Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.06.2015, sp. zn. 3 Tz 16/2015 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:3.TZ.16.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:3.TZ.16.2015.1
sp. zn. 3 Tz 16/2015 -41 ROZSUDEK Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. J. , proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2011, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto: Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. J. v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6, §228 odst. 1 a §264 odst. 2 tr. ř. Napadené usnesení se zrušuje v části výroku, v níž zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, ve výroku o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. K. a F. Ch. Zrušuje se též předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, v části výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozeným J. K. a F. Ch. Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 tr. ř. se poškození J. K., a F. Ch., odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, č.j. 3 T 5/2011-1916, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodě I. trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), v bodě II. pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, v bodě III. trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě IV. opět pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, v bodě V. dalším pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, v bodě VI. pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě VII. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností spojených s prací s dětmi a mladistvými na dobu deset let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K. a F. Ch. částku 50.000 Kč každému z nich a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkázání D. Ř. a O. V. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podané proti všem výrokům bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Ministryně spravedlnosti České republiky podala podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. J. Podle jejího názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného M. J. v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §264 odst. 2 tr. ř. Stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku především poukázala na ustanovení §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1, 2, 3, §264 odst. 2 a §256 tr. ř. jakož i na ustanovení §39 odst. 1, §40 odst. 1 a §42 písm. a) – p) tr. zákoníku s tím, že těmito ustanoveními se soudy při svém rozhodování v předmětné trestní věci podle jejího názoru důsledně neřídily. Ministryně spravedlnosti konstatovala, že porušení zákona spatřuje především v tom, že se soudy I. a II. stupně náležitě nevypořádaly s námitkami obhajoby uplatněnými v průběhu trestního stíhání obviněného, pokud se týká způsobu výslechu svědků orgány činnými v přípravném řízení, jimiž byla zásadním způsobem zpochybňována věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených. Ze svědeckých výpovědí poškozených je totiž zřejmé, že ještě před jejich podáním se poškození opakovaně scházeli v bytě svědka N., a to za jeho účasti a dále též za účasti svědka J. a příslušníků Policie ČR. Na těchto schůzkách se jmenovaní vzájemně domlouvali a ladili své výpovědi. Z tohoto hlediska jsou pak zásadní následující výňatky z výpovědí jednotlivých svědků v průběhu přípravného řízení. K tomu odcitovala část výpovědí svědků J., S., S., V., Ř., K. a N. O tom, že se spolu poškození předběžně domlouvali dle názoru stěžovatelky svědčí též výskyt až nápadně mnoha podobností v jejich výpovědích, kdy tito jednání obviněného popisovali v zásadních rysech shodným způsobem. Soud tedy zjevně pochybil, pokud při posuzování věrohodnosti výpovědí poškozených nevzal v potaz jejich vzájemnou kooperaci za účasti příslušníků PČR ještě předtím, než došlo k samotným výslechům, přičemž toto pochybení soudu mohlo mít zcela zřejmě vliv na správnost jeho skutkových zjištění. Bylo proto povinností obou soudů, aby se s těmito námitkami obhajoby řádným způsobem vypořádaly, což neučinily. Dle názoru stěžovatelky došlo postupem soudů I. a II. stupně v dané trestní věci rovněž k porušení zásady zákazu reformatio in peius. V pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, byl M. J. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s dozorem, přičemž mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností spojených s prací s dětmi a mladistvými na dobu 5 let, a to za současného uložení ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byli poškození J. K. a F. Ch. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku si posléze sice podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupkyně, kdy obviněný směřoval své odvolání do všech výroků, zatímco státní zástupkyně napadala v neprospěch obviněného pouze výrok o trestu, avšak z odůvodnění následně vydaného usnesení soudu druhého stupně ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 2 To 8/2012, vyplývá, že ke zrušení rozsudku nalézacího soudu došlo výhradně na základě námitek obviněného ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Za této procesní situace byl Městský soud v Praze se zřetelem k ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. při novém rozhodování povinen celkově nezhoršit postavení obviněného. Pokud pak Městský soud v Praze v navazujícím rozsudku ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, při nezměněném rozsahu trestné činnosti a zcela totožné právní kvalifikaci uložil obviněnému, vedle úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s dozorem, rovněž trest zákazu činnosti specifikované výše v trvání 10 let, oproti původnímu trestu zákazu činnosti v trvání 5 let, a navíc oproti rozsudku ze dne 1. 12. 2011 rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K. a F. Ch. částku ve výši 50.000 Kč každému z nich, porušil zcela zřejmě zásadu zákazu reformatio in peius vyslovenou v již zmiňovaném §264 tr. ř. Obviněnému i v tomto případě bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Pokud obviněný a státní zástupkyně podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, odvolání ve stejném rozsahu, jak je uvedeno shora, a zrušil-li posléze vrchní soud prvoinstanční rozhodnutí vzhledem k námitce obviněného ohledně nejasností stran jeho duševního stavu, zopakoval městský soud svoji chybu, pokud beze změny skutků a jejich právního posouzení obviněnému novým rozsudkem ze dne 3. 9. 2012 sice již neuložil ochranné léčení, avšak uložil kromě trestu zákazu výše specifikované činnosti v délce 10 let, též úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice s ostrahou namísto původně uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7 let do věznice s dozorem, a rovněž pochybil, pokud obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal povinným k náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K. a F. Ch. Ministryně spravedlnosti rovněž namítla, že v napadené věci byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud mu byl výrok o trestu zpřísněn s odůvodněním, že doplněním důkazního řízení bylo dodatečně zjištěno, že obviněný de facto poruchou sexuální preference (tedy žádnou parafilií) netrpí. Duševní porucha, je-li jejím důsledkem vymizení složky rozumové nebo složky volní, má v prvé řadě vliv na posouzení trestní odpovědnosti pachatele. Na určení výměry trestu pak může mít duševní porucha dopady jen za předpokladu, že se pachatel v době činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si, byť z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. Trestní zákoník totiž soudu ukládá zohlednění této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Předpokládá-li pak zákon shovívavější přístup při ukládání trestu u zmenšeně příčetného pachatele, pak skutečnost, že byl pachatel v době spáchání trestu zcela příčetný, by na určení výměry trestu ve smyslu jejího event. zvýšení již vliv mít neměla. Možnost klást pachateli při ukládání trestu k tíži jeho plnou příčetnost ostatně neplyne ani z ustanovení §39 a §42 tr. zákoníku. S odkazem na shora uvedené ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného M. J., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a současně aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, a podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, č. j. 3 T 5/2011-1473, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodě I. trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon účinný do 31. 12. 2009), v bodě II. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě III. trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon účinný do 31. 12. 2009), v bodě IV. zvlášť závažným zločinem znásilnění §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě V. zvlášť závažným zločinem znásilnění §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě VI. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem pod bodem VI./2 také podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a dílem pod bodem VI./3 také podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to vše ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě VII. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností spojených s prací s dětmi a mladistvými na dobu pěti let. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K. a F. Ch. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku si podali odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu , a obviněný do všech výroků odsuzujícího rozsudku. Státní zástupkyně v odvolání uvedla, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání sedmi skutků, které se skládají z deseti útoků, z toho v osmi případech se jednání dopustil vůči mladistvým osobám a ve dvou případech proti nezletilým. Jednání se dopouštěl opakovaně, po delší dobu, jako manažer florbalového klubu. Navrhla, aby byl obviněnému uložen trest v horní polovině zákonné trestní sazby v trvání 8 a ½ (osm a půl) roku i s ohledem na závěry znaleckého posudku znalců PhDr. Hubálka a MUDr. Brzka. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 2 To 8/2012-1594, podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil plně s námitkami obviněného, pokud jde o posouzení jeho duševního stavu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2012, č. j. 3 T 5/2011-1710, byl obviněný M. J. uznán vinným ve stejném rozsahu jako rozsudkem ze dne 1. 12. 2011 a byl mu uložen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností spojených s prací s dětmi a mladistvými na dobu deseti let. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozeným J. K. a F. Ch. částku 50.000 Kč každému z nich a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. Ř. a O. V. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku si podali odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu , a obviněný do všech výroků odsuzujícího rozsudku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2012, č. j. 2 To 54/2012-1791, podle §258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že k odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného a k odvolání obviněného již usnesením ze dne 14. 3. 2012 původní rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Dále uvedl, že i po nově doplněném dokazování nedošlo k odstranění namítaných vad. Opětovně se ztotožnil s námitkami obviněného, pokud jde o posouzení jeho duševního stavu, s tím, že bude zapotřebí podle §110 odst. 1 tr. ř. vyžádat posudek ústavu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. 3 T 5/2011-1916, byl obviněný M. J. uznán vinným ve stejném rozsahu jako rozsudky ze dne 1. 11. 2011 a 3. 5. 2012 a byl mu uložen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností spojených s prací s dětmi a mladistvými na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozeným J. K. a F. Ch. částku 50.000 Kč každému z nich a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. Ř. a O. V. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. 3 T 5/2011-1916 podal odvolání pouze obviněný. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2 To 101/2012-2008, podle §256 t. ř. odvolání obviněného zamítl. V odůvodnění rozhodnutí znovu zopakoval, že k odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného a k odvolání obviněného již usneseními ze dne 14. 3. 2012 a 14. 6. 2012 původní rozsudky městského soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Dále konstatoval, že Městský soud v Praze po opětovném vrácení věci provedl všechny úkony a doplnění, jejichž provedení mu odvolací soud nařídil. Při svém rozhodování správně vycházel především z výpovědí poškozených, přitom s ohledem na znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie zpracované na poškozené neměl o věrohodnosti výpovědí poškozených žádné pochybnosti. Dále uvedl, že z obsahu trestního spisu a provedených důkazů nevyplývá, že by alespoň někdo z poškozených měl nějaký motiv vypovídat v neprospěch obviněného nebo že by se poškození proti obviněnému předem domluvili. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že vina obviněného byla na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázána. Nalézací soud nepochybil, ani pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného. K uloženému trestu uvedl, že soud I. stupně přihlédl ke všem přitěžujícím i polehčujícím okolnostem. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2 To 101/2012-2008 podal obviněný dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 368/2013, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 368/2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, podal obviněný ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2464/13, rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl. V usnesení uvedl, že stěžovatel M. J. namítal porušení uvedených základních práv, které spatřoval v neopodstatněnosti odmítnutí důkazů navrhovaných obhajobou, v hodnocení znaleckých posudků způsobem porušujícím princip presumpce neviny, v nesprávnosti právního závěru o naplnění znaku bezbrannosti poškozených, jakož i dalších znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, na základě skutkových zjištění obecných soudů, a konečně v nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti v podobě uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní soud k namítaným nedostatkům při dokazování připomněl, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), kterých úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl k skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu. Dále uvedl, že neshledal žádné pochybení obecných soudů dosahující intenzity zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Naopak dospěl k závěru, že nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení a principem volného hodnocení důkazů, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdil odvolací soud. Obecné soudy taktéž dostatečně zdůvodnily, že provedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou by již vybočovalo z kvantitativního a kvalitativního rozsahu dokazování nezbytného pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a tedy by nevneslo do případu zjištění nová, vedoucí k opačným skutkovým závěrům, než k jakým došel nalézací soud. Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud v souhrnu neshledal, že by závěry z nich plynoucí v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů. Ani ohledně právní kvalifikace stěžovatelova jednání Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávního charakteru. Nejvyšší soud, vycházeje ze správně ustanoveného skutkového stavu, dostatečně zdůvodnil přiléhavost posouzení sexuálně motivovaných útoků stěžovatele na poškozené jako pokusy o znásilnění v alternativě zneužití jejich bezbrannosti. Konstatuje, že pokud soud přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých skutečností shledal, že poškození byli v bezbranném stavu oproti stěžovateli, nemůže dovozovat protiústavnost závěru obecného soudu jenom z důvodu absence podrobnějšího znaleckého zkoumání, jak by tomu bylo u posouzení stavu nepříčetnosti obviněného, na což stěžovatel poukázal s použitím analogie (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1330/11). Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Podle §264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení - zejména pak provedeného dokazování - zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost - jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil - byla vzhledem ke své závažnosti napravena. Stěžovatelka ve stížnosti pro porušení zákona namítala, že soudy I. a II. stupně se náležitě nevypořádaly s námitkami obhajoby uplatněnými v průběhu trestního stíhání obviněného, pokud se týká způsobu výslechu svědků orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, jimiž byla zásadním způsobem zpochybňována věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených. Ze svědeckých výpovědí poškozených je totiž zřejmé, že ještě před jejich podáním se poškození opakovaně scházeli v bytě svědka N., a to za jeho účasti, a dále též za účasti svědka J. a příslušníků Policie ČR. Na těchto schůzkách se jmenovaní vzájemně domlouvali a ladili své výpovědi. Z tohoto hlediska jsou pak zásadní následující výňatky z výpovědí jednotlivých svědků v průběhu přípravného řízení. Soud tedy zjevně pochybil, pokud při posuzování věrohodnosti výpovědí poškozených nevzal v potaz jejich vzájemnou kooperaci za účasti příslušníků PČR ještě předtím, než došlo k samotným výslechům, přičemž toto pochybení soudu mohlo mít zcela zřejmě vliv na správnost jeho skutkových zjištění. Bylo proto povinností obou soudů, aby se s těmito námitkami obhajoby řádným způsobem vypořádaly, což neučinily. S ohledem na shora namítané je nutné připomenout, že při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z obsahu provedených důkazů, musí Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soudy nižších stupňů učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemůže Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění však nemá Nejvyšší soud pochybnosti a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon. Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky tomu určenými (srovnejte §147 až §150 tr. ř., §254 až §263 tr. ř.). Zde je třeba poukázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2 To 101/2012-2008, který v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že Městský soud v Praze po opětovném vrácení věci provedl všechny úkony a doplnění, jejichž provedení mu odvolací soud nařídil. Při svém rozhodování správně vycházel především z výpovědí poškozených, přitom s ohledem na znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie zpracované na poškozené neměl o věrohodnosti výpovědí poškozených žádné pochybnosti. Dále uvedl, že z obsahu trestního spisu a provedených důkazů nevyplývá, že by alespoň někdo z poškozených měl nějaký motiv vypovídat v neprospěch obviněného nebo, že by se poškození proti obviněnému předem domluvili. Není pravdou, že by se odvolací soud náležitým způsobem nezabýval výpověďmi poškozených a jejich případným motivem vypovídat v neprospěch obviněného. Navíc nelze přehlédnout, že ve věci podal obviněný ústavní stížnost, v níž namítal porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a ústavní stížnost byla odmítnuta, když Ústavní soud dospěl k závěru, že nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení a principem volného hodnocení důkazů, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdil odvolací soud. Obecné soudy taktéž dostatečně zdůvodnily, že provedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou by již vybočovalo z kvantitativního a kvalitativního rozsahu dokazování nezbytného pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a tedy by nevneslo do případu zjištění nová, vedoucí k opačným skutkovým závěrům, než k jakým dospěl nalézací soud. Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud v souhrnu neshledal, že by závěry z nich plynoucí v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů. Pokud tedy stížnost pro porušení zákona zpochybňuje věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených a napadá správnost postupu obecných soudů při hodnocení důkazů, opakuje námitky, které byly užity v ústavní stížnosti a jimiž se Ústavní soud již zabýval, a v podstatě požaduje po Nejvyšším soudu, aby revidoval rozhodnutí Ústavního soudu, což s ohledem na ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky není ani možné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 52/2005). Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů proto námitce nepřisvědčil. Ministryně spravedlnosti dále namítala porušení zákazu reformationis in peius, pokud rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo ke zrušení rozsudků Městského soudu v Praze pouze z důvodu odvolání obviněného a přesto mu byl v rozporu s ustanovením §264 odst. 2 tr. ř. uložen přísnější trest než v předchozích rozhodnutích. Zde Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011 a ze dne 3. 5. 2012 byly v obou případech zrušeny usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 2 To 8/2012, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 To 54/2012, z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to, jak vyplývá z výroku obou usnesení odvolacího soudu, jak k odvolání obviněného, tak i k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Nejen, že tato skutečnost vyplývá i z následného odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 a stejně tak ze dne 8. 12. 2012, ale i ze samotných výroků. Pokud by odvolací soud odvolání státní zástupkyně nevyhověl, musel by výrok rozhodnutí obsahovat vedle výroku, jímž se vyhovuje odvolání obviněného i výrok, jímž se odvolání státní zástupkyně zamítá. Nelze přitom přehlédnout, že v posuzovaném případě byl napadený rozsudek zrušen z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., tj. jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, což rovněž požadovala v odvolání státní zástupkyně. Stěžovatelka ve stížnosti pro porušení zákona rovněž namítala nezákonnost uloženého trestu odnětí svobody s tím, že byla jako přitěžující okolnost vzata fakticky do úvahy skutečnost, že obviněný netrpí poruchou sexuální preference . Tento názor nepřesně interpretuje okolnosti, za nichž došlo ke změně trestu. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012 nedošlo ke zpřísnění trestu odnětí svobody proto, že by byla jako přitěžující okolnost vzata do úvahy skutečnost, že obviněný netrpí poruchou sexuální preference. Naopak soud pouze dospěl k závěru, že obviněný netrpí duševní poruchou, a proto revidoval svůj předchozí přístup k možnosti nápravy obviněného spočívající v uložení mírnějšího trestu odnětí svobody za současného uložení ochranné sexuologické léčby ambulantní formou. Ke zpřísnění trestu tedy nedošlo proto, že je obviněný duševně zdráv, ale byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře, která přicházela v úvahu již v předchozích rozhodnutích soudu, pokud by již v této fázi řízení bylo zjištěno, že obviněný netrpí duševní poruchou. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že stížností pro porušení zákona je vytýkáno, že obviněnému byl uložen přísný trest, nicméně podle §266 odst. 2 tr. ř., lze uložený trest napadnout jen v případě, kdyby byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, nebo poměrům pachatele. Z odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se však nepodává nic, co by takový závěr o zřejmém nepoměru uloženého trestu odůvodňovalo, pouze fakticky je namítáno, že byla vzata do úvahy jedna přitěžující okolnost, která být vzata do úvahy neměla. Ani v tomto případě proto Nejvyšší soud oprávněnost podané stížnosti pro porušení zákona nepřiznal. Konečně pokud ministryně spravedlnosti namítala porušení zásady zákazu reformationis in peius ohledně výroku o náhradě škody, respektive nemajetkové újmy, která byla přiznána podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozeným J. K. a F. Ch. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, zjistil Nejvyšší soud následující. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, obsahoval vedle výroku o vině a trestu i výrok, jímž byli poškození J. K. a F. Ch. podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku si podali odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného, ovšem pouze do výroku o trestu a obviněný do všech výroků odsuzujícího rozsudku . Jelikož státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu, nemohlo dojít ke zhoršení postavení obviněného v tom směru, že by mu byla uložena povinnost těmto poškozeným škodu uhradit. Pokud tak Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem (i předchozím rozsudkem ze dne 3. 5. 2012) učinil, porušil ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Praze pak následně usnesením ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012 (i usnesením ze dne 14. 6. 2012) toto pochybení nenapravil, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl a nedostál tak své povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 2 To 101/2012, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6, §228 odst. 1 a §264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. J. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v části výroku, v níž zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, ve výroku o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. K. a F. Ch. Současně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, v části výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozeným J. K. a F. Ch. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak sám postupem podle §271 odst. 2 a §265 tr. ř. rozhodl tak, že se poškození J. K., bytem V. P., P., a F. Ch., bytem N., P., odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. června 2015 JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/10/2015
Spisová značka:3 Tz 16/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:3.TZ.16.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Náhrada škody
Retroaktivita
Výpověď svědka
Dotčené předpisy:§254 odst. 1 tr. ř.
§256 tr. ř.
§2 odst. 5,6 tr. ř.
§228 odst. 1 tr. ř.
§264 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20