ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.567.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 567/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 28, proti žalovaným 1) K. P. , 2) A. P. , a 3) Z. E. , všem zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o určení vlastnictví a o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 415/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 11 Co 135/2014-233, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. června 2014, č. j. 11 Co 135/2014-239, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce (v souvislosti s tvrzeným porušením předkupního práva) se domáhal určení, že žalované 1) a 2) jsou vlastnicemi označených nemovitostí, a dále toho, aby soud nahradil jejich projev vůle s uzavřením předmětné kupní smlouvy s žalobcem coby kupujícím. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že byl zkrácen při výkonu svého předkupního práva a proto se domáhá koupě nemovitostí prostřednictvím postupu předvídaného v §605 obč. zák.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 8 C 415/2008-195, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2013, č. j. 8 C 415/2008-206, rozhodl zcela ve prospěch žalobce (určil, že vlastnicemi předmětných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech jsou žalované 1/ a 2/, a dále za žalované 1/ a 2/ nahradil projev jejich vůle s uzavřením předmětné kupní smlouvy s žalobcem).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ve znění jeho doplňujícího usnesení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se určení spoluvlastnictví žalovaných 1) a 2), a dále zrušil a vrátil rozsudek v části týkající se nahrazení projevu vůle za žalované 1) a 2) s uzavřením předmětné kupní smlouvy, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a doplňujícímu usnesení (kterým bylo 1/ odmítnuto odvolání žalovaných do výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně o vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem žalobci, 2/ rozhodnuto o povinnosti žalované 3/ zaplatit žalobci přisouzené náklady řízení před soudy obou stupňů, a 3/ rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním tohoto usnesení) podaly všechny žalované (dále též „dovolatelky“) dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V úvodu svého dovolání dovolatelky vymezují předpoklad přípustnosti jejich dovolání parafrázováním §237 o. s. ř., in concreto tvrzením, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla uvedená otázka vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak §237 o. s. ř.“ , přičemž v další části svého dovolání již namítají, že „Odvolací soud se zcela nesprávně vypořádal s rozhodovací praxí dovolacího soudu“ , respektive, že se „při řešení konkrétní právní otázky, která je základem tohoto soudního řízení (posouzení, zda jednání žalobce související s uplatněním jeho tvrzeného předkupního práva není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.) , odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.“ Dovolatelky v dovolání zdůrazňují, že výklad §3 odst. 1 obč. zák. „rozvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 633/2002“ , a že „v rámci odvolacího řízení argumentovaly rozhodovací praxí odvolacího (zjevně míněno dovolacího) soudu, zejména odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007 ze dne 30. srpna 2014 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 633/2002 ze dne 21. srpna 2003.“ Podle názoru dovolatelek „Odvolací soud se však...vypořádal s předloženými rozhodnutími Nejvyššího soudu zcela nesprávně, když konstatoval, že odkaz na předmětný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007, je zcela nepřípadný. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že v uvedeném případě řešením v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 364/2007 bylo jednání obdobné jednání žalobce posuzováno až jako reakce na spory, které mezi předchozími účastníky vznikly. Žalované však mají za to, že takovéto zjednodušení stavu věci, které použil odvolací soud pro své odmítnutí argumentace žalovaných, rozhodovací praxí dovolacího soudu je zcela nepřípadné a absolutně zjednodušující. Je zcela jednoznačné, že i v tomto případě žalobce v rozporu s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku využil výkonu svého subjektivního práva pouze k účelu, aby tím řešil vztahy mezi žalobce a žalovanými č. 1 a 2.“ Dovolatelky v závěru svého dovolání uvádějí, že „Až po více jak 2,5 letech pak (žalobce) podal účelově předmětnou žalobu.“ Z vyložených důvodů dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadená rozhodnutí dovolacího soudu a věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelky polemizují se skutkovými zjištěními a právním závěrem odvolacího soudu, aniž by však zřetelně vyložily, při vyřešení které konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Předně je třeba zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přitom pouhý odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu obsahující právní názor vycházející z jiných skutkových okolností věci v případě posuzování, zda předmětné právní jednání je či není v kolizi s dobrými mravy, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatelky odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřují zejména v tom, že odvolací soud nerozhodl ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), ze kterého vyplývá, že „výzva podílového spoluvlastníka nabyvateli zcizeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, která je učiněna téměř rok a půl poté, co se podílový spoluvlastník dověděl o porušení svého předkupního práva, a jejímž důvodem jsou spory ohledně správy společné věci, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.“ Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud považuje předmětný judikát za bezpředmětný pro tuto věc, respektive tvrdí, že se vztahuje k situaci, kdy výkon předkupního práva je učiněn až jako reakce na spory, kdy se jedná o snahu obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku. Odvolací soud dále uvedl, že „ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy.“ Tomuto závěru odvolacího soudu – s přihlédnutím ke skutkovému rámci případu, který v dovolacím řízení nelze revidovat - lze stěží něco vytknout. A jak již shora bylo uvedeno, samotný nesouhlas dovolatelek s právním posouzením věci, vycházejícím ze skutkových zjištění, přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ještě nezakládá.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím řízení, rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b, §224 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu