ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1355.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1355/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce P. Č. , zastoupeného JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému M. F. , zastoupenému JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 51/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 15 Co 544/2013-333, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 15 Co 544/2013-333, ve výroku I. a dále ve výroku III., pokud jím byla uložena povinnost žalovanému (původně vystupujícímu v procesním postavení žalovaného 1/), aby nahradil žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2013, č. j. 7 C 51/2010-237, zamítl žalobu o určení, že „vlastníkem stavby budovy č. p. na pozemku parc. č. 932/1 budovy bez č. p. a č. e. – garáž na pozemku parc. č. 932/2 a pozemku parc. č. 932/1, pozemku parc. č. 932/2 a pozemku parc. č. 933 vše pro k. ú. M., obec P., vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha (dále též „předmětné nemovitosti“) , je žalobce.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předně konstatoval, že žalobci vůči (původně) žalovanému 2) M. V. (narozenému dne, bytem v P., K.) nesvědčí naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby, neboť žalovaný 2) není jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, neohrožuje právo žalobce a není tak ve sporu ani pasivně legitimován. V případě (původně) žalovaného 1) M. F. soud naopak dovodil naléhavý právní zájem žalobce na deklaraci předmětného věcně právního vztahu s ohledem na zápis vlastnického práva tohoto žalovaného k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že „vůle žalobce udělit plnou moc (zmocněnci J. S.) byla vážná a prostá omylu, a proto považuje udělenou plnou moc za platnou. Plnou moc žalobce J. S. vypověděl až dopisem z 23. 2. 2010, plná moc tak zanikla nejdříve k tomuto datu (§33b odst. 1 písm. c/ obč. zák.), tj. až po uzavření kupní smlouvy z 15. 1. 2010.“ Rovněž neshledal, že by kupní smlouva ze dne 15. ledna 2010, na základě které došlo k převodu předmětných nemovitostí z vlastnictví žalobce (tehdy zastupovaného J. S.) na M. V. (kupujícího), který posléze tyto nemovitosti převedl další smlouvou na žalovaného, byla postižena absolutní neplatností.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a (původně) žalovaným 2) (M. V.) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a že (původně) žalovaní (1/ a 2/) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 45.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.
Odvolací soud po částečném zopakování důkazů dospěl (ve stručnosti shrnuto) k následujícím závěrům:
* “Pokud tedy zmocněnec S. na základě plné moci ze dne 13. 1. 2010 prodal nemovitost 2. žalovanému, jednal v rozporu s dohodou o zmocnění, v rozporu s pokyny žalobce jako jeho zmocnitele, a tedy své oprávnění zmocněnce překročil...žalovaný V. o překročení oprávnění věděl (§32 odst. 2 obč. zák.). Tímto jednáním zmocněnce žalobce není vázán, když toto překročení dodatečně neschválil, naopak odstoupení od smlouvy ze dne 23. 2. 2010 a vypovězením plné moci dal bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas najevo (§33 obč. zák.).“
* „Za této skutkové situace lze hodnotit jednání žalobce při uzavírání plné moci rovněž jako jednání v omylu, na které dopadá ust. §49a obč. zák., neboť žalobce podepisoval J. S. plnou moc, aniž měl dostatečnou představu o jejím rozsahu, domnívaje se, že S. na základě této plné moci je zmocněn pouze k úkonům, jež byly předmětem jejich vzájemné dohody o plné moci, tzn. k jeho zastupování při uzavírání zástavní smlouvy potřebné k zajištění hypotečního úvěru pro dceru žalobce k odkupu nemovitostí...V této souvislosti je pak podstatnou skutečností i to, že se žalobce v souladu s ust. §40a obč. zák. dovolal neplatnosti právního úkonu učiněného na základě neplatného zmocnění, když zaslal oběma žalovaným dopis, ve kterém na neplatnost jednání zmocněnce S. upozornil (odstoupení od smlouvy).“
* „Dalším významným důvodem neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2010 (její neúčinnosti ve vztahu k žalobci) je absence jasného ujednání o kupní ceně (§37 obč. zák.), když kupní cena je podstatnou náležitostí kupní smlouvy...jejíž absence má za následek její absolutní neplatnost...“
* „Vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2010 je rovněž neplatná následující kupní smlouva ze dne 28. 1. 2010, uzavřená mezi žalovanými (druhým žalovaným jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím), když nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má...“
Proti tomuto rozsudku (do výroků I. a III.) odvolacího soudu podal včasné odvolání žalovaný (dříve označovaný jako žalovaný 1/; vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je vůči původně žalovanému 2/ M. V. pravomocný a rozsudek odvolacího soudu původně žalovaným 2/ nebyl dovoláním napaden, je v záhlaví i v odůvodnění rozsudku původně žalovaný 1/ M. F. nadále označován jako žalovaný nebo jako „dovolatel“).
Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje tvrzením, že „napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) závisí na vyřešení právní (ch) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také, které nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny.“ Dovolatel v další části svého dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem, nicméně z hlediska §237 o. s. ř. předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje pouze v tom směru, že odvolací soud se při řešení právní otázky důkazního břemene (v části týkající se skutkových zjištění o překročení oprávnění zmocněnce) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 873/2000, 33 Cdo 874/2000. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že předmětnou žalobu zamítne a rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby v dotčeném rozsahu napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání poukazuje na jeho nepřípustnost s tím, že by toto dovolání mělo být dovolacím soudem odmítnuto, a kromě toho se vyjadřuje k věci samé a zpochybňuje uplatněné argumenty dovolatele, a pro případ, že by dovolání nebylo odmítnuto, navrhuje, aby je dovolací soud zamítl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného je přípustné, neboť napadené rozhodnutí (mimo jiné) závisí na vyřešení otázky (aplikace) procesního práva (zde – v dovolatelem formulované - otázce důkazního břemene týkajícího se závěru o tom, že osoba, s níž bylo jednáno, o nedostatku plné moci, respektive o překročení zmocněnce jednat za zmocnitele při uzavření převodní smlouvy, věděla), kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řeší v situaci, kdy současně dospívá k závěru, že předmětná kupní smlouva je (pro neurčitost kupní ceny) absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Aby však bylo možné zabývat se tím, zda při řešení dané procesní otázky odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu či nikoliv (jak namítá dovolatel), nemohlo by současně právní posouzení věci odvolacím soudem spočívat (také) na závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť případná právní neúčinnost převodní smlouvy (založená na správně vyřešené právní otázce, jíž dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání) vůči zmocniteli má zcela jiné právní důsledky, než v případě absolutně neplatné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovité věci.
Jinými slovy řečeno, absolutně neplatná smlouva o převodu nemovitosti (zde podle názoru odvolacího soudu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) zakládá neplatnost ex tunc, takže případné úvahy o překročení plné moci zmocněncem a skutková zjištění týkající se oznámení zmocnitele o jeho nesouhlasu s překročením plné moci a s tvrzeným právním důsledkem o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalobci, jsou v takové situaci bezvýznamná. Obojí ovšem po právní stránce nastat nemůže, neboť první právní závěr vylučuje právní závěr druhý; pokud přesto odvolací soud k těmto právním závěrům dospěl, zatížil své rozhodnutí (pro popsaný věcný nesoulad) nepřezkoumatelností svého rozhodnutí, k němuž dovolací soud byl povinen ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Jako obiter dictum považuje dovolací soud – nad rozsah odůvodnění k vydání tohoto kasačního rozhodnutí a s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení – za nezbytné uvést (neboť dovolatel se řešením těchto otázek ve svém dovolání zabývá, byť je neprecizoval v rámci právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, takže odvolací soud se jimi bude muset v dalším odvolacím řízení znovu zabývat) následující.
Z čl. III. bodu 3.1 kupní smlouvy ze dne 15. ledna 2010 (obsahujícího formulaci: „Kupní cena za předmět smlouvy byla sjednána dohodou obou dvou smluvních stran ve výši 5.480.000,- Kč (Slovy: pět miliónů čtyři sta osmdesát tisíc Korun českých“ ) zcela jasně a určitě vyplývá sjednaná výše kupní ceny, která podle názoru dovolacího soudu nemůže být zpochybněna tím, že v rámci následujícího bodu 3.2 téže smlouvy je proveden výčet částek, jak byla část kupní ceny, respektive jak bude kupní cena vypořádána, v jehož součtu jednotlivé dílčí částky nekorespondují sjednané výši kupní ceny v bodě 3.1; tato okolnost ovšem nijak nezpochybňuje sjednanou výši kupní ceny, ledaže by v rámci dokazování bylo zjištěno, že ve skutečnosti si účastníci smlouvy sjednali jinou kupní cenu, než ve výši 5.480.000,- Kč. Nelze tedy závěr o neurčitosti (výše) kupní ceny spojovat s důsledkem nekorespondující sečtené celkové částky dílčích částek pro vypořádání kupní ceny s formulací, v níž účastníci zcela určitě a srozumitelně sjednali kupní cenu ve výši 5.480.000,- Kč, neboť taková okolnost může mít souvislost s chybou v počtech (při součtu dílčích splátek na kupní cenu).
Při posuzování obsahu předmětné plné moci ze dne 13. ledna 2010, tvořící (neoddělitelnou) součást kupní smlouvy ze dne 15. ledna 2010, na základě které měl žalobce, zastoupen zmocněncem J. S., prodat předmětné nemovitosti (původně žalovanému 2/) M. V. (plná moc je tohoto znění: „Já, níže podepsaný P. Č...zmocňuji tímto J. S...k tomu, aby mě v plném rozsahu zastupoval a bez jakýchkoliv omezení činil veškeré právní úkony. Zejména aby za mě zastupoval v jednáních a podepisoval a přebíral dokumenty tj. Kupní smlouvu, návrh na vklad Kupních smluv, Zástavní smlouvy, jakož i další dokumenty týkající se prodeje mých nemovitostí tj. domu čp. p. na parcele č. parc. 932/1, garáže bez č. p. na parcele č. parc. 932/2, parcely č. parc. 932/1, parcely č. parc. 932/2 a parcely č. parc. 933, vše zapsané na LV č. 266 pro k. ú. M. obec P., Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha....“ ), je zapotřebí vycházet ze závěrů, které byly vyloženy již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1995,s p. zn. Odon 28/95, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, na str. 117. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil právní názor, že je třeba rozlišovat právní vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem vzniklé na základě dohody o plné moci, a právní vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující znění plné moci; omezení, vyplývající ze vztahů mezi zmocněncem a zmocnitelem (např. z dohody o plné moci) jsou vůči třetím osobám účinné, jen byla-li jim známa.
Znění předmětné plné moci ovšem podle názoru dovolacího soudu nevnáší žádné pochybnosti o její určitosti a srozumitelnosti, když právní závěr, jenž zaujal odvolací soud, je za dané kvality odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku diskutabilní. Není totiž právně rozhodné, jaká pro zmocněnce plynula omezení z obsahu jejich dohody o plné moci, nýbrž jak byl písemně vymezen rozsah plné moci, která byla součástí písemné kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva z žalobce do vlastnictví původně žalovaného 2) M. V. A jak již shora bylo uvedeno, tento rozsah plné moci nedával podkladu k závěru, že by se měl zmocněnec realizací majetkového transferu dopustit překročení této plné moci.
V neposlední řadě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku svůj právní závěr o důsledku předvídaném v §49a obč. zák. (relativně neplatný právní úkon) nijak nerozvádí v situaci, kdy této tvrzené právní skutečnosti mělo předcházet uzavření (druhé) kupní smlouvy (ze dne 28. ledna 2010), na základě které byl povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Přitom důsledky relativní a absolutní neplatnosti právních úkonů (např. v souvislosti s odstoupením od převodní ve srovnání s důsledky absolutně neplatné převodní smlouvy) jsou v judikatuře (nejen) dovolacího soudu poměrně podrobně rozvedeny.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu