Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2015, sp. zn. 30 Cdo 2173/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2173.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2173.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2173/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Mgr. G. Š. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 298/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2012, č.j. 14 Co 327/2012-88, takto: I. Dovolání žalované se odmítá . II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Marka Nespaly, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21 . Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) : Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jenOdpŠk“) domáhal proti žalované zaplacení částky 360.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu měla způsobit třináct let trvajícím trestním stíháním, které bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 26 C 298/2011-52, uložil žalované zaplatit žalobci částku 192.000,- Kč s příslušenstvím; pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 168.000,- Kč a příslušenství z částky 192.000,- Kč od 15. 11. 2011 do 14. 5. 2012, žalobu v tomto rozsahu zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení v uvedené trestní věci bylo zahájeno dne 2. září 1999 sdělením obvinění žalobci pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, dne 30. prosince 2010 byl vynesen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a současně byl zproštěn obžaloby pro další skutky uvedené v obžalobě. Proti rozsudku podal žalobce odvolání a usnesením odvolacího soudu ze dne 16. května 2011 bylo trestní stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobce utrpěl nemajetkovou újmu, kterou je na místě odškodnit v penězích. Při stanovení výše odškodnění vyšel ze základní částky 160.000, Kč odpovídající jedenácti letům a osmi měsícům trvání řízení, kterou navýšil o 20 % odpovídajícím zvýšenému významu řízení pro žalobce, celkem tedy 192.000,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2012, č.j. 14 Co 327/2012-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl ještě co do částky 96.000,- Kč, jinak ho potvrdil v pozměněném znění. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, v důsledku toho mu vznikla nemajetková újma a důvodný je i požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích. Zdůraznil, že vina žalobce nebyla pravomocně soudy vyslovena, takže nelze dovodit, že by žalobci nemajetková újma nemusela vzniknout. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp.zn. 30 Cdo 2742/2009, dovodil, že na zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky nelze nahlížet jako na dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, neboť k zastavení trestního stíhání nedošlo v prvním plánu z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale základní částku 160.000,- Kč nezvýšil o 20 % odpovídajícím vyššímu významu řízení pro žalobce, ale naopak ji ponížil o 40 % jako následek velké složitosti věci. Dospěl tak k závěru, že adekvátním zadostiučiněním v penězích je částka ve výši 96.000,- Kč. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). Zásadní právní význam žalovaná spatřuje v posouzení otázky, zda lze považovat za spravedlivé přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích žadateli z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení, v němž bylo prokázáno, že žadatel se dopustil trestného činu, předmětné řízení však bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Žalovaná se domnívá, že přiznání odškodnění v penězích v tomto případě je zcela v rozporu s obecně sdílenou představou o spravedlnosti a samotné zastavení řízení lze považovat za dostatečnou kompenzaci, resp. odškodnění jiným způsobem ve smyslu OdpŠk. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalované rovněž v rozporu se soudní praxí, když okolností, jež vylučuje přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích může být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel, který byl v řízení shledán vinným, případně mu byl uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. V případě žalobce bylo sice trestní stíhání zastaveno, nikoli však z důvodu, že by se žalobce nedopustil trestného činu. Celková délka řízení byla navíc žalobci značně ku prospěchu, když na základě změněné kvalifikace podle nového trestního zákoníku, se na trestný čin žalobce vztahovala amnestie prezidenta republiky a žalobci tak také zanikla povinnost zaplatit poškozenému škodu, což také lze považovat za dostatečnou satisfakci. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., III. a IV. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil žalobce, který vyslovil názor, že dovolání bylo podáno opožděně, dále upozornil, že trestní řízení ani v jednom případě skutku kladeného za vinu žalobci neskončilo jeho pravomocným odsouzením, takže nebylo prokázáno, že se žalobce trestného činu dopustil. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 3550/2013, dovolání žalované pro opožděnost odmítl. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2015, sp.zn. IV. ÚS 2278/14, když Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že dovolání žalované bylo podáno včas. Dovolací soud se proto znovu zabýval dovoláním žalované. Přihlédl při tom k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl zčásti též potvrzen výrok I. ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolání shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vyšel z toho, že v případě zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie nemůže jít o dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, když k zastavení tohoto stíhání nedošlo z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve své potvrzující části, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, uvedl, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 téhož zákona . V rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, vyslovil, že i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době (specificky §2 odst. 4, věta druhá, trestního řádu), neboť nepřichází v úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu. V rozsudku ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, na který poukázal i odvolací soud, Nejvyšší soud uvedl, že již v samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě uložení mírnějšího trestu. Takovou kompenzaci lze nicméně pokládat za dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění trestu je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu tedy musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat . Tento závěr Nejvyšší soud opakoval i ve Stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Shora uvedené předpoklady však v posuzovaném případě, kdy jde o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením (nikoli nezákonným rozhodnutím), které bylo zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky, nepochybně nejsou naplněny. Protože tak z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud dovolání žalované v této části z tohoto důvodu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, rozsudek ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1735/2012); to platí přiměřeně i pro dovolání. Dovolací soud proto odmítl i dovolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 96.000,- Kč s příslušenstvím, když dovolatelka nebyla k jeho podání subjektivně legitimována [§218 písm. b) o.s.ř.]. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 odst. 1, §7 bod 5 a §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. července 2015 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2015
Spisová značka:30 Cdo 2173/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2173.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§5 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb.
§13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20