ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.520.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 520/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání, které podal obviněný A. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 67 To 315/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 106/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 9 T 106/2014, byl obviněný A. T. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištěních dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 30. 12. 2013 okolo 16:50 hodin v P., N. ulicí řídil vlastní osobní automobil tovární značky Škoda Felicia combi, ačkoli přinejmenším byl srozuměn s tím, že po úmyslném požití většího množství alkoholických nápojů je jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu zcela vyloučena, neboť měl v dechu nejméně 2,17 promile alkoholu a jevil zřetelné známky opilosti, v důsledku opilosti nezvládl řízení a najetím na středovou betonovou zábranu před vyznačeným přechodem pro chodce v blízkosti domu, ho převrátil na střechu “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 (dvou) let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 9 T 106/2014, podal obviněný A. T. v zákonné lhůtě odvolání směřující jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 67 To 315/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 67 To 315/2014, podal obviněný A. T. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 177-181), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř . s tím, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že popsaný skutek byl kvalifikován jako trestný čin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ač se o trestný čin nejedná, neboť nejsou naplněny veškeré znaky předmětné skutkové podstaty. Má za to, že závěry soudu prvního stupně stejně jako závěry soudu odvolacího jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a stejně tak jsou učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť naplnění objektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným, nemůže být prokázáno neopakovanou dechovou zkouškou nefunkčním přístrojem Dräqer, kdy po provedení dechové zkoušky nebylo možné standardní metodou získat protokol o provedené zkoušce a vyvstává i důvodná obava, že přístroj nebyl ani řádně kalibrovaný, a dále svědeckými výpověďmi, které jsou navzájem rozporuplné, kdy někteří ze svědků vypověděli, že nebyl pod vlivem alkoholu, přičemž se s těmito rozpory ve výpovědích svědků soudy nijak nevypořádaly. Objektivní stránka přečinu kladeného mu za vinu nemůže být prokázána ani skutečností, že v místě nehody byl cítit alkohol, neboť se velké množství alkoholu, které bylo automobilem převáženo, na místě nehody rozlilo a jeho oblečení jím nasáklo, kdy připouští, že z jeho úst svědci alkohol cítit mohli, ale jen proto, že nedopatřením požil menší množství paliva etanol E85. Dle obviněného uvedené neprokazuje, že byl pod vlivem návykové látky, natož pak, že by se v důsledku toho nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Tato způsobilost nebyla dosud soudem ani zkoumána. Uvedl, že na základě konstantní soudobé judikatury se za stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel považuje hladina minimálně 1 promile alkoholu v krvi, nicméně tato hodnota nebyla a nemohla být prokázána, když tuto nelze dovodit ze svědeckých výpovědí ani z jiných skutečností, když krev mu nebyla odebrána ani přes to, že byl po předmětné nehodě odvezen do nemocnice, kde zjevně k odběru krve nebyl shledán žádný důvod, tedy odborný zdravotnický personál musel mít za to, že se pod vlivem alkoholu nenacházel. Současně má za to, že nelze přihlížet ke skutečnosti, že jeho chůze po nehodě byla vrávoravá a pohyby ne zcela koordinované, neboť je osobou se sníženou pohybovou schopností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011). Stejně tak nelze přihlížet k tomu, co měl říci na místě nehody, jak činí odvolací soud, když toto nemělo povahu výpovědi ani podání vysvětlení, nehledě ke skutečnosti, že si z událostí po nehodě téměř nic nepamatuje, neboť byl v silném rozrušení a jeho vyjadřovací schopnosti byly v důsledku tohoto rozrušení sníženy. Obviněný je proto přesvědčen, že ve věci bylo rozhodnuto v rozporu se základními zásadami právního řádu, zejména se zásadou materiální pravdy, presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a aby v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 67 To 315/2014, a vadné řízení mu předcházející, a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, popř. podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí a vadného řízení mu předcházejícího, přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 19. 3. 2015 (č. l. 183). Dne 1. 4. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení nejvyššího státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 324/2015, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 67 To 315/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly v drtivé většině vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků, které označuje za vzájemně rozporné, aniž by však tyto nějak blíže specifikoval, dále protokol o provedené orientační dechové zkoušce a s tím související kalibrační protokol přístroje, kdy napadá funkčnost přístroje) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda automobil řídil pod vlivem alkoholu, resp. z jakých příčin byl z jeho úst a oblečení cítit alkohol), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že pod vlivem alkoholu neřídil, jeho oblečení bylo cítit alkoholem proto, že nasáklo alkoholem, který byl v automobilu převážen a při nehodě se rozbil, z jeho úst byl alkohol cítit, neboť krátce předtím nedopatřením pozřel menší množství paliva etanolu E85, jeho chůze byla vrávoravá a pohyby ne zcela koordinované v důsledku utrpěného šoku při nehodě, kdy byl po nehodě znatelně otřesen, což se odrazilo i na jeho vyjadřovacích schopnostech).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil z části na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl, či další námitky spojené se zásadou spravedlivého procesu.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je namístě vyjádřit se i k právně relevantním námitkám obviněného.
Nalézací soud vycházel ze svědeckých výpovědí – M. R., R. H., J. J., M. P., zasahujícího policisty, a zejména pak T. P., MUDr. R. M. a J. Š., zasahujících záchranářů. Dále z listinných důkazů, a to protokolu o nehodě, plánku a fotodokumentace místa dopravní nehody, lékařské zprávy a protokolu o dechové zkoušce. Stran tohoto důkazu nalézací soud uvedl, že „ důkazní situaci komplikuje fakt, že dechová zkouška, která prokázala víc jak 2 promile alkoholu, je zkouškou pouze orientační, nebyla opakována a její výsledek může být ovlivněn způsobem, který obžalovaný uvádí, a který nebyl vyvrácen “ (str. 5 rozsudku). Pokud tedy obviněný namítá, že přístroj užitý k provedení dechové zkoušky nepracoval správně, případně nelze vycházet toliko z provedeného testu, pak je třeba uvést, že soud tento důkaz s ohledem na způsob provedení dechové zkoušky posuzoval obezřetným způsobem. Přístroj vykazoval vadu toliko v tom, že nebylo možno rovnou na místě vytisknout potvrzení o naměřených hodnotách. Odvolací soud se k této již v rámci řádného opravného prostředku uplatněné námitce vyjádřil v rámci napadeného usnesení, kdy uvedl, že z úředních záznamů vyplynulo, že „ sice tento přístroj byl použit, že však se nepodařilo dostat z něho příslušné potvrzení, které by označilo množství zjištěného alkoholu v dechu obžalovaného, avšak tento nedostatek byl odstraněn následujícího dne, kdy přístroj byl dán do příslušného PC a jednoznačně prokázal množství alkoholu v dechu 2,17 promile. Nebylo tedy nijak prokázáno, že by tento přístroj byl nefunkční a že by mohl zkreslit výsledek dechové zkoušky “ (str. 3 napadeného usnesení). Lze konstatovat, že co se týče hodnocení předmětného důkazu, byl po stránce obsahové soudem nalézacím hodnocen obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „ i když soud nemá k dispozici jednoznačný výsledek krevní zkoušky, může své rozhodnutí opřít o řadu svědeckých výpovědí “ (str. 5 rozsudku). Soud měl k dispozici celkem sedm výpovědí ve věci nezávislých osob, kdy šest z nich se shodlo na tom, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, resp. byl opilý. Stěžejní jsou zde zejména výpovědi zasahujících záchranářů T. P., J. Š. a MUDr. R. M., kteří jsou díky svým profesním zkušenostem schopni rozlišit opilost od běžného šokového stavu zraněné osoby. Navíc všichni tři vypověděli, že se obviněný k požití alkoholu před jízdou přiznal. Pokud pak obviněný namítal, že z jeho úst byl alkohol cítit, jelikož byl nucen použít trubičku pro čerpání pohonných hmot do kanystru, tedy nedopatřením polkl malé množství etanolu E85, nalézací soud provedeným dokazováním předmětnou obhajobu vyvrátil, kdy na str. 5 rozsudku v této souvislosti uvedl, že „ i kdyby se etanol obžalovanému dostal do úst, mohl by tak maximálně ovlivnit výsledek dechové zkoušky a nemohl by způsobit opilost obžalovaného “. Navíc nelze přehlédnout, že kanystr nebyl ve vozidle nalezen a vysvětlení, že jej obviněný patrně zapomněl na parkovišti, se tak jeví značně pochybným. Odvolací soud ve vztahu k obhajobě obviněného uvedl, že jeho obhajoba je „ krajně nevěrohodná, nepřesvědčivá a nemůže v žádném případě obstát “ (str. 3 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 5-6 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí svědků a obviněného, stejně jako listinných důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3-4 napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky v převážné míře totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. T. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu