ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.73.2013.1
MSPH 79 INS 24023/2011
sp. zn. 29 NSČR 73/2013-A-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka ZEMKA Praha, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Kladenská 53/138, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25 63 16 91, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 24023/2011, o insolvenčním návrhu věřitele INFOLAND s. r. o., se sídlem v Praze 3, Tovačovského 92/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 49 61 53 94, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Pražská 3546/46, PSČ 669 02, o dovolání dlužníka zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 3 VSPH 383/2013-A-51, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011-39, k návrhu věřitele INFOLAND s. r. o. zjistil (mimo jiné) úpadek dlužníka (ZEMKA Praha, s. r. o.), na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Igora Tomáška, Bc. (výroky I. až III.).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 3 VSPH 383/2013-A-51, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře vyřešena, a to „zda se může dlužník v insolvenčním řízení dovolávat skutečnosti, že insolvenční navrhovatel (a další osoby s ním propojené, z nichž některé vystupují v insolvenčním řízení jako věřitelé) jednal při nabývání pohledávky za dlužníkem v rozporu s dobrými mravy a v důsledku této skutečnosti se postupníci nestali věřiteli dlužníka“ a „zda lze jednání věřitelů uplatňujících práva v insolvenčním řízení, kteří svým úmyslným jednáním zásadním způsobem přispěli k tomu, že dlužník není v současné době schopen vymoci své pohledávky za svými dlužníky, považovat za jednání v souladu či v rozporu s dobrými mravy“.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 [srov. i ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném].
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v otázkách, jimiž dovolatel (na základě tvrzení, že jde o otázky dovolacím soudem neřešené) vymezuje přípustnost dovolání, je napadené rozhodnutí souladné s (níže citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
a/ K mnohosti věřitelů, jejichž pohledávky vzešly z původně jediné pohledávky.
1/ Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v §143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky (k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 23 (které je − stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže − dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013, uveřejněného pod číslem 33/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2014“).
2/ Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v §525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009).
3/ Při postoupení pohledávky ze smlouvy podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je nutno řešit otázky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení §524 a násl. obč. zák. podle ustanovení obchodního zákoníku upravujících možnost odstoupení od smlouvy (§344 a násl. obch. zák.). Skutečnost, že se v době před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá vliv na vznik a existenci nároku dle §351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (srov. rozsudek ze dne 16. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v důvodech označeného rozsudku).
K závěrům shora Nejvyšší soud doplňuje, že „zhoršení“ právního postavení dlužníka nelze spatřovat (jen) ve „zmnožení“ věřitelů [ve smyslu předpokladu úpadku dlužníka podle §3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], když opačný závěr by činil zcela obsolentní úpravu obsaženou v ustanovení §143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona.
b/ K úpadku ve formě platební neschopnosti.
1/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Závěr, že platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, lze použít jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu jen tehdy, osvědčí-li dlužník, že takto vzniklou platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků (§143 odst. 3 insolvenčního zákona) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 40/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 3192/2012, které je − stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže − dostupné na webových stránkách Ústavního soudu) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 41/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3193/2012).
Důvod přistoupit ke změně výše citované judikatury, z níž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází a které napadené rozhodnutí odpovídá, neshledal Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu