ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.965.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 965/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce JUDr. M. G., proti žalované Mladé frontě, a.s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, IČO 42940315, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 45/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Co 220/2013–303 , takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Co 220/2013–303 , ve výroku I. pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. a dále ve výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č.j. 66 C 45/2012-262, ve výrocích I., II., III. co do částky 350.000,- Kč, IV. a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 66 C 45/2012–262, výrokem I. uložil žalované poskytnout žalobci omluvu ve znění: „ Informace o tom, že další osobou z justice, kterou v souvislosti s případem tzv. T. gangu, policie obvinila, je olomoucký státní zástupce M. G., je nepravdivá a za zveřejnění této nepravdivé informace se státnímu zástupci M. G. omlouváme, “ a to zpřístupněním veřejnosti na webových stránkách www.el5.cz po dobu alespoň 24 po sobě následujících hodin. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci částku 150 000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu v rozsahu další požadované částky ve výši 700 000,- Kč, výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. ledna 2012 v článku s názvem „Sedm plus jedna událost, kterým v roce 2011 žilo Brno a jih Moravy“, - v části pod mezititulkem Pomáhat a chránit? Vydírat a vyhrožovat? - bylo uvedeno tvrzení týkající se žalobce ve znění: „Další osobou, kterou v souvislosti s případem tzv. T. gangu, policie obvinila, je olomoucký státní zástupce M. G.“ Článek byl uveřejněn na webu www.sedmicka.cz , jejímž držitelem je žalovaná a za jehož obsah nese žalovaná odpovědnost. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že v druhé polovině roku 2011 byla veřejnost médii seznamována ve značném rozsahu o kauze T. gangu, v jehož průběhu zazněly i informace, že by žalobce mol být jedním z podezřelých. Na tato sdělení reagovalo Vrchní státní zastupitelství svým vyjádřením, že postup žalobce v konkrétní kauze byl předmětem přezkumu v rámci tzv. vnitřního dohledu se závěrem, že v dané věci postupoval žalobce v souladu se zákonem a že ze strany vedení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proto nebyla přijata žádná další opatření. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že napadeným tvrzením uvedeným v předmětném článku zasáhla žalovaná do osobnostních práv žalobce. Konstatoval, že napadená tvrzení uvedená v článku zasáhla intenzivně do cti, ale i klidného rodinného života žalobce, přičemž přihlédl i k funkci žalobce jako státního zástupce a proto zvolil jako satisfakci omluvu i formu peněžitého zadostiučinění.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Co 220/2013–303 , výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a v části výroku III., v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 350 000,- Kč a ve výrocích IV. a V. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem II. v části výroku III. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ještě částku 350 000,-Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními zjištěními soudu prvního stupně, odchylně však posoudil výši přiměřené peněžní satisfakce. Poukázal na to, že pracovníci žalované nerozlišovali právní kategorie podezřelý a obviněný ač je mezi nimi výrazný rozdíl. Pokud bylo v článku uvedeno, že žalobce je obviněn z trestné činnosti, je použití tohoto výrazu nejenom závažným pochybením autora článku, ale především je výrazným zásahem do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud proto při zvýšení částky peněžitého zadostiučinění vyšel především z profesního postavení žalobce, za situace, kdy je žalobce nepochybně v regionu, kde vykonává svoji působnost osobou známou a napadené tvrzení uveřejněné v předmětném článku vnímá mimořádně intenzivně.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 18. prosince 2014 a právní moci nabyl dne 23. prosince 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 5. února 2015 včasné dovolaní. Rozhodnutí napadá v celém rozsahu a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Je přesvědčena, že se odvolací soud při vyřešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podotýká, že samotné posouzení (ne)existence protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobce je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť v jeho rozhodovací praxi bylo opakovaně potvrzeno, že „je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, který se v konkrétních případech musí uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě“. Dále se domnívá, že je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i posouzení (ne)způsobilosti článku zasáhnout do osobnostní sféry žalobce, neboť v článku nebyly obsaženy žádné nové informace, ale jednalo se pouze o shrnutí nejdůležitějších zpráv z daného regionu za předchozí rok. V této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013. Na závěr namítá, že nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka (ne)odpovědnosti poskytovatele služeb informační společnosti ve smyslu zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Domnívá se, že právě ustanovení §5 tohoto zákona dopadá i na žalovanou. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2011, sp. zn. 3 Cmo 197/2010. Namítá proto, že není v dané věci pasivně legitimována. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud buď rozsudek soudů obou stupňů změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen uhradit náklady řízení včetně nákladů dovolacího řízení, nebo aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 20. února 2015, ve kterém se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Je pak třeba konstatovat, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné skutečně je, neboť žalobcem uplatněný nárok vyplývající z ustanovení §11 násl. obč. zák. odvolací soud důsledně neposoudil souladně s tím, jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je tak současně důvodné. Naproti tomu přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky pasivní legitimace žalované, které bylo výsledkem konkrétních skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li takto publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého (resp. nepřesného) údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
V souzené věci tak bylo nezbytné na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
K problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám zcela zřetelně nedostál. Jde především o to, že se odvolací soud sám nikterak nevypořádal s výše vyloženými zásadami. Fakticky tak neporovnal v souzeném případě míru nutnosti respektovat právo na ochranu osobnosti s právem na informace. Ulpěl pak především jen na klasifikaci trestněprávního významu pojmu „obviněn“, aniž by se odpovědně a logicky vypořádal s tím, že je obecně přijímanou zásadou, že u zpráv tisku se zcela rigorózně nevyžaduje bezpodmínečná přesnost užitých výrazů, takže zcela nepochybně nebylo bez dalšího nezměnitelného důvodu akcentovat trestněprávní význam tohoto termínu (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1286/2013). Je přitom nadto nepochybné, že dotčený pojem „obviněn“ je synonymem řady výrazů - mimo jiné pojmů „nařčen“, „osočen“, „očerněn“, „pomluven“, „pošpiněn“, atp. Rigorózní bazírování pouze na trestněprávním významu tohoto pojmu, jak bez dalšího činí odvolací soud, nemusí tak být v dané věci přiléhavé.
Protože tedy nelze tento rozsudek považovat ve výrocích, pokud vyhovují uplatněnému nároku žalobce, za správný, Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí v uvedené části podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v odpovídajících výrocích i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
Dovolatelka ve svém dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky a napadá tak i výrok, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba směřující proti ní zčásti zamítnuta. V tomto případě však není k podání dovolání legitimována, neboť rozhodnutím odvolacího soudu v tomto případě nedoznala úhony na svých právech.a nedoceňuje tak, že ustanovení §236 až §239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti výrokům tohoto typu neupravuje. Pokud pak dovolání dopadá i na výroky o náhradě nákladů řízení, dovolatelka v tomto smyslu svoje dovolání nikterak neodůvodňuje. Jestliže tedy v této části nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné, resp. též jako podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu