu, aniž by jej formálně zrušil, a při rozhodování k němu nebude přihlížet).
2/ Odvolací soud nevzal v potaz, že rozhodčí řízení vstupuje do pravomoci soudu vést sporné řízení a rozhodovat v něm; proto nelze připustit, aby tento odklon státní pravomoci řešit spory mezi občany a jinými subjekty práva mohl přejít na soukromý subjekt neplatným právním úkonem. Shodný právní názor jako dovolatel zastává odvolací soud například v rozsudku ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 11 VSOL 51/2012-60 [správně jde o č. j. 22 ICm 1344/2011, 11 VSOL 51/2012-60 (KSOS 22 INS 2900/2011)].
3/ Námitka nedostatku pravomoci rozhodce (pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky) neznamená jiné právní posouzení věci; a proto se v této souvislosti neuplatní ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona a takovou pohledávku lze přezkoumat v insolvenčním řízení jako vykonatelnou (jak uzavřel i odvolací soud v posledně označeném rozhodnutí).
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, poukazuje především na závěry, které Nejvyšší soud přijal k výkladu §199 odst. 2 insolvenčního zákona v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“) a v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110. Přitom považuje za nepochybné, že otázka souladu s dobrými mravy i platnosti úvěrové smlouvy je právním posouzením věci.
Výhrada, že je neplatná rozhodčí doložka, na jejímž podkladě se konalo rozhodčí řízení, v němž byl vydán rozhodčí nález, nemá podle žalobce význam, když Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že podmínkou toho, aby majetkový spor byl vyňat z pravomoci soudů (a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení) je „jen“ existence rozhodčí smlouvy. Potud dovolatel poukazuje na věci sp. zn. 20 Cdo 168/2005 (jde o usnesení ze dne 22. září 2005), 20 Cdo 2857/2006 (jde o usnesení ze dne 30. října 2008), 20 Cdo 1854/2010 (jde o usnesení ze dne 24. srpna 2011), 20 Cdo 1923/2011 (jde o usnesení ze dne 30. června 2011), 20 Cdo 2889/2011 (jde o usnesení ze dne 10. října 2011) a na R 83/2011.
Žalobce dále uvádí, že rozhodčí doložky v jeho smlouvách měl za platné Nejvyšší soud (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1130/2011), Ústavní soud (v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 2457/11, a v usnesení ze dne 23. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12) i Vrchní soud v Praze (v řadě rozsudků, jež ve vyjádření označil).
Dále se žalobce obecně vyjadřuje k platnosti rozhodčí doložky [ve vazbě na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen „směrnice 93/13“) a na judikaturu Soudního dvora], přičemž uzavírá, že v daném případě rozhodčí doložka garantovala férový proces.
Poté, co dovolatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním z 27. ledna 2014 (jímž setrval na závěru, že rozhodčí nález není pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona), žalobce podáním ze 14. února 2014 doplnil vyjádření poukazem na další usnesení Ústavního soudu (která jeho rozhodčí doložky neshledala neplatnými), konkrétně na usnesení ze dne 11. října 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a na usnesení ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. IV. ÚS 2518/12.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání v dané věci přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v posouzení otázek dovoláním předestřených v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
I. K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod zjevně dán není, neboť napadené rozhodnutí (jak zmíněno výše) v konečném důsledku nespočívá na závěrech odvolacího soudu k otázkám souvisejícím s RPSN, ač se k této otázce též vyjadřuje.
II. K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Rozhodnutí o úpadku dlužnice bylo vydáno již 9. března 2011, takže proces přezkoumání žalobcovy pohledávky se řídí (vzhledem k článku II bodu 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb.) ustanoveními insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.); srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dle ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami souvisejícími s platností rozhodčích doložek obsažených v adhezních smlouvách a s posuzováním pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice 93/13) a výkladem ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění), přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (R 83/2011).
3/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky) by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“, se Nejvyšší soud odklání pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 92/2013“).
4/ Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle §56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 93/2013“).
5/ Soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013).
6/ Rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).
7/ U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání) [R 106/2013].
8/ U přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2014“)].
V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikatorní závěry promítají následovně:
1/ Pro závěr, zda žalobcova pohledávka je pohledávkou vykonatelnou (přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem M. L.) ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona nestačí zjištění, že rozhodčí doložka byla sjednána (byť je neplatná). Závěry obsažené v R 83/2011, z nějž napadené rozhodnutí určující měrou vychází, byly překonány prostřednictvím R 92/2013 (vzhledem k tomu, že šlo o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu závazné pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu) v tom ohledu, že rozhodčí nález je nicotný, „neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“. Právní posouzení věci odvolacím soudem již proto neobstojí.
2/ Kauzální námitky dovolatele proti směnečné pohledávce žalobce přiznané rozhodčím nálezem M. L., které nebyly uplatněny dlužnicí v rozhodčím řízení, které předcházelo vydání rozhodčího nálezu, nejsou z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona (nepřípustným) jiným právním posouzením věci (R 59/2014) a odvolací soud se jimi měl zabývat, i když dospěl k závěru, že žalobcova pohledávka je vykonatelnou pohledávkou přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je i v tomto ohledu nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu