ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1504.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1504/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. B., t. č. ve Věznici Heřmanice, Orlová 670/35, Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem, DUNOVSKÁ & PARTNEŘI s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 24, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) České republice - Policejnímu prezidiu, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, o likvidaci odebraných biologických vzorků DNA, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 243/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 20 Co 32/2013 - 40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně neustanovil „žalovanému“ k ochraně zájmů v této věci zástupce z řad advokátů, o jehož ustanovení „žalovaný“ požádal současně s odvoláním proti usnesení o zastavení řízení a postoupení věci Policejnímu prezidiu České republiky. Podle soudu prvního stupně jsou u „žalobce“ dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nicméně oba soudy dospěly k shodnému závěru, že za daného procesního stavu není nezbytná potřeba ustanovení žalobci k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, když o jeho ustanovení lze uvažovat až v případě závěru odvolacího soudu, že pravomoc soudu ve věci nároku žalobce je dána a jeho nárok bude posuzován věcně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Dovolatel současně nevymezuje, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné. Vymezuje-li přípustnost dovolání tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, naznačuje to nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Podle obsahu dovolání nelze mít za to, že by se dovolatel domáhal odklonu od řešení některé z otázek, jež je vyřešena dovolacím soudem, když neidentifikuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (např. spisovou značkou, informací o publikaci či datem rozhodnutí), ale ani neuvádí, v čem by dosavadní rozhodovací praxe měla spočívat. Dovolání tak ve své podstatě spočívá v rekapitulaci argumentů (skutkových okolností), v nichž dovolatel spatřuje naplnění dispozice ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř., aniž by se jakkoliv vypořádával s vyřešením právní otázky, na níž napadené rozhodnutí záviselo. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu