ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.858.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 858/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně MICHAEL Development – Špindlerův Mlýn s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, identifikační číslo osoby 267 42 900, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2.848.016,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 55 Co 399/2014-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 55 Co 399/2014-128, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 22. května 2014, č.j. 41 C 120/2013-110, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.848.016,- Kč s příslušenstvím. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla být způsobena žalovanou v důsledku porušení povinností vyplývajících z kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná (jako prodávající) nejdříve odmítala poskytnout potřebnou součinnost k dosažení účelu kupní smlouvy a později odmítala ze smlouvy plnit. Žalobkyně tak nemohla nemovitosti řádně nabýt a užívat, čímž jí měla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že účastnice uzavřely dne 21. února 2007 kupní smlouvu o převodu nemovitostí na základě výběrového řízení (dále již „kupní smlouva“). Kupní cena byla ujednána ve výši 16.300.000,- Kč. Žalobkyně se zavázala zaplatit kupní cenu do 75 dnů ode dne nabytí platnosti kupní smlouvy. Smluvní strany se dále dohodly, že po zaplacení celé kupní ceny bude podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy (dále již „návrh na vklad“) příslušnému katastrálnímu úřadu. V kupní smlouvě bylo nadále ujednáno, že kupní smlouva nabývá platnosti dnem jejího schválení Ministerstvem financí ČR dle ustanovení §22 odst. 3 a §44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Doklad o zaplacení kupní ceny je podmínkou pro podání návrhu na vklad. Katastrální úřad pro hl. město Prahu dne 23. dubna 2009 návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že nebyla zaplacena kupní cena, což bylo podmínkou pro povolení předmětného vkladu, a kupní smlouva tak nenabyla účinnosti. Dne 11. února 2008 žalovaná sdělila písemně žalobkyni, že Ministerstvo financí České republiky kupní smlouvu neschválilo. V důsledku toho nenabyla platnosti a nelze ji předložit příslušnému katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad. Zákonem č. 153/2009 Sb., byl novelizován zák. č. 219/2000 Sb., tak, že jím byla zrušena podmínka schválení smlouvy o převodu majetku příslušným ministerstvem ke dni účinnosti zákona dne 1. července 2009. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2011, sp. zn. 17 C 78/2008, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č.j. 12 Co 58/2012-266, bylo určeno, že kupní smlouva je platná. Dne 14. června 2012 byla kupní cena žalobkyní zaplacena žalované. Osm dní poté byl dne 22. června 2012 podán návrh na vklad ve prospěch žalobkyně. Dne 21. března 2013 žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k náhradě škody ve výši 2.848.016,- Kč.
Odvolací soud věc posoudil podle §560 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již „obč. zák.“) a dále podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu podle obč. zák. a ztotožnil se správními závěry soudu prvního stupně odvozenými ze zjištěného skutkového stavu. Ze smluvních ujednání mezi účastníky dovodil, že za situace, kdy žalobkyní nebyla ve lhůtě 75 dnů od platnosti kupní smlouvy dohodnutá kupní cena zaplacena, na straně žalované nedošlo k porušení její smluvní povinnosti předložit příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad podle kupní smlouvy a poskytnout k tomu potřebnou součinnost. Kupní smlouva nabyla platnosti dne 1. července 2009 v souvislostí se shora uvedenou novelizací cit. zák. č. 219/2000 Sb. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyní tvrzená škoda, která jí měla vzniknout v období od 1. července 2009 do 22. června 2012 z důvodu, že nenabyla předmětné nemovitosti a nemohla je užívat či přenechat k užívání, byla zapříčiněna jednáním žalobkyně, která nezaplatila kupní cenu, ač tak měla učinit; nemohlo tudíž dojít ke vkladu vlastnického práva v její prospěch. Mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované není dána příčinná souvislost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dvě následující námitky:
1) Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se měl řídit předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. února 2012, č. j. 28 C 51/2012-27, týkajícího se kupní smlouvy a otázky, kdo je v prodlení. V cit. rozhodnutí byly předmětem řízení úroky z prodlení, které po dovolatelce nárokovala žalovaná (v tomto řízení měly účastnice obrácené procesní postavení). Podle dovolatelky soud v rámci posuzované předběžné otázky dovodil, že „ žalobkyně (v projednávané věci žalovaná) … se svým jednáním sama ocitla v prodlení se splněním závazku, tj. poskytnout potřebnou součinnost …, a tak žalovaná (v projednávaném řízení dovolatelka) ve smyslu ust. §560 obč. zák. nebyla povinna plnit, když sama žalobkyně byla v prodlení s plněním své povinnosti…“ Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, podle kterého by měl být cit. rozsudek sp. zn. 28 C 51/2012 v řešení otázky prodlení žalované v této věci pro soudy obou stupňů závazný.
2) Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, který se zabývá závazkovým právem v souvislosti zásadou „ pacta sund servanda“. K tomu dovolatelka uvádí, že „ dávala-li žalovaná najevo, že ze smlouvy nebude plnit, bezpochyby porušila zásadu pacta sund servanda. Žalovaná k plnění smlouvy přistoupila, až po pravomocném rozsudku rozhodnutí soudu o platnosti kupní smlouvy. Při uzavření kupní smlouvy byl dovolatel v dobré víře, že jednání žalované bude směřovat k dosažení převodu vlastnického práva k nemovitostem. Žalovaná své povinnosti neplnila a jednala v přímém rozporu s účelem kupní smlouvy, a to čistě svévolně a úmyslně. Už jen toto protiprávní jednání … postačovalo k tomu, aby dovolatelce vznikl nárok na náhradu škody, která mu vznikla jako ušlý zisk. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstituuje absurdní právní názor, že lze odepřít plnění smlouvy bez jakéhokoli postihu… Dovolatelka uzavírá, že „jelikož se odvolací soud odchýlil od výkladu základního právního principu závazkového práva vykládaného konstantní judikaturou soudu, došlo i v tomto ohledu k naplnění dovolacího důvodu dle ust. §237 občanského soudního řádu.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu změnil tak, aby došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobě bylo zcela vyhověno a aby bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že do dovolání dovolatelky není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolací námitce č. 1:
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.), a to, vzhledem k omezení důvodu dovolání pouze na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ani k prokázání důvodu dovolání, jak tomu bylo v právní úpravě dovolacího řízení před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolací soud neprovádí dokazování a vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím. Pro soud je rozhodující skutkový a právní stav k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu [ srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 305/99 , rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Cdo 81/93 / (k tomu srov. též Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 756, dále již „cit. dílo“)].
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a z obsahu spisu, soudy neučinily žádná zjištění ohledně dovolatelkou citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. února 2012, č. j. 28 C 51/2012-27. Ani žalobkyně nenavrhla cit. rozsudek k důkazu. Žalobkyně na něj odkázala až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolacímu soudu proto nepříslušelo zabývat se při dovolacím přezkumu pouze tvrzeními dovolatelky o obsahu cit. rozsudku, které uvedla v dovolání.
K dovolací námitce č. 2:
Ani další námitka dovolatelky nenastoluje takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Od toho se odvíjí i dovolací důvod, kterým je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí je na ní založeno (§241a o. s. ř.). Dotčené právní posouzení věci je významné pro rozhodnutí v dané věci. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce –žalovaný) nezměněno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 808/97 ). Dovolacím důvodem nelze tedy úspěšně namítat posouzení otázek, které správnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu nemohou ovlivnit (srov. obdobně cit. dílo, str. 736).
Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, ve kterém soud dospěl k závěru, že „ V ustanovení §493 obč. zák., dle něhož závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak, je formulována jedna z tradičních zásad občanskoprávních vztahů, že smlouvy je třeba dodržovat (pacta sunt servanda). Z této zásady vyplývá, že strany jsou povinny smlouvu plnit, a to i když se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným“.
O toto rozhodnutí dovolatelka opírá svou námitku, že „ dávala-li žalovaná najevo, že ze smlouvy nebude plnit, bezpochyby porušila zásadu pacta sund servanda. Žalovaná k plnění smlouvy přistoupila, až po pravomocném rozsudku rozhodnutí soudu o platnosti kupní smlouvy… Žalovaná své povinnosti neplnila a jednala v přímém rozporu s účelem kupní smlouvy, a to čistě svévolně a úmyslně. Už jen toto protiprávní jednání … postačovalo k tomu, aby dovolatelce vznikl nárok na náhradu škody, která mu vznikla jako ušlý zisk“.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který věc posoudil podle §560 obč. zák. a ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu podle obč. zák., je založeno na závěru, že žalobkyní tvrzená škoda, která jí měla vzniknout v období od 1. července 2009 do 22. června 2012 z důvodu, že nenabyla předmětné nemovitosti a nemohla je užívat či přenechat k užívání, byla zapříčiněna jednáním žalobkyně, která nezaplatila kupní cenu, ač tak měla učinit ve lhůtě 75 dnů od platnosti kupní smlouvy, tudíž nemohlo dojít ke vkladu vlastnického práva v její prospěch. Mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované není dána příčinná souvislost.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti přípustnosti – jak vyplývá ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu – totiž, že dovolatelkou uplatněná právní otázka nesměřuje proti právnímu posouzení věci, na kterém je napadené rozhodnutí založeno a které je významné pro rozhodnutí v dané věci. Uplatněná dovolací námitka tak nemohla úspěšně zpochybnit správnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud současně konstatuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98, rozsudek ze dne 15. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněného pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněného pod C 951 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 848/2006, dále usnesení ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 1401/2010, rozsudek ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 858/2011). Shodné právní názory zastává i odborná komentářová literatura (srov. Švestka, J ., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 2009, str. 1647 a násl.).
Citovaná judikatura dovozuje závěr, že byla-li splatnost závazku kupujícího dohodnuta k určitému datu, aniž byla vázána na současné splnění vzájemné povinnosti prodávajícího předat mu předmět koupě ve smyslu §560 věty prvé obč. zák., může se prodávající domáhat splnění závazku kupujícího zaplatit kupní cenu bez ohledu na to, zda on sám již dříve splnil svůj závazek z kupní smlouvy vůči kupujícímu.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu