ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.634.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 634/2015 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání podaném S. H. , roz. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 376/2014 ze dne 6. 1. 2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 30/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 3 T 30/2014 ze dne 25. 8. 2014 byla S. H. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stejným rozsudkem jí bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) uloženo, že je povinna zaplatit poškozené A. L., trvale bytem O., S. p. l., náhradu škody ve výši 175.000,- Kč.
V předmětné věci podali odvolání jak příslušný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, a to v neprospěch obviněné, tak i S. H. O takto podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 3 To 376/2014 ze dne 6. 1. 2015 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e) , odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že S. H. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž jí takto uložený trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře třiceti denních sazeb po 1000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stejným rozsudkem jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené A. L. na náhradě škody částku 175.000,- Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání S. H. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala S. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
V rámci tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu uvedeného v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí nejprve vytkla, že skutkové závěry o množství převzatých peněz do úschovy se opírají o rozporné a neúplné indicie a svědectví nemocné matky. Nesprávná dále byla aplikace skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť v daném případě absentuje úmysl zmocnit se peněz a nakládat s nimi jako s vlastními. Jednání navíc vykazuje znaky podřaditelné pod §28 odst. 2 tr. zákoníku (zřejmě myšleno §28 odst. 1 tr. zákoníku) a §30 tr. zákoníku, což soudy nevzaly v potaz. Soudy rovněž nesprávně odhlédly od §12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož se jedná o privátní rodinnou záležitost, kde trestní represe není namístě. Obviněná závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která uvedla, že obviněná vyjadřuje pouze skutkové výhrady, jejichž prostřednictvím prosazuje vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování. Evidentně se tak pohybuje mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, jelikož soudům vytýká, že výsledky provedeného dokazování nemohou sloužit jako skutkový podklad výroku o její vině. Rovněž nelze přisvědčit jediné kvalifikované námitce obviněné, že její jednání postrádá úmysl zmocnit se cizí věci. Skutková zjištění stejně tak nevypovídají o tom, že by bylo možné aplikovat ustanovení týkající se krajní nouze a svolení poškozeného, resp. že soudy nesprávně odhlédly od §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
K námitce obviněné spočívající v tom, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť v dané věci absentuje úmysl zmocnit se peněz a nakládat s nimi jako s vlastními, lze poznamenat, že obviněná pouze opětovně předkládá své vlastní závěry, které však nemají náležitou oporu ani v učiněném skutkovém zjištění, ani v právní úpravě. I kdyby obviněná pohlížela na částku nejméně 100.000,- Kč jako na peníze určené pro ni, tedy jako na částku, kterou měla poškozená v úmyslu jí do budoucna darovat, a to s přihlédnutím, že je to ona, kdo se o poškozenou stará a vyřizuje její záležitosti v době nemoci (a finanční úspory své matky si zaslouží více než kdo jiný), nelze akceptovat názor, že si tyto finanční prostředky poškozené může (a priori) bez jejího souhlasu přivlastnit. Ať již skutečný či domnělý majetkový nárok vůči poškozené v žádném případě nevylučuje trestní odpovědnost za krádež. Z jednání obviněné je navíc zřejmé, že jednala v úmyslu získat peníze nikoli jen na přechodnou dobu, nýbrž ponechat si je trvale. Při uvážení obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku a vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní závěry, ke kterým došly soudy prvního i druhého stupně, jsou zcela přiléhavé. Pokud obviněná dále namítá, že spáchaný čin vykazuje znaky podřaditelné pod krajní nouzi podle §28 odst. 2 (zřejmě myšleno §28 odst. 1) tr. zákoníku a svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku, lze nejprve pro úplnost uvést, že tato ustanovení se týkají okolností vylučujících protiprávnost. Přitom okolnostmi vylučujícími protiprávnost se označují taková jednání, která způsobují, že čin (skutek) není trestným činem, i když jinak (právě s výjimkou protiprávnosti), neboli zdánlivě, naplňuje všechny znaky trestného činu. Byť obviněná blíže neuvádí, v čem spatřuje krajní nouzi svého jednání, toto ustanovení není pro nastalou situaci nikterak přiléhavé, neboť krajní nouzí se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Tímto však nelze rozumět to, že je obviněná na základě svých vlastních názorů oprávněna vzít cizí peníze, aby si je náhodou nepřivlastnil někdo jiný. Stejně tak nelze přisvědčit možnosti aplikace institutu svolení poškozeného, jelikož obviněná nemohla ani důvodně předpokládat, že by se jí svolení dostalo. Trestní zákoník navíc vyžaduje, aby svolení bylo dáno dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně, přičemž o splnění těchto podmínek v projednávané věci nelze ani polemizovat. Zejména tedy za situace, kdy poškozená opakovaně a bezvýsledně obviněnou vyzvala, aby peníze vrátila, což nakonec vedlo k poskytnutí souhlasu s trestním stíháním obviněné. Pokud jde o námitku obviněné, že soudy nesprávně odhlédly od §12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož se jedná o privátní rodinnou záležitost, kde trestní represe není namístě, jedná se o argument zcela lichý, neboť nelze akceptovat domněnku, že v rodinném prostředí nedochází k páchání činů, které je třeba postihnout trestní represí. Jednání obviněné po činu navíc nesvědčí o jakékoli snaze vyřešit celou záležitost smírně. K namítaným nesprávným skutkovým závěrům o množství převzatých peněz do úschovy, opírajících se o různé indicie a svědectví matky obviněné lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Přitom na základě provedeného dokazování lze přesvědčivě dospět k závěru o vině obviněné. Ostatní námitky obviněné jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka