ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1048.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1048/2015 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání podaném M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 248/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu a §261 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014 byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a obviněný M. P. byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že (včetně překlepů) „ dne 5. 6. 2014 kolem 21.00 hod. v B. na N. S. v baru V., v přítomnosti většího počtu hostů, fyzicky napadli silně podnapilého L. G., který je slovně obtěžoval a byl neodbytný a v jednu chvíli, když se ohnal rukou po obžalovaném V. D., tak na to obžalovaný V. D. zezadu pěstí udeřil L. G. do hlavy, a opakovaně ho udeřil do těla, hned nato následoval útok obžalovaného M. P., který L. G. opakovaně pěstí uhodil do obličeje a v pozici, kdy se poškozený mírně sklonil k podlaze, ho obžalovaný M. P. kopl kolenem do oblasti obličeje a ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal zády na podlahu, znovu ho kolenem kopl do obličeje, tímto jednáním obžalovaný M. P. způsobil L. G., otřes mozku, zlomeninu pravé poloviny dolní čelisti a tržně zhmožděnou ránu tylní krajiny, uvedená zranění byla spojena s hospitalizací do 8.6.2013, přičemž poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života pod dobu 3-5 týdnů, neboť v důsledku přiložené mezičelistní kovové fixace byl odkázán na kašovitou stravu při zachování klidového režimu a byl nucen v maximální míře dodržovat hygienu ústní dutiny, přitom jen zcela náhodně neutrpěl těžkou újmu na zdraví jako zhmoždění mozku, nitrolební krvácení, či poranění oka, případně rozsáhlejší zlomeniny obličejového skeletu,
a tohoto jednání se obžalovaný M. P. dopustil přesto, že byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30.01.2014 sp. zn. 91T 7/2014, který nabyl právní moci dne 07.03.2014, odsouzen za přečin ublížení na zdraví podle §146 odstavec 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle 358 odstavec 1 trestního zákoníku, k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců se zkušební dobou v trvání 28 měsíců “. Za uvedený trestný čin byl obviněný V. D. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Obviněný M. P. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali M. P. a poškozený L. G., bytem H., okr. Ž. n. S., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015 tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl, že čin, kterého se dopustil, byl spáchán v nutné obraně, tedy v intencích §29 tr. zákoníku a nemůže se tak jednat o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, jak jej kvalifikoval soud prvního stupně. Nadto poukázal, že pokud by dovolací soud neuznal, že čin byl spáchán v nutné obraně, měl i tak soud prvního stupně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného by tak vzhledem ke všem okolnostem nemělo být posuzováno jako trestný čin. V další části dovolání obviněný popsal možnost vyhodnotit předmětný skutek jako nutnou obranu. Poukázal, že z vyjádření svědků a z vyhodnocení kamerového záznamu jednoznačně a prokazatelně vyplývá, že potyčka mezi obviněným a poškozeným nebyla vyvolána z vlastní vůle obviněného, ale byla provokací ze strany poškozeného L. G. Z důkazů dokonce vyplývá, že iniciátorem byl právě poškozený, který obviněného nejdříve verbálně napadal a popálil mu záda cigaretou. Následně poškozený fyzicky zaútočil na druhého obviněného V. D., a to v podnapilém stavu, který si sám přivodil. Tyto skutečnosti vedly k tomu, že se obviněný v obraně před stupňujícím se útokem poškozeného uchýlil k fyzickému násilí, které vedlo ke vzniku poranění poškozeného. Následky zranění pak zhoršilo to, že se poškozený sám a dobrovolně uvedl do stavu opilosti. Za situace, kdy soud ve svém rozsudku dokonce dovodil, že poškozený obtěžoval hosty a že je patrná i snaha poškozeného udeřit obviněného V. D., se měl soud rovněž zabývat tím, zda obviněný M. P. nejednal v nutné obraně. Stran institutu nutné obrany obviněný dále opřel své názory o judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1447/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 845/2014. Dále uvedl, že sice použil hrubšího násilí, než jaké použil poškozený při svém útoku, ale tuto variantu byl nucen zvolit s ohledem na okolnosti. Mezi těmi zmiňuje ochranu života a zdraví V. D. a stav poškozeného, který byl velmi podnapilý. Uzavřel, že vzhledem ke shora uvedeným důvodům rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu. Obviněný dále požádal o přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. ve spojení s §265o tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že podané dovolání považuje za důvodné, neboť tak, jak jsou dovoláním napadená rozhodnutí koncipována, nemohou obstát, když závěr o vině obviněného je minimálně předčasný, resp. nemá dostatečný podklad. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se rozcházejí s obsahem důkazů, zejména pak s obsahem kamerového záznamu, jak jej ve svém rozhodnutí prezentuje soud prvního stupně. Za problematický označuje především závěr skutkové věty, že obvinění M. P. a V. D. „fyzicky napadli silně podnapilého L. G.“. Napadnout totiž znamená mj. „provést proti někomu útok“, nicméně soud prvního stupně hodnotí kamerový záznam v podstatě opačně, neboť konstatuje, že to byl poškozený, kdo obtěžoval oba obviněné, přičemž se snažil V. D. udeřit. To znamená, že skutkové zjištění obsažené ve skutkové větě, že obvinění poškozeného napadli, je pravým opakem toho, co má soud prvního stupně za prokázané z kamerového záznamu, ze kterého má naopak vyplývat, že obvinění byli napadeni poškozeným. Tento rozdíl přitom může hrát významnou roli pro posouzení, zda byl na straně obviněných dán důvod pro nutnou obranu vyvolaný útokem poškozeného. Z hlediska hodnocení kamerového záznamu soudem prvního stupně neobstojí ani ta část skutkové věty, dle které obviněný M. P. kopl poškozeného kolenem do oblasti obličeje, když se poškozený mírně sklonil, a znovu ho kopl do obličeje ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal zády na podlahu. Z kamerového záznamu totiž dle soudu vyplývá, že „P. mu zasadil dvě rány kolenem do obličeje. Poškozený následně spadl…“. Je tedy evidentní, že existuje diametrální rozdíl mezi obsahem skutkové věty a tím, co vzal soud za prokázané z kamerového záznamu. Je zcela něco jiného, pokud obviněný kopl podruhé do obličeje poškozeného v situaci, kdy již byl poškozený „zneškodněn“, nebo pokud obviněný zasadil poškozenému dvě rány kolenem, a teprve až poté poškozený spadl. Tento rozdíl přitom může být podstatný pro posouzení otázky možného extenzivního excesu z mezí nutné obrany. Státní zástupce se tak domnívá, že shora popsané rozpory vykazují znaky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Nastíněné rozpory následně podtrhl ve svém usnesení soud druhého stupně, když konstatoval, že „Na tomto videozáznamu je patrný celý incident … počátek útoku obžalovaných i celý průběh napadení poškozeného“. Přitom z předmětného záznamu, alespoň jak uvádí soud prvního stupně, vyplývá, že útočil (napadal) poškozený, a nikoli obvinění, kteří naopak byli v pozici obránců. Dále nutno přitakat obviněnému, že se soudy náležitým způsobem nevypořádaly s námitkou nutné obrany. Soud prvního stupně se otázkou nutné obrany blíže nezabýval a odvolací soud tento nedostatek nenapravil, když stran nutné obrany pouze uvedl, že chování obviněného „v žádném případě nezavdalo důvodnou příčinu pro takto surový útok ze strany obžalovaných … Ze strany poškozeného obžalovaným žádný závažnější útok nehrozil, poškozený byl ve značně podnapilém stavu a obžalované pouze otravoval. Fyzický útok … byl naprosto nepřiměřený … a neadekvátní“. Dále státní zástupce ve svém vyjádření podrobně rozvedl podmínky pro aplikaci ustanovení stran institutu nutné obrany, a to se závěrem, že obviněný M. P. (stejně jako obviněný V. D., jež si nepodal proti rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolání) jednali ve stavu nutné obrany, což má významný dopad na případnou trestní odpovědnost, byť by třeba některé podmínky nutné obrany, např. z důvodu excesu, splněny nebyly. Ani jeden ze soudů se ovšem otázkou nutné obrany náležitě nezabýval, přičemž soud druhého stupně se pouze velice stručně a navíc nesprávným způsobem dotkl toliko podmínky neadekvátnosti. Soud druhého stupně mj. pochybil, když vyloučil nutnou obranu s odkazem na „surovost“ jednání obviněného M. P. Obránce totiž není povinen volit z více nabízejících se způsobů obrany ten, který je nejmírnější (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007), když sama surovost obranného jednání není důvodem vylučujícím nutnou obranu, pokud obranné jednání, komplexně posouzeno, není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Chybná a zcela nepodložená je rovněž úvaha, že obviněným nehrozilo ze strany poškozeného žádné nebezpečí, přičemž je obecně známo, že právě útoky podnapilých osob mohou být vysoce nebezpečné, neboť tyto nemají zábrany, jejich jednání je nevypočitatelné a neuvědomují si plně následky svých činů. Soud druhého stupně navíc pominul, že je třeba zohlednit, jak nebezpečí subjektivně vnímal obviněný. Státní zástupce tak považuje závěr soudu druhého stupně vylučující nutnou obranu na straně obviněného za nesprávný, a to již jen s ohledem na to, že se soud fakticky nezabýval okolnostmi, které jsou pro posouzení podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku významné. S ohledem na rozpory mezi skutkovými zjištěními pojatými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a obsahem důkazů, zejména kamerového záznamu, jak jej soud vyhodnotil, prozatím ani nelze otázku nutné obrany na straně obviněného M. P. kvalifikovaně posoudit. Pro posouzení je významné stanovit, za jakých okolností přesně došlo k druhému kopnutí do hlavy poškozeného, přičemž podle toho by se mohlo jednat o extenzivní exces z mezí nutné obrany, anebo o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku, když obranné jednání obviněného bylo sice nepřiměřené, snad i zjevně nepřiměřené, nikoli však zcela zjevně nepřiměřené. Státní zástupce se s ohledem na institut beneficia cohaesionis rovněž vyjádřil k jednání V. D. Pokud by totiž obviněný M. P. jednal v nutné obraně, pak by v nutné obraně jednal i V. D. Jestliže by soudy upřely V. D. právo na nutnou obranu, kdy by byla zcela vyloučena jakákoli obrana proti obtěžujícím a agresivním lidem, mohl by tento stav vést ke zcela absurdním situacím. Navíc existují pochybnosti, zda se V. D. vůbec dopustil trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, když naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nelze dovodit jen s odkazem na to, že několikrát udeřil poškozeného pěstí. „Napadení“ samo o sobě totiž znaky předmětného trestného činu nenaplňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Státní zástupce shrnul, že soudy poměrně závažně pochybily, když jejich rozhodnutí vykazuje extrémní rozpory, a dále se náležitě nevypořádaly s námitkou nutné obrany obviněného M. P. a jednak uznaly vinným obviněného V. D., ačkoli jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému M. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, ve vztahu k obviněnému V. D. je zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. za užití §261 tr. ř., a podle §256 l tr. ř. (správně: §265 l tr. ř.) přikázal věc obou obviněných Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pokud by obviněný pouze rozporoval provedené důkazy a jejich hodnocení soudy prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud by vzhledem k výše uvedenému nemohl do těchto zasáhnout, přičemž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Obviněný však s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. své dovolání zaměřil výhradně na chybnou aplikaci hmotněprávních norem, konkrétně tedy vyhodnocení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, když správně mělo být na jednání obviněného nahlíženo jako na jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud tuto námitku považuje za částečně důvodnou, jelikož závěr o vině obviněného nemá dostatečný podklad, jelikož soudy prvního i druhého stupně se s případnou možností aplikace ustanovení stran nutné obrany náležitě nevypořádaly.
Za problematická lze označit zejména zjištění obsažená ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obsahu důkazů z kamerového záznamu, které vzal soud za prokázané. Ve skutkové větě soud uvádí „ ... ho obžalovaný M. P. kopl kolenem do oblasti obličeje a ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal zády na podlahu. znovu ho kolenem kopl do obličeje... “, avšak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že „ ... obžalovaný P. mu zasadil dvě rány kolenem do obličeje. Poškozený následně spadl zátylkem na zděný barový pult. “ Závěry se tak rozcházejí v okolnostech stran jednotlivých kopů kolenem, resp. okamžiku jejich provedení, přičemž je rozdíl, pokud obviněný kopl podruhé do obličeje poškozeného v situaci, kdy již bezvládně padal na podlahu, anebo pokud mu zasadil dvě rány kolenem a poté až poškozený spadl. Přitom vyhodnocení těchto okolností může sehrát významnou roli právě v hodnocení, zda jde o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Soudy prvního i druhého stupně tedy pochybily, když se náležitě nevypořádaly s námitkou nutné obrany. Soud prvního stupně se této nevěnoval vůbec, soud druhého stupně poté uvedl, že „se v žádném případě nejednalo o nutnou obranu ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku. Ze strany poškozeného obžalovaným žádný závažnější útok nehrozil, poškozený byl ve značně podnapilém stavu a obžalované pouze otravoval“. K tomu dodal, že fyzický útok obviněných a zejména obviněného M. P. byl naprosto nepřiměřený vzniklé situaci a neadekvátní vůči jednání poškozeného, a o tom, že se nejednalo o nutnou obranu, není sporu. Takový argument však dle názoru Nejvyššího soudu nemůže být považován za dostatečný pro vyvrácení možnosti aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku. Základní podmínkou nutné obrany (§29 odst. 1 tr. zákoníku) je odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem , přičemž tato podmínka je splněna, když soudy vzaly za prokázané, že to byl poškozený, kdo se snažil udeřit obviněného V. D. Nutná obrana by se dotýkala i obviněného M. P., neboť pomoc v nutné obraně je přípustná. Soudy se tak měly zabývat druhou podmínkou pro nutnou obranu (§29 odst. 2 tr. zákoníku), tedy zda obrana byla zcela zjevně nepřiměřená , jelikož pak by se o nutnou obranu nejednalo.
Ze skutkových zjištění soudů, tak jak jsou koncipována, vyplývá, že to byl poškozený, kdo jednal v roli útočníka, a obvinění jednali v postavení obránců. Jak uvedl soud prvního stupně, poškozený v předmětném baru již delší dobu obtěžoval hosty, přičemž oba obvinění se o poškozeného vůbec nezajímali a byl to naopak poškozený, který se opakovaně snažil upoutat jejich pozornost a navazovat s nimi kontakt. Rozhodně pak nelze tvrdit, že předmětný útok vyprovokovali oba obvinění, nebo že by se z jejich strany jednalo o nějaké delší bití poškozeného, když poškozený od obviněných dostal pouze několik úderů, přičemž celý konflikt trval do pěti sekund. Poté, co poškozený upadl na zem, již na něj oba obvinění neútočili. Soud prvního stupně v tomto uzavřel, že chování obou obviněných lze považovat za neadekvátní odezvu na situaci, kterou svým chováním vyprovokoval poškozený. Soud druhého stupně následně uvedl, že poškozený byl značně podnapilý, obviněné slovně obtěžoval, po obviněném V. D. se i ohnal, avšak jeho chování v žádném případě nezavdalo důvodnou příčinu pro takto surový útok ze strany obviněných. Dle Nejvyššího soudu lze z těchto zjištění dovodit, že to byl poškozený, který zahájil celý konflikt a jako první udeřil (V. D.) pěstí.
Zcela nezbytné je tedy posoudit, zda může být jednání obviněných posuzováno jako jednání v nutné obraně v dikci §29 tr. zákoníku, přičemž s tímto se soudy prvního i druhého stupně náležitě nevypořádaly.
Nejvyšší soud připomíná, že nutná obrana vylučuje protiprávnost a v důsledku toho nedochází k trestní odpovědnosti. Rozumí se jí odvracení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá proti některému ze zájmů chráněných trestním zákoníkem. Pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, resp. kdo s útokem začal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že konflikt vyprovokoval a první ránu dal poškozený L. G. Obránce (obránci) pak byl oprávněn použít takové jednání, způsobilé útok bezpečně odvrátit. U nutné obrany přitom není podmínkou subsidiarita (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013) a obranu obviněného není možné považovat za nepřiměřenou např. z toho důvodu, že nezvolil jiné řešení předmětné záležitosti, jako např. přivolání policie či útěk, jelikož jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu anebo zvolí jiné východisko.
Soudy rovněž měly zjišťovat, zda podle úsudku napadeného (napadených) byla konkrétní obrana k odvracení útoku potřebná a nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž přiměřenost je třeba posuzovat se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tedy podle toho, jak se čin útočníka jevil napadenému. Podstatné tedy je, zda obranné jednání bylo či nebylo ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřené . V těchto případech je nezbytné posuzovat způsob útoku a intenzitu obrany, jakož i následky hrozící z útoku a způsobené v obraně. „Zcela zjevné“ je poté to, co je očividné a nepochybné a jedná se tak o hrubý nepoměr k útoku, který je odvracen. Napadený může např. způsob a intenzitu útoku posoudit podle prostředků, které útočník při útoku používá, což ale kategoricky neznamená, že obránce může při obraně použít jen stejné prostředky jako útočník. Je nezbytné vycházet z toho, že útočník si své prostředky pro útok vybírá sám, zatímco obránce si zpravidla prostředky k obraně vybírat nemůže. Napadený se často musí ve velmi krátkém okamžiku, bez předchozího rozmyslu, rozhodnout o způsobu obrany tak, aby byla efektivní a zároveň v souladu s §29 tr. zákoníku, což na něj ovšem klade nepřiměřené požadavky. Ostatně, následky způsobené obráncem útočníkovi by měl nést především útočník, který celou situaci vyvolal, a nikoli napadený. Přitom tyto následky by měl nést i v případě, že napadený překročil v menším rozsahu meze nutné obrany. Celkové riziko z výsledku konfliktu tak musí nést především útočník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006).
Dále lze podotknout, že intenzita obrany může být silnější, než intenzita útoku, jelikož obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Je tedy možné, aby napadený použil k obraně i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Přitom na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho důvodu, že napadený útočníka zranil (či usmrtil), pokud tedy obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008). Avšak při vybočení z mezí nutné obrany (tzv. excesu) trestní odpovědnost napadeného vyloučena nebude. Např. pokud by napadený jednal nad rámec nutné obrany ze msty, byť si byl vědom, že útok již skončil. Anebo pokud napadený spáchal trestný čin při odvracení útoku, aniž tedy byly zcela splněny podmínky nutné obrany, bude se zpravidla jednat pouze o polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku, ke které bude soud přihlížet při výměře trestu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pokud obviněný M. P. kopl poškozeného podruhé kolenem do hlavy až ve chvíli, kdy již bezvládně padal na podlahu, mohlo by se jednat právě o exces z mezí nutné obrany.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soudy prvního a druhého stupně náležitě neobjasnily otázku stran použití institutu nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Je nezbytné, aby Městský soud v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k závěru, že se obviněný V. D. dopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný M. P. přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, tedy že nebylo jednáno v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, tak při novém projednání a rozhodnutí věci především náležitě zdůvodní, proč není namístě aplikace §29 tr. zákoníku, resp. čím jednání obviněného (obviněných) vybočuje z nutné obrany, tedy je zcela zjevně nepřiměřené . Rovněž odstraní rozpory mezi skutkovými zjištěními ve skutkové větě a v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména stran průběhu útoku, tedy kdy došlo k druhému kopnutí do hlavy ze strany obviněného M. P. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci. S ohledem na institut beneficia cohaesionis ve vztahu k V. D. lze zmínit, že pokud by v nutné obraně jednal obviněný M. P., pak by v nutné obraně s největší pravděpodobností jednal i V. D. V opačném případě by situace mohla dospět k upírání obrany těm, kteří byli napadeni.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. a §261 tr. ř. (protože důvod, pro který byla rozhodnutí ve vztahu k obviněnému M. P. zrušena, prospívá též obviněnému V. D.) napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Městský soud v Brně povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu