ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4342.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4342/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 70 Co 161/2014-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 70 Co 161/2014-119, se v rozsahu, v jakém jím byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2013, č. j. 17 C 57/2012-72, kterým se zamítá žaloba, jíž se žalobce na žalované domáhal omluvy za porušení základních práv garantovaných článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky a články 2 odst. 3, 4 odst. 1, 7 odst. 1 a 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2013, č. j. 17 C 57/2012-72, zamítl žalobu, „jíž se žalobce domáhal konstatování soudu, že postupem justiční stráže, která dne 22. 7. 2011 omezovala osobní svobodu žalobce tím, že mu bránila v předání písemného podání do podatelny Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a podmiňovala umožnění předání písemného podání do podatelny předložením žalobcova občanského průkazu, byla porušena základní práva žalobce, garantovaná článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článkem 2 odst. 3, článkem 4 odst. 1, článkem 7, článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále aby žalovaná byla povinna se žalobci písemně omluvit za právě popsaný postup justiční stráže a aby byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 25.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 7. 2012 do zaplacení“ (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce výrokem I shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, „že se konstatuje, že postupem justiční stráže, která dne 22. 7. 2011 bránila žalobci v předání písemného podání do podatelny Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a podmiňovala umožnění předání písemného podání do podatelny předložením žalobcova občanského průkazu, byla porušena základní práva žalobce garantovaná článkem 3 odst. 3 Ústavy ČR, článkem 2 odst. 3, článkem 4 odst. 1, článkem 7 odst. 1 a článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“, ve zbytku jej potvrdil a výrokem II nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout popsaným jednáním justiční stráže vůči jeho osobě, a to jednak ve formě konstatování porušení práv vyčtených v zamítavém výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jednak písemnou omluvou za porušení těchto práv a konečně zaplacením částky ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím.
Soudy vyšly shodně ze zjištění, že k postupu justiční stráže shora popsanému vůči osobě žalobce uvedeného dne 22. 7. 2011 došlo. Tento postup pak právně shodně zhodnotily jako nesprávný ve smyslu 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně (byť v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ne zcela přehledně a přesvědčivě vyjádřeného), že v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma. Intenzitu této újmy shledal odvolací soud (potud ve shodě se soudem prvního stupně) jako nepatrnou, odůvodňující dání zadostiučinění toliko formou konstatování porušení práva – v tomto směru se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že ke konstatování porušení práva žalobce, v poměrech dané věci (tj. zejm. s přihlédnutím k intenzitě újmy) dostatečnému, došlo již rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 8 A 273/2011-67-70, kterým byl na podkladě žalobcovy (správní) žaloby deklarován postup justiční stráže jako nezákonný. Požadavky na odškodnění omluvou a v penězích neshledal odvolací soud důvodnými právě s přihlédnutím k „velmi krátkému a malému, ba nepatrnému rozsahu“ žalobcem utrpěné újmy. Konečně odvolací soud uzavřel, že postupem justiční stráže, jakkoliv nesprávným, nedošlo ani k omezení osobní svobody žalobce [„… neboť chtěl-li by z budovy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 uvedeného dne odejít, mohl tak bez jakéhokoli omezení učinit a pohybovat se kdekoli podle vlastní vůle (s výjimkou zamýšlené cesty do podatelny uvedeného orgánu).“], ani k porušení jeho práva podle článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); z uvedeného důvodu potvrdil odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k požadovanému zadostiučinění konstatováním porušení práva i v těchto dvou dílčích ohledech.
Výrok I rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do požadovaného zadostiučinění formou omluvy a současně co do požadovaného konstatování, že postupem justiční stráže došlo k omezení žalobcovy osobní svobody, napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně dvě otázky hmotného práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud dle dovolatele pochybil v řešení následujících hmotněprávních otázek:
a) v otázce přiměřenosti formy zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk, když sice konstatoval porušení dovolatelových práv, avšak současně mu nepřiznal požadovanou písemnou omluvu shodného znění (pro její údajnou nepřiměřenost). Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle níž má omluva jako první kompenzační prostředek (pro mnohé jediné volby) přednost před jinými formami zadostiučinění, přičemž je na individuálním posouzení, zda vedle omluvy (tj. zároveň) konstatovat porušení práva nebo poskytnout zadostiučinění v penězích;
b) v otázce, „zda zásah justiční stráže popsaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu o konstatování porušení práva byl zásahem také do základního práva žalobce na osobní svobodu, aniž by porušení tohoto práva (omezováním osobní svobody žalobce) odvolací soud uvedl ve výroku rozsudku, jímž konstatoval porušení práva…“ Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž „ve výroku rozsudku, kterým se porušení práva poškozeného konstatuje, musí být výslovně (úplně) uvedeno, k porušení jakého práva, popř. práv poškozeného došlo…“ (v této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Pokud se jedná o otázku b), dle obsahu dovolání vytýká dovolatel v rámci její formulace, jakkoliv ji označuje jako jednu otázku, odvolacímu soudu hned dvojí pochybení a vznáší tak vlastně otázky dvě: ba) zda zásahem justiční stráže došlo vedle porušení dalších práv dovolatele, vyčtených v měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu, rovněž k zásahu do jeho práva na osobní svobodu; bb) zda bylo namístě porušení práva na osobní svobodu ve výroku rozsudku taktéž konstatovat.
Z dovolatelem označené judikatury Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky [dle dovolatele jediné, ve skutečnosti však otázky bb)] odchýlit, plyne, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění formou konstatování porušení práva, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (kromě dovolatelem citovaných viz např. i rozsudky ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Uvedenému požadavku odvolací soud dostál, neboť porušení těch práv, jež shledal, v měnící části výroku I svého rozsudku rovněž konstatoval; ohledně porušení, jež neshledal, pak potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Vypuštění porušení práva garantovaného článkem 7 odst. 2 Listiny odvolacím soudem dovolatel v dovolání nenapadl, ba naopak z dovolání plyne, že tento postup odvolacího soudu jako správný akceptuje. Nepřevzetí té části petitu žaloby, v níž dovolatel kvalifikuje postup justiční stráže jako omezování své osobní svobody, do měnící části výroku svého rozsudku pak odvolací soud odůvodnil tím, že v tomto postupu omezení osobní svobody žalobce neshledal. Odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy při řešení této otázky [tj. otázky formulované sub bb), k níž je dovolatelem dle obsahu dovolání vztažena] shledat nelze; závěr odvolacího soudu o tom, že postupem justiční stráže nedošlo k omezení žalobcovy osobní svobody, nadto na vyřešení této otázky nezávisí.
Ohledně otázky sub ba), na jejímž vyřešení uvedený závěr odvolacího soudu již závislý je, pak dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – dovolání v této části tak nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o tom, zda lze v počínání justiční stráže spatřovat porušení práva dovolatele na osobní svobodu, dovolací soud pro úplnost dodává, že dle ustálené judikatury soud není vázán návrhem žalobce na znění výroku požadovaného rozhodnutí v tom smyslu, že nemusí do výroku rozhodnutí převzít žalobní petit doslovně tak, jak jej žalobce naformuloval; naopak může nadbytečná slovní spojení ve výroku rozsudku vypustit, případně výrok rozsudku formulovat za použití jiných slov, aby tak dosáhl přesnějšího slovního vyjádření (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). Soud prvního stupně a shodně i soud odvolací přehlédly, že se dovolatel vyslovení porušení práva na osobní svobodu, garantovaného článkem 8 odst. 1 Listiny, v rámci požadovaného konstatování porušení práva nedomáhal. Nepřevzetí uvozující části petitu žaloby, v níž dovolatel přisuzuje postupu justiční stráže omezování své osobní svobody, do výroku jejich rozhodnutí by tak obstálo i jen proto, že se z pohledu žalobou uplatněného nároku jedná o nadbytečné slovní spojení, či jinak řečeno, o toliko popisný výraz, k němuž žalobou žádný nárok vztažen není.
Na tomto základě dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku, ve které odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do „požadovaného“ (ve skutečnosti však, jak dovolacím soudem výše vysvětleno, nepožadovaného) konstatování, že postupem justiční stráže došlo k omezení dovolatelovy osobní svobody, odmítl dílem jako nepřípustné [v rozsahu otázky sub bb)] a dílem pro vadu nevymezení přípustnosti dovolání, neodstraněnou ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat [v rozsahu otázky sub ba)]; v této souvislosti nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Pokud se pak jedná o otázku sub a), při jejímž řešení se měl dle dovolání odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu volbou formy přiznaného zadostiučinění, ve vztahu k této otázce shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně označené dovolatelem. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud dovolání současně i důvodným.
V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012 (dále jen „R 57/2012“), dospěl Nejvyšší soud ohledně kompenzačního významu omluvy (jakožto satisfakčního prostředku v §31a odst. 2 OdpŠk sice výslovně neuvedeného, přesto však i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. nepochybně aplikovatelného – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08) k následujícím závěrům: „Bylo by popřením dispoziční zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá (viz §79 odst. 1 o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu… Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu… není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby . Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními …, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích.“
Ke shora citovaným východiskům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 (dále jen „R 37/2015“) . V něm ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem morálního zadostiučinění uvedl, že „…konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím konkrétního zadostiučinění…Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích… Jelikož je konstatování porušení práva poškozeného nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění … Soud může dojít k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat porušení práva (i bez návrhu)…. konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva …, mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat přiměřené zadostiučinění.“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí R 57/2012 a R 37/2015 vidno, ustálila v názoru, podle kterého je konstatování porušení práva zásadně základní formou satisfakce (nezbytným minimem odškodnění). Žádá-li však poškozený zadostiučinění ve formě omluvy (a to příp. i vedle současně požadovaného konstatování porušení práva), je tímto odškodněním („kompenzačním prostředkem první volby“ – R 57/2012) omluva jakožto osobní (byť soudním rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem. V poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako „nutné východisko“ – R 37/2015). Souběžné odškodnění oběma zmíněnými kompenzačními prostředky (omluvou a konstatováním porušení práva) bude proto (vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat zásadně jen tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy. Tam, kde by mělo být jádro omluvy a konstatování porušení práva představováno shodným výčtem porušených práv poškozeného, nebude pro paralelní odškodnění těmito kompenzačními prostředky dán zásadně důvod.
Dospěl-li tedy odvolací soud v dané věci k závěru, že v konkurenci požadované omluvy a konstatování porušení práva je na místě odškodnit dovolatele konstatováním porušení práva, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné. Proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku týkajícího se povinnosti žalované omluvit se žalobci za porušení práv garantovaných článkem 2 odst. 3 (ve výroku napadeného rozsudku nesprávně uveden článek 3 odst. 3) Ústavy České republiky a články 2 odst. 3, 4 odst. 1, 7 odst. 1 a 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. V rámci svého nového rozhodnutí o věci samé opětovně zváží, k porušení jakých z dovolatelem výčtem příslušných článků Ústavy a Listiny označených základních práv a svobod v dané věci skutečně došlo. V této souvislosti nepřehlédne, že v článcích 2 odst. 3 Ústavy České republiky, 2 odst. 3 Listiny a 4 odst. 1 Listiny žádná samostatná jednotlivá základní práva či svobody, k jejichž porušení by mohlo dojít a omluvu za jejichž porušení by tak bylo možné žalované uložit, uvedena nejsou (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97). Posoudí rovněž i okolnost, zda lze jako neoprávněné shromažďování, zveřejňování nebo jiné zneužívání údajů o osobě ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny (zde údajů obsažených v občanském průkazu dovolatele) posoudit i situaci, kdy se dovolatel občanským průkazem neprokázal, ale byl k tomu justiční stráží toliko (neúspěšně) vyzýván.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu