ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.603.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 603/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání, které podala obviněná T. V. K. L. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 412/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 110/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné T. V. K. L. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 8 T 110/2013 , byla obviněná T. V. K. L. L. uznána vinnou přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila spolu s obviněným V. M. D., jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 3. 2013 kolem 22.00 hodin v P., již odsouzená T. T. N. pod nepravdivou záminkou, že se chce poškozené M. T. V. omluvit, vylákala tuto na schůzku, a když si poškozená sedla do zde zaparkovaného vozidla zn. Škoda Fábia, které řídil obžalovaný V. M. D., začala jí T. T. N. fyzicky napadat poté, kdy v důsledku jednání odsouzené T. T. N. došlo k vylití kávy poškozené, přidala se obžalovaná T. V. K. L. L., přičemž k fyzickému napadání došlo tak, že poškozenou jak obžalovaná, tak odsouzená tahaly za vlasy, škrábaly jí a znemožnily jí tak vystoupit z vozidla, přičemž odsouzená T. T. N. sdělila obžalovanému V. M. D., aby s vozidlem odjel někam do lesa, kde poškozenou M. T. V. společně zmlátí, poté se vozidlo opakovaně rozjelo a zpomalilo, obžalovaná T. V. K. L. L. opakovaně zabraňovala poškozené M. T. V. vystoupit, avšak v průběhu pomalé jízdy se poškozené podařilo z tohoto vozidla vyskočit “.
Za to byla obviněná T. V. K. L. L. odsouzena podle §171 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. T. V., odkázána s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. M. D.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 8 T 110/2013, podala obviněná T. V. K. L. L. odvolání. Odvolání podala i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněného V. M. D., které směřovala toliko do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 412/2014 , a to tak, že odvolání obviněné T. V. K. L. L. i odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 412/2014, podala obviněná dovolání (č. l. 323-329), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde.
Obviněná namítla, že soudy popsaný skutek nemá oporu v provedeném dokazování, zhodnocených důkazech a je v rozporu se skutkovým stavem věci. Její jednání nebylo natolik intenzivní, aby jím byla naplněna skutková podstata předmětného přečinu. I přes rozsáhlé dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že to byla právě ona, kdo měl poškozené aktivním jednáním bránit v užívání osobní svobody, resp. nebylo prokázáno, zda vůbec skutek proběhl tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Obviněná uvedla, že poškozenou do jejího nastoupení do vozidla vůbec neznala, neměla žádný důvod ji v čemkoli jakkoli bránit a napadat ji, a to na rozdíl od odsouzené T. T. N., se kterou měla poškozená finanční spor. Má za to, že se jedná toliko o spekulaci soudu, kdy svědci – policisté nic konkrétního ve vztahu k její osobě neuvedli, toliko se shodli na tom, že do vozidla nebylo vidět, pouze poškozenou viděli z vozidla vyběhnout. Dále obviněná namítá, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno nic ani ve vztahu k možnému motivu jejího údajného jednání. Uvedla též, že podmínkou naplnění předmětné skutkové podstaty je i to, aby bránění v užívání osobní svobody bylo nesnadno překonatelné, nicméně toto soud relevantně nezkoumal a nijak nehodnotil, kdy obviněná zdůrazňuje, že poškozená pobývala v autě jen krátkou dobu a vozidlo s poškozenou ujelo maximálně 200 metrů.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 412/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 8 T 110/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 27. 4. 2015 (č. l. 336). Dne 4. 5. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, sp. zn. 1 NZO 462/2015 (č. l. 337), kde bylo uvedeno, že se s ohledem na povahu uplatněných námitek k podanému dovolání obviněné T. V. K. L. L. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 To 412/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou T. V. K. L. L. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná T. V. K. L. L. vznesla námitku, že její jednání nebylo natolik intenzivní, aby jím byla naplněna skutková podstata přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že její jednání není trestným činem.
Předmětnou námitku lze pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s mírnou dávkou benevolence. Přestože obviněná v podaném dovolání namítá, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak je předmětný skutek označen v trestním zákoně, tedy, že se nejedná o trestný čin, drtivá většina jí uplatněných námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace, respektive nevznáší konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením.
Obviněná byla uznána vinou přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem trestného činu podle §171 tr. zákoníku je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka . Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje . Může jít o omezování na krátkou dobu. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné . Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří , apod. Jde o trvající trestný čin. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1712-1713) .
Dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněná spolu s již odsouzenou T. T. N., která byla hlavní iniciátorkou, fyzicky napadla poškozenou, a to tím, že ji tahala za vlasy, škrábala ji a opakovaně ji znemožňovala vystoupit z vozidla. Předmětné jednání svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
Nalézací soud vycházel zejména z výpovědi poškozené M. T. V., dále svědků M. R., P. M., P. N., T. M. a L. Š., a taktéž z výpovědi obviněného V. M. D., který potvrdil, že obviněná T. V. K. L. L. „ se do konfliktu zapojila až po vylití kávy poškozenou, ale současně uvedl, že se praly všechny tři ženy a také si všechny vulgárně nadávaly “ (str. 7 rozsudku). Zde je na místě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Přestože je zřejmé, že obviněná nebyla iniciátorkou schůzky, nacházela se ve vozidle na zadním sedadle spolu s poškozenou, kterou s největší pravděpodobností znala přinejmenším z Facebooku, a po vylití kávy poškozenou se zapojila do probíhajícího slovního a fyzického sporu mezi poškozenou a již odsouzenou T. T. N. Skutečnost, zda znala či neznala poškozenou, není pro posouzení jejího jednání nijak významná, neboť stěžejní je toliko to, že neměla žádný důvod domnívat se, že snad jedná oprávněně, pokud osobě, která byla dle jejího tvrzení pro ni zcela neznámá, brání ve vystoupení z vozidla. Samotný úmysl poškozené opakovaně vystoupit z vozidla potvrdil obviněný V. M. D., stejně jako svědek M. R. Jelikož to byla obviněná, která seděla vedle poškozené na zadním sedadle vozidla, byla to ona, kdo měl největší manipulační prostor k tomu, aby poškozené zabránil ve vystoupení z vozidla. Obhajobě obviněné, že poškozené bránila ve vystoupení z vozidla proto, aby si tato neublížila, nalézací soud neuvěřil (str. 8-9 rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3-4 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a neshledal-li současně, že by právně relevantní námitky byly opodstatněné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení , a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné T. V. K. L. L. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu