Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.06.2015, sp. zn. 30 Cdo 385/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.385.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.385.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 385/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce K. P. T. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 66.082,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 189/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 18 Co 53/2014-88, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.:) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. října 2013, č. j. 23 C 189/2012-66, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby soud konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 107/2007, došlo k průtahům v řízení a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, a dále, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 66.082,50 Kč, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky ve shora označením soudním řízení (dále též „namítané řízení“). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, které však podle Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) není podle §237 o. s. ř. přípustné. Podle dovolatele je přípustnost jeho dovolání „založena na vyřešení otázky hmotného práva, u které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento důvod je pak blíže rozveden níže v čl. IV dovolání. Rozpor s judikaturou je především spatřován v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, a z tohoto stanoviska vycházející judikatury.“ V čl. IV. dovolání tento důvod předpokladu přípustnosti dovolání dovolatel rozvádí tak, že „má za to, že je již ze samé podstaty nesprávným právním názorem, pokud řízení o ochraně osobnosti trvající 4 roky a 5 měsíců je považováno za řízení netrpící průtahy.“ Takové vymezení přípustnosti dovolání ovšem není podřaditelné pod §237 o. s. ř., jelikož představuje pouhou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem na podkladě zjištěných skutečností. Pokud dovolatel v další části svého dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud k této argumentací uvádí, že řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá, namítá-li dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Vytržená z kontextu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je pak dovolací argumentace, v níž dovolatel „má za to, že je nesprávný právní názor soudu prvního i druhého stupně, že řízení ve své podstatě trvalo jen od podání žaloby dne 20. 8. 2007 do vynesení rozsudku odvolacího soudu dne 12. 4. 2011 a nikoliv až do nabytí právní moci rozhodnutí“ , když „Tento názor ve své podstatě popírá stanovisko Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 pod bodem 4., podle kterého ‚Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.‘“ Jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud zohlednil celkovou délku namítaného řízení, tj. až do nabytí právní moci předmětného rozsudku, avšak současně při meritorním posouzení věci zohlednil i okolnost, že dovolateli byl (prostřednictvím jeho advokáta) znám výsledek řízení již 12. dubna 2011, což v žádném případě nelze považovat za právní názor, jenž by měl být v kolizi s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem shora vymezený předpoklad přípustnosti dovolání nenaplňoval žádné z kritérií předvídaných v §237 o. s. ř., když napadený rozsudek odvolacího soudu není v řešení právní otázky týkající se posuzování délky namítaného řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.) Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. června 2015 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/10/2015
Spisová značka:30 Cdo 385/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.385.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:08/10/2015
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 2323/15
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13