Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.06.2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1260.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1260.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 152/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 301/2013-172, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou domáhala zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla žalobkyni jako stěžovatelce vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Ústavního soudu, který v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 765/10 usnesením ze dne 22. 3. 2010 nesprávně odmítl jako opožděnou ústavní stížnost podanou dne 15. 3. 2010 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 16. 12. 2009, č. j. 16 Co 281/2008-281, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci o zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 19 C 152/2010-145, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení, co do částky 90.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací, žalobkyně doručila prostřednictvím své právní zástupkyně dne 15. 3. 2010 Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009, č. j. 16 Co 281/2008-281, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci o zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. V důsledku softwarové chyby vnitřního systému Ústavního soudu bylo v průvodce tohoto podání uvedeno datum doručení 16. 3. 2010. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděnou odmítl, přestože byla podána ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud toto pochybení přiznal a v dopise žalobkyni vyjádřil hluboké politování nad tímto incidentem a žalobkyni se výslovně omluvil. V souvislosti s předběžným projednáním nároku vyjádřila omluvu ve vztahu k žalobkyni i žalovaná. Podle právního názoru odvolacího soudu, který byl ve shodě se soudem prvního stupně, lze v postupu Ústavního soudu „nepochybně shledat nesprávný úřední postup při řešení otázky včasnosti uplatnění ústavní stížnosti.“ Nicméně podle odvolacího soudu „ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. označuje peněžitou kompenzaci za způsob v zásadě subsidiární, nastupující až tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy se jeví pouhé konstatování porušení práva. V daném případě se žalobkyni dostalo satisfakce již ze strany Ústavního soudu a v písemné formě i ze strany Ministerstva financí jako zástupce státu v rámci předběžného projednání nároku. Tato forma zadostiučinění odpovídá všem okolnostem této věci a je zcela přiměřenou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla.“ O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. „Žalovaná byla v řízení před soudy obou stupňů zcela procesně úspěšná, nicméně ji nebyly přiznány náklady za právní zastoupení advokátem, neboť dle přesvědčení odvolacího soudu nejde o účelně vynaložené náklady, když Ministerstvo financí jako orgán státní správy má [k] dispozici dostatečný odborný aparát, který je schopen zpracovat právně nikoliv příliš složitou problematiku sporu o úhradu nemajetkové újmy. Nebylo proto nezbytně nutné, aby se za této situace stát nechal zastoupit advokátem.“ Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, kterým navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle dovolatelky „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) popř., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a c) popř. kterážto právní otázka dovolacím soudem vyřešená má být posouzena jinak.“ Za takové považuje otázky „projednatelnosti žaloby před vnitrostátními soudy ve smyslu aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na Ústavní soud ČR jako orgán státní moci“ a „porušení poučovací povinnosti soudu dle §118a odst. 2 o. s. ř. ve smyslu porušení principu předvídatelnosti (‚překvapivost rozhodnutí‘).“ Dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), které podle ní odvolací soud pominul a napadené rozhodnutí je s ním tak v rozporu. V napadeném rozhodnutí chybí logické a přezkoumatelné odůvodnění, zda se jedná o případ újmy, za kterou je stát odpovědný. Je otázkou, zda žaloba měla být vůbec věcně projednána. Dovolatelka nicméně považuje citované rozhodnutí Nejvyššího soudu za vnitřně rozporné a považuje za neudržitelný právní názor, že by se na Ústavní soud vztahoval zákon č. 82/1998 Sb. jen omezeně, pouze v části odpovědnosti podle §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. a že by Ústavní soud nebyl vůbec „vnitrostátně“ odpovědný ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatelka uvedla, že zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. „Striktně formalisticky vzato vyústil … tvrzený nesprávný úřední postup Ústavního soudu v odmítnutí … ústavní stížnosti…, tedy se ‚odrazil‘ v usnesení I. ÚS 765/10, které je nezákonné, byť neexistuje orgán, který nezákonnost takového rozhodnutí mohl vyslovit ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., kdy však ‚nezákonnost‘ (= ve smyslu rozporu se zákonem) tohoto rozhodnutí je zcela zřejmá a sám ‚škůdce‘ uznal, že jednal v rozporu se zákonem č. 182/1993 Sb., když dovolatelčinu stížnost odmítl.“ Podle dovolatelky z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny neplyne, že by se na Ústavní soud nevztahoval. Podle dovolatelky odvolací soud tím, že ji nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném právním názoru na posouzení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, porušil její právo na spravedlivý proces. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že účelem aplikace §118a o. s. ř. v odvolacím řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud změnil právní posouzení věci, aniž dal žalobkyni možnost po předchozím poučení případně doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k aplikaci jejího právního názoru o vhodnosti peněžité formy satisfakce. Postup odvolacího soudu podle §214 odst. 3 o. s. ř. byl zneužit ke škodě dovolatelky, neboť ji „navedl“, aby se předem vzdala svých práv, o kterých nemohla vědět, že jí budou náležet. Žalobkyně tak učinila v dobré víře, že se právní posouzení věci odvolacím soudem nebude odchylovat od právního posouzení věci soudem prvního stupně. „Právě ve změněné části žaloby je pak napadený rozsudek zcela překvapivý a jeho odůvodnění nedostává kritériím kladeným na řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu respektování principu předvídatelnosti.“ Podle dovolatelky v odůvodnění napadeného rozsudku „chybí jakákoliv srovnávací kritéria, na základě kterých odvolací soud zkoumal otázku ‚přiměřenosti‘ … a dále pak srozumitelné vyjádření toho, co jsou ony okolnosti případu… Napadený rozsudek zároveň postrádá jakoukoli judikatorní oporu a jeho odůvodnění je výrazem libovůle a svévole.“ Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odkázala na svoji dosavadní argumentaci před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť nejsou splněny podmínky podle §237 o. s. ř. Odvolací soud podle ní rozhodl po právní stránce správě, žalobkyni se dostalo dostatečné satisfakce a peněžité zadostiučinění není na místě. Podle žalované „analogickou kauzu řešil Evropský soud pro lidská práva (rozsudek Zemanová proti České republice…).“ Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jeno. s. ř. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu porušení poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř., pak ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. nijak neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka totiž v této souvislosti nevymezuje konkrétní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, a nijak ani nevymezuje vztah této problematiky k dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, když za toto vymezení nelze považovat citaci tří ze čtyř v zákoně uvedených kritérií, jejichž současné naplnění je však vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Ve zbývajícím rozsahu má dovolání zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), aby jej bylo možno projednat. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, zda soudy v občanském soudním řízení mohou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jenOdpŠk“), posuzovat odpovědnost státu za postup Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, který se následně odrazil v rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolání je přípustné, neboť vyřešení uvedené otázky hmotného práva odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dovolací soud považuje v první řadě za nezbytné připomenout základní zásady, z nichž konstantně vychází rozhodování o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. Předně pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda … byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Při posuzování zákonnosti rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 OdpŠk pak platí, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Již na základě této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že soudy vůbec neměly posuzovat ve smyslu §13 odst. 1 věty prvé OdpŠk postup Ústavního soudu spočívající v evidenci došlých ústavních stížností a vyznačování data jejich podání pro účely posouzení jejich včasnosti z hlediska §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jestliže totiž Ústavní soud právě s odkazem na jiné datum podání odmítnul ústavní stížnost jako podanou po lhůtě (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), pak se tvrzený nesprávný úřední postup (vyznačení špatného data podání) plně odrazil v obsahu vydaného rozhodnutí, jehož soulad se zákonem není soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu oprávněn posuzovat. Uvedené závěry přitom platí obecně, bez ohledu na to, v jakém řízení a jakým státním orgánem bylo rozhodnutí vydáno. Nadto dovolací soud „považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu. Pod prizmatem judikatury Evropského soudu pro lidská práva, k níž je třeba přihlédnout při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení o ústavní stížnosti, nelze-li dopředu odhadnout, jak řízení o ústavní stížnosti dopadne… Pokud se však poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bude na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva, který v tomto ohledu může ovlivnit přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, I. ÚS 3047/2013). Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), jímž zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, konstatoval, že „stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§3 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí, ani případně obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Zvoleným postupem tak vlastně stěžovatelka obchází ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma.“ Závěr odvolacího soudu, že „v postupu Ústavního soudu lze nepochybně shledat nesprávný úřední postup při řešení otázky včasnosti uplatnění ústavní stížnosti“, je tudíž nesprávný, když soudy v občanském soudním řízení nejsou ze shora uvedených důvodů vůbec oprávněny posuzovat správnost postupu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti či zákonnost jeho rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Je-li na takovém skutkovém základě v občanském soudním řízení konkrétní nárok na náhradu škody či náhradu nemajetkové újmy uplatněn, nemůže být žalobce se svým nárokem úspěšný (s výjimkou shora uvedenou, týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení) a žalobu lze pouze zamítnout. Z uvedeného současně vyplývá, že byť odvolací soudu relevantní otázku hmotného práva vyřešil nesprávně, je jeho plně zamítavé rozhodnutí ve věci samé správné a zrušení napadeného rozhodnutí by při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohlo dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na toto právní posouzení je již nadbytečné zabývat se otázkou, zda nedostatek případného poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. byl vadou řízení, která by ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle §243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení potřebné k účelnému uplatňování práva nevznikly. Bez ohledu na závěry judikatury týkající se problematiky zastupování organizačních složek státu advokáty (srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013) nelze považovat náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání v této věci za účelně vynaložené, když žalovaná se nijak konkrétně nevyjádřila k argumentaci žalobkyně obsažené v dovolání, toliko odkázala na svoji předchozí argumentaci, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva uvedené již v rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. června 2015 JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2015
Spisová značka:30 Cdo 1260/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1260.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nemajetková újma (o. z.)
Odpovědnost státu za škodu
Ústavní soud
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§31a předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006
§8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2794/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20