Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.12.2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1358.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1358.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1358/2015 -41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání podaném F. O. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 84/2014, takto: I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014, zrušují . II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014 byl F. O. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně překlepů) „ postupně od 24.3.2011 do 31.12.2011 jako j. společnosti LIGA, s.r.o., v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost postupně odebíral od níže uvedených společností zboží a služby s vědomím, že přijaté zboží a služby nebudou uhrazeny, a úmyslem za tyto služby a zboží nezaplatit, a tím uváděl v omyl společnosti: 1. SB PATROL, s.r.o. IČ: 25307771, Cukrovarská 233, Pohořelice, od které nechal v období od 24.3.2011 do 22.6.2011 poskytovat služby spočívající v zajištění ostrahy areálu závodu Liga, s.r.o., za což neuhradil faktury: a) vystavenou dne 30.4.2011 na částku 92.422,-Kč splatnou dne 10.5.2011, b) vystavenou dne 31.5.2011 na částku 95.376,-Kč splatnou dne 10.6.2011, c) vystavenou dne 30.6.2011 na částku 43.307,-Kč splatnou dne 10.7.2011, přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktur neprovedl ani neměl v úmyslu faktury uhradit, čímž způsobil společnosti SB PATROL, s.r.o. celkovou škodu ve výši 231.105,-Kč, 11. Obec L. IČ: 00283339, Zámecké náměstí 70, Lednice od které na základě Smlouvy o poskytování prací a služeb ze dne 23.8.2002 v době od 1.4.2011 do 21.4.2011 využíval služby stočné a vývoz jímky, za což neuhradil fakturu vystavenou dne 30.4.2011 na částku 47.678,-Kč splatnou dne 13.5.2011, přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktury neprovedl ani neměl v úmyslu fakturu uhradit, čímž způsobil Obci L. celkovou škodu ve výši 47.678,-Kč, 19. LEBONA a.s. IČ: 29205093, Pekařská 21, Brno, od které na základě Smlouvy o nájmu nebytových prostor v budově P. P. v B. využíval prostory k prodeji masa a uzenin v době od 1.5.2011 do 30.6.2011, za což neuhradil faktury: a) vystavenou dne 1.4.2011 na částku 205.339,-Kč splatnou dne 15.4.2011, b) vystavenou dne 1.5.2011 na částku 205.339,-Kč splatnou dne 15.5.2011, přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktur neprovedl ani neměl v úmyslu faktury uhradit, čímž způsobil společnosti LEBONA a.s. celkovou škodu ve výši 410.678,-Kč, 20. TEDOS M. s.r.o. IČ:26949962, Pavlovská 12, Mikulov, které neuhradil nájemné za období od 1.7.2011 do 17.10.2011 ve výši celkem 32.993,-Kč sjednané na základě Smlouvy o nájmu nebytových prostor v objektu v ulici K. n. v M., přičemž žádné úkony směřující k uhrazení nájemného neprovedl ani neměl v úmyslu nájemné za uvedené období uhradit, čímž způsobil společnosti TEDOS M. s.r.o. škodu ve výši 32.993,-Kč, 21. SUPRO-Z, a.s. IČ:64509460, Jateční 169, Zlín, od které odebral v době od 1.12.2011 do 31.12.2011 elektrickou energii a vodu, za což neuhradil fakturu vystavenou dne 31.12.2011 na částku 134.030,-Kč splatnou dne 6.1.2012, přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktury neprovedl ani neměl v úmyslu fakturu uhradit, čímž způsobil společnosti SUPRO-Z, a.s. škodu ve výši 134.030,-Kč, 22. Telefonica O2 Czech Republic, a.s. IČ: 60193336, za Brumlovkou 266/2, Praha 4, od které odebral v době od 24.3.2011 do 31.12.2011 telekomunikační služby s vědomím, že tyto nebudou uhrazeny, čímž uváděl tuto společnost v omyl, kdy neuhradil faktury: a) vystavenou dne 23.5.2011 na částku 53.244,83-Kč a splatnou dne 9.6.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 36 účastnických čísel mobilních telefonů, b) vystavenou dne 23.6.2011 na částku 42.107,38,-Kč a splatnou dne 8.7.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 36 účastnických čísel mobilních telefonů, c) vystavenou dne 23.7.2011 na částku 11.311,21,-Kč a splatnou dne 9.8.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 33 účastnických čísel mobilních telefonů, d) s referenčním č. plátce: - vystavenou dne 6.6.2011 na částku 15.941,33,-Kč a splatnou dne 29.6.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 4.7.2011 na částku 11.519,74,-Kč a splatnou dne 28.7.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 5.8.2011 na částku 9.806,46,-Kč a splatnou dne 30.8.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 5.9.2011 na částku 8.640,64,-Kč a splatnou dne 29.9.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 5.10.2011 na částku 7.691,86,-Kč a splatnou dne 27.10.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 4.11.2011 na částku 3.297,90,-Kč a splatnou dne 29.11.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných telefonních stanic, - vystavenou dne 5.12.2011 na částku 342,85,-Kč a splatnou dne 23.12.2011, za poskytnutí internetových služeb, - vystavenou dne 4.5.2011 na částku 342,85,-Kč a splatnou dne 30.5.2012, za poskytnutí internetových služeb, e) s referenčním č. plátce: - vystavenou dne 3.6.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 17.6.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 4.7.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne 18.7.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 3.8.2011 na částku 4.776,-Kč a splatnou dne 17.8.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 5.9.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 19.9.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 5.10.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 19.10.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 3.11.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne 17.11.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 5.12.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 19.12.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu, - vystavenou dne 5.1.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne 19.1.2012, za poskytnutí pevného připojení k internetu, kdy tímto svým úmyslným jednáním způsobil obv. O. výše uvedeným společnostem celkovou škodu ve výši 3.413.256,-Kč, přičemž takto jednal, přestože věděl, že společnost LIGA s.r.o. je v úpadku z důvodu předlužení, ke kterému mělo dojít již v květnu 2010, a že na společnost LIGA s.r.o. byl podán dne 22.3.2011 ke Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh, kdy následně bylo vyhláškou ze dne 23.3.2011 č.j. KSBR 31 INS 4781/2011-A-2 zahájeno insolvenční řízení, jelikož v této době měla společnost LIGA s.r.o. neuhrazené závazky vůči věřitelům v objemu cca 20 milionů Kč, přičemž byla již k datu 31.12.2010 prokazatelně v úpadku z titulu předlužení, neboť splňovala k tomuto datu všechny podmínky insolvenčního zákona “, přičemž příslušný skutkový děj v dalších bodech je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu pěti let. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost, a to aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (přesně označený v citovaném rozsudku), kterým měl spáchat zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. V předmětné věci podali F. O. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015 tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal F. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Obviněný F. O. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru nesouhlasí s tím, že by soudy vůbec měly postupovat podle institutů trestního práva namísto institutů civilních a správních. Věřitelům přitom vytkl, že se měli pokusit příslušné závazky řešit způsoby, které občanské či správní právo nabízí. Až v případě neúspěchu měly být vzaty v potaz normy trestního práva. Rovněž uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně vychází ze skutečnosti, že obviněný věděl, že společnost LIGA, s. r. o., je v úpadku z důvodu předlužení. Přitom po celou dobu, kdy měl jednat s vědomím úpadku, má obhajoba za prokázané, že úpadek dlužníka LIGA, s. r. o., nenastal. Rovněž není možné dovodit úmysl obviněného uvést poškozené v omyl, jakožto předpoklad pro subjektivní stránku zločinu podvodu. Nadto opětovně poukázal, že mezi společností LIGA, s. r. o., a poškozenými došlo k uzavření platných obchodních smluv a tedy případné spory mají být řešeny v civilním procesu, nikoli trestním. Měla by být vzata v potaz i otázka možné podjatosti poškozených, kteří mají zájem svědčit v neprospěch obviněného s cílem vyhnout se složitým soukromoprávním sporům. S přihlédnutím k dlouhodobému pracovnímu působení v potravinářských oborech je u obviněného takřka vyloučeno, aby kromě stovek řádných obchodních případů ročně záměrně usiloval o uzavření dalších, při nichž by počítal s alternativou úmyslného nezaplacení zboží. Kromě nesprávného právního posouzení skutku obviněný namítl rovněž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, což spatřuje zejména v tom, že se soudy nedostatečně vypořádaly s okolnostmi, které spáchání předmětného zločinu vylučují. K tomuto dále namítl účelové a selektivní hodnocení provedených důkazů. V další části svého dovolání poté podrobně rozvedl, v čem tyto skutečnosti spatřuje, a to zejména s ohledem na některé svědecké výpovědi. Rovněž soudům vytkl, že se s podstatnými skutečnostmi nezvládly dostatečně vypořádat a skutková zjištění jsou tak nesprávná. Nadto namítl, že došlo k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, a to bez patřičného odůvodnění. Nalézací soud měl pochybit i při stanovení výše škody, když vycházel z výše pohledávek, které věřitelům nebyly uhrazeny. Takový postup pak označil za nesprávný. Za nesprávné zjištění označil i skutečnost týkající se části věřitelů s tím že by vůči nim měl vystupovat způsobem, z nějž by mělo vyplývat, že závazky nebudou uhrazeny. V tomto se jedná o věřitele ASA, společnost Berencen textil servis, společnost Messer technogas, společnost SB PATROL, s. r. o., obec L., společnost LEBONA, a. s., společnost TEDOS M., s. r. o., SUPRO Z, a. s., a společnost Telefonica O2, Czech republic, a. s. Jde jednak o pronajímatele nemovitostí, pronajímatele movitých věcí a poskytovatele služeb. Jedná se o poškozené, se kterými byly uzavřeny dlouhodobé smlouvy, na základě kterých nedocházelo k žádným faktickým objednávkám zboží, ale tyto smlouvy prostě plynuly. Obviněný v rámci těchto závazků neinicioval uzavření nových smluv či nový odběr zboží a nijak neujišťoval poškozené o schopnosti hradit své závazky. Tito poškození by podle obviněného měly být z obžaloby vypuštěni. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že všichni poškození měli být přesvědčeni o tom, že společnost Liga, s. r. o., je v dobré situaci a že tak závazky budou zaplaceny. Podle obviněného by dále mělo být doplněno dokazování stran nového znaleckého posudku z oboru ekonomika, kterým by byl stanoven termín úpadku společnosti Liga, s. r. o., ve formě předlužení. Rovněž navrhl doplnění dokazování ve vztahu ke společnosti KEDVENC Kft., dále stran stanovení skutečné výše škody způsobené poškozeným, skutečností týkajících se hospodářského výsledku společnosti Liga, s. r. o., za roky 2012 až 2014, provedení důkazu smlouvami s poškozenými, s nimiž v předmětné době vůbec nejednal a uzavřené smlouvy po celou dobu pouze plynuly, a rovněž daňovými doklady společností Messer technogas, s. r. o., PEL-MA, s. r. o., a SUPRO-Z, a. s. Obviněný shrnul, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovým zjištěním a právní kvalifikací jeho jednání. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265m tr. ř. rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného viny v plném rozsahu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu §265r tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně uvedl, že obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou jak před soudem nalézacím, tak zejména v předchozím odvolání. Rovněž uvedl, že obviněný v některých bodech mohl odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013, s tím, že se jednalo pouze o „déletrvající závazkové vztahy, které se vyznačovaly platební nekázní“, a to aniž by v době uzavření smlouvy byli dodavatelé uvedeni v omyl. Nejvyšší soud v tomto již dříve zdůraznil, že pachatel musí mít úmysl závazek nesplnit již v době jeho vzniku. Soudy ve svých odůvodněních navíc neuvádějí, proč u některých poškozených (jak je popisuje obviněný na str. 15 svého dovolání) shledaly znak „uvedení v omyl“. Nelze tudíž dovodit, že by obviněný uvedl poškozené v omyl v době vzniku závazku. V této části tak státní zástupce považuje dovolání za důvodné. Pokud však obviněný odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (v ostatních bodech, než kterých se týkají již zmíněné dlouhodobé smlouvy), tak tyto námitky důvodné nejsou. V tomto odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a jejich postoj k zásadě subsidiarity trestní represe, a to se závěrem, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe by v dané věci nebyla přiléhavá. Pokud dále obviněný namítá, že nesmí být zbaven osobní svobody pro neschopnost dostát svým smluvním závazkům, tak z odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že byl odsouzen jen za to, že dodavatelům vědomě dával najevo, že svým smluvním závazkům dostojí. Rovněž podotkl, že obviněný byl odsouzen nikoli proto, že „byl v úpadku“, nýbrž proto, že služby a zboží odebíral „ s vědomím, že … nebudou uhrazeny “. Pro projednávanou věc však není podstatné, zda byl či nebyl v úpadku. Ať již byl v úpadku či ne, jeho finanční situace nebyla taková, aby mohl platit všem, čehož si byl vědom. V této části je tak dovolání neopodstatněné. V další části dovolání obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, avšak podle státního zástupce tzv. extrémní rozpor přítomen není a (vyjma již uvedených skutků) soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Ke způsobu výpočtu výše škody státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že taková námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce shrnul, že dovolání je důvodné stran výroku o vině v bodech 1, 11, 19, 20, 21 a 22 rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně ostatních bodů je dovolání dílem zjevně neopodstatněné a dílem je podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení některých důkazů (např. svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, případně hodnocení dalších důkazů), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že obviněným uplatněná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Stran námitky chybného výpočtu výše způsobené škody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky, které zpochybňují způsob vyčíslení výše škody, nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014). Obviněný dále u některých skutků nerozporuje jejich existenci, nicméně nepovažuje je za trestný čin. A to zejména s odkazem na občanskoprávní normy, které podle něj měly být aplikovány namísto norem trestních. Odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Rovněž lze uvést, že pokud se obviněný s odkazem na princip trestního práva jako ultima ratio de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace . Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti . Při naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat nad „menší závažností“ takového jednání. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či právě majetku. Relevantně však byly uplatněny námitky směřující proti správnosti právního posouzení přinejmenším u skutků popsaných pod body 1, 11, 19, 20, 21 a 22 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a výhrady směřující k absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, když ve vztahu k některým poškozeným se jednalo o dlouhodobé smlouvy stran nájmů, poskytování služeb apod. Pokud se tedy v některých bodech jednalo o déletrvající závazkové vztahy, které se od jistého okamžiku vyznačovaly platební nekázní, tak nelze bez dalšího učinit závěr o podvodném jednání obviněného. Soudy pak ve svých odůvodněních dostatečně nerozvedly, proč u některých poškozených shledaly znak „uvedení v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností“. Nelze tak z dosud učiněných skutkových zjištění dovodit, že obviněný uvedl poškozené v omyl v době vzniku svého závazku. K tomuto nutno podotknout, že o trestném činu podvodu lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit. Anebo jedná alespoň s vědomím, že ho nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami. Jak uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013, podvodný úmysl lze dovodit jen tehdy, když v době vzniku závazku pachatel nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici další zdroje ke splnění takového závazku . Lze připomenout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, podle kterého na podvodný úmysl pachatele nelze usuzovat jen z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě, jelikož takový závěr jednoznačně nenaplňuje volní složku zavinění ve formě úmyslu. Je nezbytné, aby Okresní soud v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k závěru, že se obviněný F. O. dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy ve vztahu ke všem bodům obžaloby, tak při novém projednání a rozhodnutí věci především náležitě vymezí všechny okolnosti stran subjektivní stránky skutkové podstaty označeného trestného činu . Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci. Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Břeclavi vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Okresní soud v Břeclavi povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 2. prosince 2015 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/02/2015
Spisová značka:3 Tdo 1358/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1358.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Podvod
Dotčené předpisy:§265k odst. 1, 2 tr. ř.
§265l odst. 1 tr. ř.
§209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20