Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.12.2015, sp. zn. 30 Cdo 923/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.923.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.923.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 923/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 161/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 13 Co 312/2013-227, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 9 C 161/2011-123, ve výrocích I, II a III konstatoval porušení práva žalobce na projednání věcí vedených u něj pod sp. zn. 9 C 285/2010, sp. zn. 9 C 286/2010 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 341/2007 a 8 Ca 335/2010 (původně; poté pod sp. zn. 8 A 12/2010 – dále jen „8 A 12/2010“) „v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů“. Výrokem IV rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu nepřiměřenou délkou posledních dvou řízení částky 50 000 Kč s příslušenstvím (za řízení sp. zn. 9 Ca 341/2007) a 70 000 Kč příslušenstvím (za řízení sp. zn. 8 A 12/2010), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím požadované žalobcem na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 (výrok V), ve výroku VI zastavil řízení o žalobě co do tam vyčísleného příslušenství požadovaného z částky 80 000 Kč a konečně ve výrocích VII a VIII uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a vedlejšímu účastníku na jeho straně tam vyčíslené náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích I, II a III, ve výroku IV jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částek 47 500 Kč s příslušenstvím a 63 750 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku (tj. co do částek 2 500 Kč s příslušenstvím a 6 250 Kč s příslušenstvím), stejně jako ve výroku V, potvrdil (výrok I). Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Soudy obou stupňů shodně zjištěnou celkovou dobu trvání všech čtyř namítaných řízení zhodnotil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jenOdpŠk“). Rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v případě obou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 je postačujícím zadostiučiněním žalobci jejich nepřiměřenou délkou vzniklé nemajetkové újmy konstatování porušení práva. Uvedený závěr odůvodnil odvolací soud tím, že žalobce se v těchto řízeních domáhal zaplacení bagatelních částek (800 Kč, resp. 300 Kč), pročež byl zásah do jeho integrity „zcela mizivý“. Taktéž shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že v případě řízení vedených u Městského soudu v Praze je na místě poskytnout žalobci vedle odškodnění konstatováním porušení práva rovněž peněžní satisfakci; její výši však oproti soudu prvního stupně stanovil jednou desetinou částek, jež ve vztahu k oběma řízením soudy určily jako celkové základní odškodnění. Důvod pro takto razantní snížení peněžitého odškodnění shledal odvolací soud v tom, že i v těchto případech je význam řízení pro žalobce nízký „s ohledem na jeho osobu, …(jež) vyvolává celou řadu sporů tohoto typu bez zjevného opodstatnění a konkrétní rozhodnutí má pro něj mizivý praktický význam“; přiznání vyšší náhrady by se tak dle odvolacího soudu příčilo zejména dobrým mravům. Osobu žalobce odvolací soud v této souvislosti označil za věnující se litigiózním (sudičským) aktivitám. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ust. §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jeno. s. ř.“). Rozsudek odvolacího soudu v té části jeho I. výroku, v níž odvolací soud nepřiznal žalobci na požadovaném odškodnění částky 63 750 Kč s příslušenstvím (za řízení sp. zn. 8 A 12/2010) a 80 000 Kč s příslušenstvím (za řízení sp. zn. 9 C 285/2010 a sp. zn. 9 C 286/2010), jakož i ve výroku o nákladech řízení, napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně řadu dílčích otázek práva hmotného a procesního, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dle dovolatele dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ohledně rozhodnutí ve věci samé dovolatel brojí proti správnosti závěru odvolacího soudu o vhodné formě zadostiučinění (resp. výši peněžitého zadostiučinění) podle §31a odst. 2 OdpŠk. Odškodnění toliko konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (jehož se mu dostalo ve vztahu ke všem třem dovoláním dotčeným řízením) a současně (nadto) zaplacením částky 6 250 Kč s příslušenstvím (za řízení sp. zn. sp. zn. 8 A 12/2010) shledává zcela nedostatečným. V této souvislosti zpochybňuje správnost odvolacím soudem zvolené aplikace dílčích podmínek a kritérií příkladmo vyčtených v §31a odst. 3 OdpŠk. O nákladech řízení měl dle dovolatele odvolací soud správně rozhodnout podle §142 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání ve vztahu k dovoláním nastoleným otázkám spatřuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejich řešení jednak odchýlil od judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu (v dovolání blíže označené), jednak se má jednat o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání (přes jistou nepřehlednost v otázce vymezení kritérií jeho přípustnosti) splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží. Z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu, akcentující větší množství sporů, které dovolatel vede, a dovozující z toho důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, vydané ostatně ve věci téhož dovolatele, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěrem, že se v případě kompenzačního řízení jedná o prostředek nápravy mající (primárně) reparační, nikoliv sankční charakter, dovozovaný dovolatelem na podporu argumentace o nedostatečnosti odškodnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, a ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011). Rovněž tak nelze shledat napadené rozhodnutí rozporným s judikaturou dovolacího soudu, pokud je mu dovoláním vytýkána absence náležitého zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] při současně nesprávném upřednostnění kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, na který je v tomto směru odkazováno) je patrné, že soudy kritérium podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednily a že právě nedostatky (průtahy) v postupu soudů v namítaných řízeních vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věcí v přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho dovolateli vzniklou nemajetkovou újmu. Při rozhodnutí o formě (výši) odškodnění se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když v této souvislosti zdůraznil zásadní význam kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz odvolacím soudem v tomto směru přiléhavě, byť neúplně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011 a tam citovaná judikatura dovolacího soudu). Námitka dovolatele, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně (v jeho neprospěch) aplikoval ust. §3 odst. 1 obč. zák., rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo; úvahou o nemravnosti vyššího peněžního odškodnění totiž odvolací soud odůvodnil své závěry týkající se řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 341/2007, jehož posouzení však předmětem dovolacího řízení není. Pokud dovolatel dále uvádí, že dle judikatury Nejvyššího soudu by snížení základní částky odškodnění nemělo zásadně přesáhnout 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, pak je třeba uvést, že hranice 50 % se vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť. Může proto nastat i situace, kdy při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude po zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011 ). Odvolacímu soudu lze v této souvislosti jistě vytknout, že z napadeného rozhodnutí není zcela jasně patrné, jakému kritériu či kritériím dle §31a odst. 3 OdpŠk podřadil své úvahy, jež ho k takto razantnímu snížení odškodnění vedly, případně zda zadostiučinění snížil na základě kritéria v tomto ustanovení neuvedeného. Z napadeného rozsudku je však současně zjevné, že závěr o spíše symbolickém finančním zadostiučinění (za řízení sp. zn. 8 A 12/2010) je odvolacím soudem přijat na pozadí úvahy (přípustnost dovolání nezakládající, viz výše), že zásadně postačujícím odškodnění dovolatele (i) v daném případě je morální satisfakce formou konstatování porušení práva; zrušení rozsudku odvolacího soudu pro jistou neúplnost právního posouzení v tomto ohledu jen z tohoto důvodu by proto bylo ryze formální. Dovolatelem vytýkaný postup odvolacího soudu podle §121 o. s. ř., jakož i namítanou překvapivost jeho rozhodnutí z důvodu neseznámení účastníků s odchylným právním posouzením otázky adekvátnosti formy odškodnění oproti soudu prvního stupně, může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud může přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné, což zde není. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[j]estliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“ Dovolatel neuvedl, jaká částka mu měla být rozhodnutím odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení odepřena. V daném případě by přicházela v úvahu předně náhrada spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést. Zvláštním právním předpisem upravujícím náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní tarif“). Podle judikatury Nejvyššího soudu je na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, při stanovení tarifní hodnoty přiléhavé aplikovat §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2012 ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014). Tarifní hodnota sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy činila 50 000 Kč, za jeden úkon právní služby by tak náležela odměna ve výši 3 100 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží zástupci paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Po zohlednění daně z přidané hodnoty v zákonné sazbě 21 % lze dospět k závěru, že aby nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, musel by zástupce dovolatele v předchozím řízení učinit více než dvanáct úkonů právní služby, za něž by mu náležela mimosmluvní odměna dle §11 advokátního tarifu. Takový počet úkonů ovšem v dané věci učiněn nebyl, neboť zástupce dovolatele, jak se podává z obsahu spisu, (toliko) převzal a připravil zastoupení, účastnil se jednoho jednání u soudu prvního stupně, podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyjádřil se k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a účastnil se jednoho jednání u odvolacího soudu (tj. vykonal pět úkonů právní služby). Je proto zjevné, že výše náhrady nákladů řízení, která byla rozsudkem odvolacího soudu dovolateli odepřena, nepřevyšuje hranici přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tedy částku 50 000 Kč, a to i se zohledněním náhrady ušlého výdělku dovolatele za účast při jednání soudu prvního stupně (přiznané mu soudem prvního stupně ve výši 309 Kč) a případné náhrady ušlého výdělku dovolatele za účast při jednání soudu odvolacího, očekávatelné pro případ úspěchu dovolatele v odvolacím řízení v obdobné výši jako u soudu prvního stupně. O nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. se pak v dané věci nejedná. Stejně tak napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., u nichž se omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (rovněž) neuplatní. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. 12. 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/02/2015
Spisová značka:30 Cdo 923/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.923.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§243 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20