Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sp. zn. 30 Cdo 326/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.326.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.326.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 326/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce A. Ž., tč. věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, proti žalovaným 1) České republice -Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) České republice – Ministerstvo práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, na Poříčním právu 1/376 a 3) České republice – Úřadu vlády České republiky , se sídlem v Praze 1, Nábřeží Edvarda Beneše 4, o zaplacení 12.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 236/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2014, č.j. 55 Co 244/2014-118, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2014, č.j. 55 Co 244/2014-118, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2014, č.j. 17 C 236/2010-111, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.): Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. července 2014, č.j. 55 Co 244/2014-118, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2014, č.j. 17 C 236/2010-111, jímž byla odmítnuta podání žalobce ze dne 18. 10. 2010, doplněné podáním dne 17. l. 2011, podáním ze dne 24. 1. 2011, podáním ze dne 1. 2. 2011 a podáním ze dne 15. 2. 2011, podání ze dne 23. 2. 2011, doplněné dne 7. 3. 2011, doplněné dne 16. 8. 2011 a doplněné dne 30. 5. 2012 a 21. 8. 2012 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobce podává současně více žalob, a proto je nutné, aby každá z nich měla vlastní skutkové tvrzení, na základě kterého bude možné dovodit odpovědnost v žalobě označeného žalovaného a z něho vycházející žalobní požadavek. Žalobce byl k odstranění nedostatků podání vyzván soudem prvního stupně a poučen o možných procesních následcích, ale této výzvě nedostál. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 4. srpna 2014 a téhož dne nabylo právní moci. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 3. září 2014 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním svého zástupce ze dne 15. prosince 2014. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 téhož zákona, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že ve svém podání uvedl všechny rozhodující skutečnosti a v této souvislosti odkazuje na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 24. března 2011, č.j. 30 Cdo 2769/2010), ze kterých se podává: „Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce“. Neprojednáním jeho žaloby došlo k odmítnutí spravedlnosti, resp. k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Je tedy zřejmé, že má-li být v označené věci dovolání přípustné, musí být v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že dotčené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzované věci je pak dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil – jak bude naznačeno níže - od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poté dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst.1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je nelze posuzovat jako správné, takže podané dovolání je důvodné. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst.3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat především jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení NS ze dne 15. října 2002, sp.zn. 21 Cdo 370/2002, uvedl, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Neoznačí-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.). Nejde o vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., nepřipojí-li žalobce k žalobě listinné důkazy, jichž se v žalobě dovolává. Ve svém usnesení ze dne 20.5.2003, sp.zn. 29 Odo 186/2002, Nejvyšší soud mimo jiné též uvedl, že obsahuje-li žaloba určitá, byť z hlediska své projednatelnosti nedostatečná, skutková tvrzení, pak výzva formulovaná jen tak, aby žalobce doplnil žalobu tím, že uvede skutková tvrzení, o která opírá svůj nárok, není řádnou výzvou ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř.; neobsahuje totiž řádné poučení žalobce o tom, v čem spočívá vadnost stávajících (v žalobě obsažených) tvrzení. Aniž by se jakkoliv vyjadřoval k otázce možné budoucí úspěšnosti či neúspěšnosti předmětné žaloby (předmětných žalob), dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelem, že jeho podání ve znění pozdějších doplňků fakticky obsahuje (alespoň v minimální míře) konkrétní množství údajů, které svědčí pro závěr jak o žalovaném subjektu (žalovaných subjektech), tak o vlastním předmětu sporu i o vlastním požadovaném přísudku a jeho základu. S ohledem na uvedené skutečnosti má proto dovolací soud za to, že dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z uvedených skutečností a principů plně nevychází. Odvolací soud tak nemohl odpovídajícím způsobem posoudit existenci splnění předpokladů a důvodů pro případné odmítnutí zmiňovaného podání žalobce. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí jako nesprávné zrušil. Protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. srpna 2015 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/31/2015
Spisová značka:30 Cdo 326/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.326.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§243c odst. 1 o. s. ř.
§79 odst. 1 písm. osř) o. s. ř.
§43 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20