ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3889.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3889/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 178 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 18 Co 244/2011-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 18 Co 244/2011-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C 44/2009-47, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení částky 178 125 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout, když byl v době od 14. září 1994 do 31. července 2007 trestně stíhán pro řadu závažných trestných činů a v době od 14. září 1994 do 12. března 1997 byl ve vazbě. Žádná trestná činnost, jež byla žalobci kladena za vinu, nebyla prokázána a žalobce byl dne 31. července 2007 zproštěn obžaloby. Žalobce tvrdí, že v důsledku jeho trestního stíhání a vzetí do vazby sešlo z uzavření kupní smlouvy o prodeji 60 kusů lokomotiv za kupní cenu ve výši 30 000 000 Kč za jednu lokomotivu mezi společnostmi CROMWAY HOLDINGS LTD jako kupující a Škoda koncern Plzeň, a. s., jako prodávající. Žalobce byl zástupcem společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD a podle smlouvy o výhradním zastoupení této společnosti měl z uvedeného obchodu získat provizi ve výši 93 750 000 Kč. Žalobci tak podle jeho tvrzení v důsledku vzetí do vazby ušel příjem „ve výši 93 750 000 Kč, tj. po valorizaci 178 125 000 Kč“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C 44/2009-47, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba o zaplacení částky 178 125 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že ve věci podle smlouvy o výhradním zastoupení udělila společnost CROMWAY HOLDINGS LTD žalobci „výhradní právo k nákupu výrobků na území České republiky“, a to zvláště lokomotiv, trolejbusů, metra, vagonů a veškerých součástí železniční sítě. Ve smlouvě bylo rovněž dohodnuto, že uvedená společnost bude žalobci vyplácet provizi ve výši 2,5 % z prodejní ceny. Jediným majitelem a jednatelem společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD byl F. K. Podle dohod ze dne 9. září 1994 se společnosti Škoda koncern Plzeň a CROMWAY HOLDINGS LTD dohodly na prodeji 60 kusů lokomotiv za cenu 30 milionů korun za kus a na dodávce náhradních dílů, školení personálu a servisu 60 kusů lokomotiv, s tím, že „vlastní smlouva“ bude podepsána slavnostně dne 16. září 1994 v Brně. Za společnost CROMWAY HOLDINGS LTD měl vlastní kupní smlouvu podepsat její statutární orgán F. K., který se k podpisu smlouvy nedostavil, neboť měl obavy ze vstupu do České republiky. Současně vzal soud prvního stupně za prokázané (výslechem svědka Ing. S., generálního ředitele společnosti Škoda koncern Plzeň, a. s., který byl proveden v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 44/2009), že k uzavření vlastního kontraktu mohlo i nadále dojít, že prodávající by se jeho uzavření nebránil, avšak společnost CROMWAY HOLDINGS LTD již druhou smluvní stranu za účelem uzavření smlouvy nikdy nekontaktovala.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že omezení žalobce na osobní svobodě v souvislosti se zahájeným trestním stíháním za výše popsané skutkové situace nemohlo být tím zásadním, podstatným důvodem, proč k uzavření vlastních realizačních smluv nedošlo. Není proto dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou. Deklarované obavy F. K. ze vstupu do České republiky lze hodnotit jako ryze subjektivní, objektivně nezdůvodnitelné. Naprostý nezájem společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD o realizaci obchodu v miliardové výši je pak v ostrém kontrastu s popisovaným významem uvedeného obchodu pro tuto společnost. Otázkou vzniku škody a její výše se soud prvního stupně nezabýval, když shledal, že chybí jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že je dán odpovědnostní titul, avšak nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce vazbou a vznikem škody. Smlouvy měl za společnost CROMWAY HOLDINGS LTD podepsat statutární orgán pan F. K., který se však k podpisu smlouvy nedostavil a rozhodl se nepokračovat v realizaci obchodu. Tato okolnost představuje zásadní důvod a bezprostřední příčinu, pro kterou nedošlo k podpisu smluv v předpokládaném termínu ani později. Vzetí žalobce do vazby nelze považovat za okolnost, pro niž by jednatel společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD, resp. její obchodní partneři, měli objektivně a nevyhnutelně upustit od realizace obchodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm uvedl, že zahájení trestního stíhání žalobce mělo na plánovaný obchod zničující účinek, neboť žalobce byl jediný za společnost CROMWAY HOLDINGS LTD v kontaktu s obchodním partnerem (druhou stranou plánované smlouvy). Z koluzní vazby nebylo možné dokončit plánování podpisu smluv. V důsledku trestního stíhání navíc došlo ke ztrátě důvěry obchodních partnerů v osobu žalobce. O obchod ztratila zájem i společnost CROMWAY HOLDINGS LTD, a to z důvodu obavy z možné kriminalizace jejího společníka pana K. v České republice. Žalobce v dovolání rovněž namítal, že k prokázání výše uvedeného navrhl provedení důkazů, které však soud prvního stupně neprovedl.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 28 Cdo 531/2012-80, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. I. ÚS 4793/12. Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že se při posouzení přípustnosti žalobcova dovolání nevypořádal dostatečně se svými předchozími závěry, obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, které lze téměř bezvýjimečně vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Porušení práva žalobce na spravedlivý proces shledal Ústavní soud také v postupu obecných soudů při provádění důkazů a při posouzení námitky žalobce proti němu. Žalobce již v odvolání poukazoval na to, že se soud prvního stupně opřel o svědectví převzaté z jiného řízení namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tím nebyl žalobci vytvořen prostor pro kontradiktorní výslech svědků, žalobce tak v konečném důsledku neměl příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní.
Nejvyšší soud po zrušujícím nálezu Ústavního soudu přistoupil k opětovnému posouzení věci. V dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4793/12 k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, a to v otázce, zda bylo nutno provést dokazování výslechem navrhovaných svědků, nebo zda bylo možno použít důkaz protokolem o výsleších těchto svědků, které byly provedeny v jiném řízení. Uvedenou otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, dovolání je proto přípustné a rovněž důvodné.
V posuzované věci žalobce v dovolání uvádí, že k prokázání svých skutkových tvrzení navrhl výslech generála Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S., pana F. K., pana R. U. a pana H. A. (zástupců konečných odběratelů) a důkaz znaleckým posudkem, kterým by prokázal výši ušlého zisku.
Ze spisu vyplývá, že podáním ze dne 20. listopadu 2009 (č. l. 20) žalobce navrhoval spojení projednávané věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 44/2009, s několika dalšími spory, které žalobce vede se žalovanou, které se týkají různých nároků žalobce z téhož obchodního případu, ve kterých žalobce uvádí stejná skutková tvrzení a označuje identické důkazy k jejich prokázání. Ke spojení projednávané věci s jinou věcí však nedošlo.
U jednání před soudem prvního stupně (protokol na č. l. 30) žalobce uvedl, že „shodní svědci, jaké navrhuje žalobce, tj. svědci tuzemské fyzické osoby, budou vyslechnuti ve věci v senátě 41 C u zdejšího soudu, a to 26. dubna 2010, dává v tomto směru ke zvážení, zda jejich výslechu nevyčkat.“
V podání ze dne 31. ledna 2011 (č. l. 38) žalobce doplnil svá skutková tvrzení a navrhl důkaz výslechem svědků R. U., H. A., F. K., Ing. J. J., Ing. L. S., Ing. J. K., Z. D., dr. J. Š., Ing. V. E., J.-M. E., účastnický výslech žalobce a listinné důkazy.
U jednání před soudem prvního stupně dne 10. února 2011 (protokol na č. l. 46) byly provedeny některé listinné důkazy, mj. byl sdělen podstatný obsah dvou protokolů o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věcech vedených mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 41 C 44/2009. K provedeným listinným důkazům se účastníci nijak nevyjádřili. Poté bylo vyhlášeno usnesení, že další důkazní návrhy účastníků se zamítají, a účastníci byli poučeni o nepřípustnosti opravného prostředku proti uvedenému usnesení.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C 44/2009 – 47, vyplývá, že soud prvního stupně činil skutková zjištění mj. z protokolu o výslechu svědků Ing. S., Ing. K. a pana K. v jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 41 C 44/2009. Soud prvního stupně dále uvedl, že skutková zjištění učiněná z důkazů v odůvodnění rozsudku výslovně zmíněných k rozhodnutí o věci samé plně postačila.
Soud prvního stupně tedy výslech svědků Ing. S., Ing. K. a pana K. sám neprovedl. Ze spisu nevyplývá, že by žalobce souhlasil s tím, že jím navržený výslech svědků bude nahrazen protokoly o výslechu těchto svědků v jiném řízení.
Žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 53) namítal, že soud neprovedl navržené důkazy, zejména výslechy svědků – osob, které byly účastny sjednávání celé obchodní transakce. Uvedl, že soud prvního stupně vycházel z výpovědí svědků S., K. a K., učiněných v řízení vedeným pod sp. zn. 41 C 44/2009, ačkoliv mu bylo známo, že v uvedeném řízení žalobce namítá nepřesnou protokolaci výslechu svědků K. a S. Žalobce proto trval na výslechu svědků v nyní probíhajícím řízení, aby rozhodující senát mohl bezprostředně posoudit věrohodnost svědků.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uvedl, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být – podle okolností projednávané věci - též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Vzhledem k zásadě přímosti je však nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§126 o. s. ř.), který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveném v jiném řízení, neboť - kromě toho, že se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby - soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím ke skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující. V případě, že účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat.
Občanské soudní řízení je ovládáno - mimo jiné - zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení §122 odst. l o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu) zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem je zejména nákladnost nebo obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech svědků mimo obvod soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak jako při provádění důkazů při jednání - mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§123 o. s. ř.), případně se souhlasem předsedy senátu klást svědkům otázky (§126 odst. 3 o. s. ř.).
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor . Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.
Při provádění důkazu výslechem svědků (§126 o. s. ř.), na němž se mohou aktivně podílet i samotní účastníci řízení tím, že mohou svědkům dávat otázky (§126 odst. 3 o. s. ř.), případně výslechem znalců (§127 o. s. ř.) nebo účastníků řízení (§131 o. s. ř.), se jednoznačně projevuje již zmíněná zásada přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92, ročník 1968).
K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004.
Z uvedeného vyplývá, že protokol o výslechu svědka v jiném řízení lze v řízení provést jako listinný důkaz. Přečtením protokolu o výslechu svědka v jiném řízení však nelze nahradit navrhovaný výslech svědka, a to kromě případů, kdy s tím souhlasí účastník řízení, jenž důkaz výslechem svědka navrhl.
Navrhoval-li žalobce k prokázání svého tvrzení výslech svědků, avšak soud prvního stupně důkaz výslechem svědků neprovedl a nahradil jej bez souhlasu žalobce důkazem listinou (protokolem o výslechu předmětných svědků v jiném řízení), je uvedený postup soudu prvního stupně, a rovněž postup soudu odvolacího, který k odvolání žalobce nezjednal nápravu, v rozporu s judikaturou citovanou výše.
Dovolání je dále přípustné a důvodné pro řešení otázky, zda bylo nutno v řízení vyslechnout další žalobcem navržené svědky, jejichž výslech měl prokázat existenci příčinné souvislosti mezi vzetím do vazby a vznikem škody. Také v této otázce je řešení odvolacího soudu v rozporu s judikaturou soudu Nejvyššího.
Jakkoliv je na poškozeném, aby dostatečně prokázal, že při obvyklém sledu událostí (tj. pokud by nedošlo k jeho vzetí do vazby) by byla tvrzená obchodní jednání realizována a že by tvrzenou finanční odměnu skutečně obdržel, nelze poškozenému neposkytnout v rámci soudního řízení příslušný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní. V opačném případě jde totiž o odepření práva na přístup k soudu, které je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010).
Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka občanského soudního řízení jen proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že soud řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93). K obdobnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004.
Proto pokud soud prvního stupně uzavřel, že není prokázána existence příčinné souvislosti mezi vzetím žalobce do vazby a vznikem škody, pak důkazy navržené žalobcem k jejímu prokázání nemusí provést jedině tehdy, pokud by jejich prostřednictvím příčinná souvislost nepochybně nemohla být prokázána. V tomto směru však rozsudek soudu prvního stupně není dostatečně odůvodněn, když je v něm pouze uvedeno, že „skutková zjištění učiněná z důkazů shora v odůvodnění rozsudku výslovně zmíněných k rozhodnutí o věci samé … plně postačila“. Pokud odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je jeho posouzení věci i v této otázce neúplné a tedy nesprávné.
Řečeno jinak, mínil-li odvolací soud založit své rozhodnutí na závěru, že příčinná souvislost mezi žalobcovým vzetím do vazby, potažmo trestním stíháním, a neuzavřením předmětných smluv, nemůže být vůbec dána, neboť k neuzavření smluv došlo v důsledku jiné příčiny, konkrétně rozhodnutí F. K. smlouvy neuzavřít, nepůjde o situaci neprokázání existence příčinné souvislosti, ale o situaci, kdy je již ze skutkových tvrzení žalobce zřejmé, že žalobcovo trestní stíhání a vzetí do vazby zásadní příčinou neuzavření předmětných smluv být nemohlo. Takovou situaci však nelze kvalifikovat jako neprokázání příčinné souvislosti, neboť o tu jde jen tam, kde skutková tvrzení žalobce obecně závěr o existenci příčinné souvislosti podporují, nejsou však v důkazním řízení prokázána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 4996/2014).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve věci bude nadto potřeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nezabýval dalšími dovolacími námitkami, jež se týkají příčinné souvislosti, neboť závěry odvolacího soudu ohledně ní by případně mohly po novém skutkovém posouzení věci doznat změn.
Nyní bude na soudu prvního stupně, aby si ujasnil, která skutková tvrzení žalobce jsou rozhodná pro posouzení žalovaného nároku, a to včetně skutkových tvrzení ohledně existence příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jím tvrzenou škodou, a teprve pak ohledně relevantních skutečností vedl důkazní řízení způsobem, jež nebude na újmu žalobcova práva na spravedlivý proces.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu