ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1732.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1732/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce S. Š. , zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 166.980,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 110/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2014, č. j 12 Co 364/2014-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2014, č. j. 12 Co 364/2014-206, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. dubna 2014, č. j. 19 C 110/2008-162, ve výrocích II. a III., a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal žalobu, jíž se po žalované domáhal zaplacení částky 166.980,- Kč jako náhrady ušlého zisku a náhrady škody, která mu měla vzniknout rozhodnutím o vazbě, a současně se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Okresní soud Plzeň-město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 19 C 110/2008-162, uložil žalované, aby (z titulu náhrady škody za ušlý zisk) zaplatila žalobci částku 66.980,- Kč, zamítl však žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč. Zamítnutí žaloby nalézací soud odůvodnil s tím, že nárok na imateriální újmu se stal součástí právního řádu až v roce 2006, tj. cca šest let po propuštění dovolatele z vazby. Soud dále tvrdil, že dovolatel „neprokázal, že by jím tvrzené skutečnosti nastaly výhradně z důvodu vzetí do vazby dne 30. 5. 2000, a nikoli z důvodu předcházejícího (i následného) pravomocného odsouzení.“
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 12 Co 364/2014-206, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s přijatými závěry soudu prvního stupně. Uvedl mj., že „naplnění podmínek odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu...je třeba posoudit ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 160/2006 Sb.“ [tj. před přijetím §31a zákona č. 82/1998 Sb., zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též „OdpŠk“), který upravuje nemajetkovou újmu]. Uvedl také, že dovolatel "neprokázal, že by zdravotní újma či jím tvrzená újma ohledně toho, že jeho známí, či rodina...se jej stranili...pouze v důsledku této vazby“ , přičemž poukázal i na předchozí tresty odnětí svobody, které byly žalobci uloženy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání; z jeho obsahu je pak zřejmé, že dovolatel podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100.000,- Kč (výrok III.) a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného (a procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž předchozí řízení je podle dovolatele postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V další části svého dovolání dovolatel podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení a rozhodnutí obou soudů. Podle dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu „zcela nepřezkoumatelné a jednoznačně obsahuje prvky libovůle rozhodujících soudců.“ Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, podle kterého se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup orgánů činných v trestním řízení, pokud se posléze ukáže tento postup mylný, zasahující do základních práv. S těmito úvahami se podle dovolatele ztotožnil i Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011; soudy tak postupovaly v rozporu s cit. judikaturou, když dovolateli uvedený nárok nebyl přiznán. Dovolatel dále odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, v němž byl mj. zaujat právní názor, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Namítá také, že ačkoliv v obou řízeních argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nebylo soudy na tuto jeho právní argumentaci reagováno. Dovolatel rovněž brojí do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (oba soudy) vycházel(y), předkládaje svou skutkovou verzi případu a uzavírá, že rozhodnutí obou soudů trpí závažnými procesními vadami, když závěry soudů nemají oporu v dokazování. Navíc je soudní rozhodnutí v rozporu s požadavkem předvídatelnosti; „pokud měl soud za to, že dovolatel ve věci neunáší důkazní břemeno ohledně toho, z jakého důvodu nastaly dovolatelem tvrzené skutečnosti, měl soud dovolatele vyzvat v souladu s §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla posléze vliv na napadené rozhodnutí.“ Dovolatel konečně vytýká soudu prvního stupně, že ten bez návrhů účastníků sám vyhledával důkazy, které nevyplývaly z obsahu spisu, a následně tyto důkazy hodnotil. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. „Vzhledem ke skutečnosti, že soud I. stupně i soud odvolací rozhodují zcela tendenčně, jejich rozhodnutí vykazují prvky libovůle a nespočet procesních pochybení, neřídil se judikaturou Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, č. j. 31 Cdo 619/2011-98, v této věci, vznáší dovolatel námitku podjatosti soudkyně soudu I. stupně a senátu odvolacího soudu a je navrhováno, aby byl tento spor projednán v jiném obsazení rozhodujících soudců.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Jako předpoklad přípustnosti dovolání dovolatel v podaném dovolání také vymezil, že právní otázka vyřešená Nejvyšším soudem má být posouzena jinak, aniž by z dovolání vyplývalo, od které právní otázky se Nejvyšší soud odchýlit, tj. posoudit ji jinak. Není-li ovšem předpoklad přípustnosti dovolání právně relevantním způsobem vymezen, nemůže pochopitelně Nejvyšší soud verifikovat takto vymezenou přípustnost dovolání.
Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu §237 o. s. ř. řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
V další části svého dovolání dovolatel (stran zamítnutí žaloby na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s vazbou dovolatele) zpochybňuje závěry odvolacího soudu, které podle jeho názoru nemohou obstát ve světle jím citované judikatury (i) Nejvyššího soudu. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že dovolatel v odvolacím řízení odkazoval na předmětnou judikaturu (také) dovolacího soudu, která podle jeho názoru svědčila pro právní relevanci jím uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za dovolateli vzniklou nemajetkovou újmu. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí na tuto judikaturu nijak nereagoval.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 160 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi) závazný právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věci za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný je výklad práva ten, který soud zvolil.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když zaujal právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí dovolacího soudu – např. usnesení ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011).
Je tedy zjevné, že v uvedeném směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu současně vylučuje, aby se dovolací soud mohl zabývat meritorním posouzením věci ze strany odvolacího soudu.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu podle odst. 2 téhož par. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu