ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.997.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 997/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. et Mgr. A. V., zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 303.810,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 161/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 54 Co 119/2013-241, ve spojení s rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 54 Co 471/2013-261, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 54 Co 119/2013-241, ve spojení s rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 54 Co 471/2013-261, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2012, č. j. 21 C 161/2006-215, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 8. 2013, č. j. 21 C 161/2006-248, se v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba co do částky 141 502,50 Kč s příslušenstvím, jakož i v nákladových výrocích, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 303.810,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2005 do zaplacení jako náhrady škody představované náklady (platbami daňovým poradcům) vynaloženými žalobkyní v souvislosti s řízením před Finančním úřadem v Milevsku a Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, platebního výměru ze dne 18. 5. 2001, č. j. 14792/01/098960, kterým finanční úřad vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši 710.015 Kč. Platební výměr byl později k podanému odvolání zrušen rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, č. j. 984/140/2005, a to poté, co tři předchozí zamítavá rozhodnutí o odvolání byla vždy zrušena ve správním soudnictví.
Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 21 C 161/2006-215, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.400 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 214.310 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok III.). Jednalo se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když již dříve Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 21 C 161/2006-150, žalobě pravomocně částečně vyhověl co do částky 6.100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2005 do zaplacení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že finanční úřad vydal shora uvedený platební výměr na darovací daň. Odvolání žalobkyně proti tomuto výměru Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo. K podané žalobě ve správním soudnictví bylo rozhodnutí finančního ředitelství zrušeno. To samé se pak ještě dvakrát opakovalo, až posledním rozhodnutím finanční ředitelství platební výměr zrušilo. Žalobkyně v daňovém řízení použila služeb daňového poradce, který provedl pro žalobkyni 69 úkonů. Jednal za žalobkyni na Finančním úřadu v Milevsku na základě plné moci, jinak ji zastupoval na základě ústní dohody a při jednotlivých jednáních žalobkyni na základě jejího přání nezastupoval, aby náklady byly co nejnižší. Odměna (hodinová) byla splatná po skončení případu.
Soud prvního stupně nárok žalobkyně posuzoval podle §7 odst. 1, §8 a §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve znění účinném do 28. 2. 2009.
Soud prvního stupně považoval základ nároku mezi účastníky za nesporný. Žalovaná dále nesporovala částku 4.500 Kč za náklady vynaložené na cestování Ing. R. z Prahy do Milevska a zpět a poskytnutí dvou úkonů daňovým poradcem dne 10. 1. 2001 a 24. 5. 2001, za což mu podle soudu náležela odměna ve výši 500 Kč a 300 Kč režijní paušál, tj. celkem 1.600 Kč. V tomto rozsahu také bylo již dříve pravomocně žalobě vyhověno rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 21 C 161/2006-150.
Soud prvního stupně nepovažoval veškeré právní úkony za účelné. Účelné úkony v odůvodnění rozsudku blíže specifikoval, včetně jejich časového rozsahu. Za účelně vynaložené považoval prostředky za 31 hodin po 1.500 Kč, tj. 46.500 Kč, a 16,5 hodin po 2.000 Kč, tj. 33.000 Kč, celkem 79.500 Kč, od čehož odečetl již pravomocně přisouzenou částku 6.100 Kč. Za účelné považoval soud prvního stupně úkony související s první konzultací, v případech podání písemného odvolání nebo vyjádření, za studium spisového materiálu a seznámení se s třemi rozsudky. Naopak za neúčelně vynaložené náklady považoval např. konzultace k dalším řízením, které se ve vyúčtování objevují několikrát. Žalobkyně v řízení prokázala, že účtované částky daňovému poradci uhradila.
Soud prvního stupně za situace, kdy není právní předpis, který by určoval odměnu pro daňové poradce, použil analogicky vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a zohlednil ustanovení §1 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se odměna advokáta za poskytování právních služeb řídí jeho smlouvou s klientem. Soud prvního stupně vyšel ze smluvního ujednání mezi žalobkyní a daňovým poradcem, tj. 1.500 Kč a od března 2004 2.000 Kč za jednu hodinu služby. Protože se žalovaná dostala do prodlení s placením od 5. 9. 2005, uložil ji zaplatit úrok z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 3 o. s. ř. a „plně úspěšné“ žalobkyni přiznal náhradu veškerých nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které blíže specifikoval.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 54 Co 119/2013-241, k odvolání žalobkyně i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 64.200 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak v tomto výroku a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na která odkázal, ale částečně odlišně je právně posoudil. I podle odvolacího soudu nárok na náhradu nákladů řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s řízením o vydání platebního výměru, kterým byla vyměřena darovací daň, je třeba posuzovat podle §8 OdpŠk jako nárok z nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že za náklady řízení je třeba považovat náklady vzniklé zastoupením přímo v řízení na základě plné moci, ale i náklady, vynaložené žalobkyní v přímé souvislosti s předmětným správním řízením v rámci daňového poradenství, neboť právě otázka daní byla předmětem řízení. Odvolací soud dále uvedl, že soud je oprávněn posuzovat účelnost vynaložených nákladů a korigovat jejich výši. Okolnost, že v rozhodné době tak zákon výslovně nestanovil, neznamená, že bylo možno úspěšně požadovat jakékoliv náklady, třeba i neúčelné. Odměna se pak určí podle §31 odst. 3 OdpŠk a advokátního tarifu bez ohledu na skutečně zaplacené náklady podle smluvního plnění. „Odměna za úkon právní (daňové) pomoci se určuje podle §10 odst. 1 [advokátního tarifu], podle kterého v době první platby, tedy v době, kdy došlo ke zmenšení majetku žalobkyně, platilo, že při zastupování v řízení o přestupcích se považuje za tarifní hodnotu částka 1.000 Kč, v případě druhé platby došlo k úpravě ustanovení tak, že při zastupování v řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech se považuje za tarifní hodnotu částka 1.000 Kč. Novela pouze doplnila §10 odst. 1 [advokátního tarifu] tak, jak bylo vykládáno, neboť pod toto ustanovení bylo judikaturou podřazováno i jiné správní řízení, nikoliv jen přestupkové.“
Odměna za jeden úkon právní služby podle odvolacího soudu činila podle §7 advokátního tarifu 500 Kč. Odvolací soud přihlédl k ustanovení §11 advokátního tarifu, „který určuje úkony, za které náleží odměna, přičemž pro daný případ není podstatné trvání jednotlivé činnosti poradce, neboť nebyl proveden žádný úkon, za který se odměna navyšuje při překročení dvou hodin trvání úkonu...“ Na druhou stranu žádný úkon nelze podřadit pod úkony, za které náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. Účelné úkony pak odvolací soud hodnotil odlišně než soud prvního stupně. „Za účelné považoval náklady spojené se seznámením se s rozhodnutími a vyjádření k nim, stejně jako odvolání, ovšem nikoliv doplňování písemných podání. Za účelné nepovažoval ani různé přípisy a výzvy, jakož i opakované konzultace s klientkou po podání odvolání, také úkony provedené po konečném zrušení rozhodnutí o daňové povinnosti dne 25. 2. 2005. Pokud jde o dobu strávenou účtovanou prací, vycházel odvolací soud z obsahu a rozsahu spisu a vlastních zkušeností se studiem spisů a psaním odborných textů.“ Z tohoto pohledu považoval odvolací soud za účelné úkony: první konzultace se žalobkyní, studium podkladů dne 8. 1. 2001, konzultace dne 15. 4. 2001, podání dne 17. 4. 2001, studium po vydání platebního výměru dne 23. 5. 2001, odvolání dne 25. 5. 2001, studium rozsudku sp. zn. 10 Ca 150/2002 dne 28. 11. 2002, konzultace dne 29. 11. 2002, studium rozsudku sp. zn. 10 Ca 181/2003 dne 20. 2. 2004, studium a rozbor posudku a cen akcií dne 16. 3. 2004, konzultace s klientkou dne 17. 3. 2004, vyjádření k dopisu dne 5. 4. 2004, studium rozsudku sp. zn. 10 Ca 203/2004 dne 24. 1. 2005, konzultace s klientkou dne 25. 1. 2005, vyjádření k postupu soudu dne 27. 1. 2005 a vyjádření ke znaleckému posudku dne 13. 2. 2005. Za 16 úkonů po 500 Kč náležela odměna 8.000 Kč, za 16 „paušálních odměn“ po 75 Kč podle tehdy platného ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 1 200,- Kč, celkem 9.200 Kč. Odvolací soud nepřiznal daň z přidané hodnoty, neboť ji nevzal za prokázanou. Odvolací soud jako správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze do částky 9.200 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu rovněž zamítl a potvrdil i zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. O nákladech řízení rozhodl podle §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř., když převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2013, č. j. 21 C 161/2006- 248, byla žaloba zamítnuta i do zbývající částky 10.000,50 Kč s příslušenstvím, o které nebylo dříve rozhodnuto. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 54 Co 471/2013- 261, byl tento doplňující rozsudek potvrzen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně „v celém jeho rozsahu“ dovoláním (podle obsahu dovolání však přímo pouze ve výroku o věci samé a nikoliv v rozsahu, v jakém byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen) a navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že se výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 214.310 Kč spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení. Současně navrhla, aby dovolací soud změnil i výrok II. rozsudku odvolacího soudu a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka považuje za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepovažoval některé žalobkyní vynaložené náklady za „účelné“ a uvedl seznam úkonů, které za účelné považoval. Podle dovolatelky záviselo napadené rozhodnutí na vyřešení otázky, zda je soud oprávněn limitovat náhradu škody dle ustanovení §31 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006, tím, že dle svého vlastního uvážení určí, které úkony právní služby byly poskytnuty účelně a které nikoliv, bez ohledu na to, kolik a v jakém rozsahu jich daňový poradce ve skutečnosti poskytl. Podle dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka je přesvědčena, že podle citované právní úpravy musí náhrada škody zahrnovat náhradu veškerých nákladů, které poškozenému vznikly. Soud není oprávněn posuzovat účelnost jednotlivých vynaložených nákladů nebo úkonů právní služby tak, že by některé z nich prohlásil za zcela nebo částečně neúčelné. Účelnost takto vynaložených nákladů byla dle tehdejšího znění §31 odst. 4 OdpŠk zajištěna tím, že výše odměny za zastupování byla limitována výši mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu.
Dovolatelka dále považuje za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který výši odměny daňového poradce za zastupování v daňovém řízení určil podle §10 odst. 1 advokátního tarifu. Podle dovolatelky toto ustanovení řešilo pouze otázku tarifní hodnoty pro řízení o přestupcích a správních deliktech. Výše odměny měla být určena podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy podle výše vyměřené daně a jejího příslušenství v době poskytnutí úkonu právní služby. Otázku stanovení tarifní hodnoty při výpočtu odměny za zastupování v daňovém řízení před 31. 8. 2006 odvolací soud podle dovolatelky vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dovolatelka odkázala na rozhodnutí „sp. zn. 28 Cdo 3117/2009 a 28 Cdo 1160/2009“.
Dovolatelka rovněž vytýká rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nestanovil účelný časový rozsah jednotlivých úkonů právní služby, ale rovnou bez bližšího odůvodnění uvedl, že „nebyl proveden žádný úkon, za který se odměna navyšuje při překročení dvou hodin trvání úkonu.“ S délkou trvání jednotlivých úkonů právní služby se nevypořádal. Soudy obou stupňů navíc s účastníky při jednání vůbec neřešily otázku účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. Odvolací soud při jednání nedal žalobkyni vůbec možnost se k hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů vyjádřit, neboť s takovýmto hodnocením žalobkyni seznámil až v odůvodnění svého rozsudku. Stejně jako předtím soud prvního stupně zcela ignoroval náklady zaplacené žalobkyní společnosti ARIADNA s. r. o., tj. odměnu zaplacenou žalobkyní daňovému poradci za jeho účast při jednání na Finančním úřadě v Milevsku dne 10. 1. 2001 a 24. 5. 2001, když tyto úkony ani nezahrnul do seznamu úkonů, které označil za „účelné“. Za nepřezkoumatelné považuje dovolatelka posouzení náhrady za daň z přidané hodnoty, když i podle skutkových zjištění soudů zaplatila žalobkyně částky včetně daně. Podle dovolatelky bylo prokázáno, že subjekty poskytující žalobkyni daňové poradenství byly v předmětné době plátci daně z přidané hodnoty.
Po vydání doplňujícího rozsudku soudem prvního stupně a jeho potvrzení odvolacím soudem napadla dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu tohoto doplňujícího rozhodnutí, tj. i do zamítnutí zbývající částky 10 000,50 Kč s příslušenstvím.
Žalovaná navrhla obě podaná dovolání jako nepřípustná odmítnout. Posouzení otázky účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení v návaznosti na ustanovení §31 OdpŠk je v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, na která žalovaná současně odkázala s tím, že by bylo popřením předpokladů pro náhradu škody, zejména pak příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a škodou, aby stát hradil i náklady zastoupení zjevně bezúčelného. Podle žalované odvolací soud provedl posouzení jednotlivých úkonů pečlivě a rozlišil úkony, které ke zrušení rozhodnutí vedly a které nikoliv. Je na žalobci, aby unesl důkazní břemeno ohledně důvodnosti a účelnosti jednotlivých úkonů zastoupení, tj. jaký vliv měl konkrétní úkon právní služby na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Škoda je nahrazována ve výši skutečně uhrazených nákladů na účelně vynaložené právní zastoupení, nelze však přiznat náhradu škody nad rámec mimosmluvní odměny, kterou je třeba vypočítat podle advokátního tarifu účinného v době vzniku škody. Limitace prostřednictvím advokátního tarifu zahrnuje nutnost podřadit jednotlivé úkony právního zastoupení pod ty úkony, které jsou uvedeny v advokátním tarifu. Úkony, za jejichž provedení požaduje žalobkyně náhradu škody, jsou však často neprokazatelné a naprosto zmatečné. Dále žalovaná uvedla, že ohledně úkonů na dvou ústních jednáních na Finančním úřadě v Milevsku dne 10. 1. 2001 a dne 24. 5. 2001 bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2010, č. j. 21 C 161/2006-150. Dále žalovaná uvedla, že pokud daňový poradce učinil úkony v souvislosti s podáním žaloby ve správním soudnictví, bylo o těchto nákladech již správním soudem rozhodnuto. Konečně poukázala, že některé tvrzené úkony byly provedeny ještě před dnem vydání později zrušeného platebního výměru, nemohly tak být vynaloženy na jeho zrušení, a některé byly provedeny ještě po jeho zrušení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas (rovněž tak doplnění dovolání ve vztahu k doplňujícímu rozsudku bylo podáno ve lhůtě počítané od doručení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V prvé řadě se dovolací soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem zamítnut (příp. potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně) požadavek žalobkyně na náhradu škody představované náklady na úkony daňového poradce, které soudy neshledaly účelnými. Tento rozsah v částce 147.008 Kč je dán rozdílem původně žalované částky 303.810,50 Kč, již dříve pravomocně přiznaných částek (6.100 Kč a 9.200 Kč) a částky 141.502,50 Kč požadované žalobkyní navíc za úkony, které soudy účelnými shledaly (viz dále).
Dovolání v daném rozsahu není přípustné, neboť v napadeném rozsudku je vyřešení otázky, zda je soud při hodnocení výše nároku na náhradu škody podle §31 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006, oprávněn posuzovat účelnost úkonů právní služby a tím i vynaložených nákladů právního zastoupení, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Mezi základní předpoklady vzniku nároku na náhradu škody patří škodní událost (zde nezákonné rozhodnutí), škoda (zde vynaložené náklady na služby daňového poradce) a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a škodou. Účelnost přitom vyjadřuje právě vztah příčinné souvislosti. Hrazení zjevně bezúčelných nákladů by tak znamenalo popření těchto základních předpokladů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2014, jakož i tam citovaná další rozhodnutí). Právě proto, že požadavek účelnosti vynaložených nákladů je odrazem požadavku existence příčinné souvislosti, nemění na uvedeném závěru nic ani skutečnost, že ustanovení §31 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006, požadavek účelnosti výslovně nezmiňovalo.
Z uvedených důvodů bylo dovolání ve shora uvedeném rozsahu dovolacím soudem podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
Předmětem posouzení ze strany dovolacího soudu zůstala částka 141.502,50 Kč, představující zamítnutý žalobní požadavek na náhradu nákladů za úkony daňového poradce, které byly soudy shledány účelnými.
Tento rozsah je dán rozdílem částek, které žalobkyně za tyto úkony požadovala, a částek, které byly za tyto úkony již soudy přiznány (žalobě bylo vyhověno). Žalobkyně požadovala (viz doplnění žaloby k výzvě soudu na č. l. spisu 131 – 134) za úvodní konzultaci dne 15. 12. 2000 částku 2.250 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium podkladů dne 8. 1. 2001 částku 10.500 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za ústní jednání dne 10. 1. 2001 částku 2.250 Kč + 5 % DPH (již rozsudkem ze dne 15. 11. 2010 bylo přiznáno 800 Kč), za konzultaci dne 15. 4. 2001 částku 2.250 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za sepis podání dne 17. 4. 2001 částku 6.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium podkladů dne 23. 5. 2001 částku 3.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za ústní jednání dne 24. 5. 2001 částku 2.250 Kč + 5 % DPH (již rozsudkem ze dne 15. 11. 2010 bylo přiznáno 800 Kč), za sepis odvolání dne 25. 5. 2001 částku 19.500 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium podkladů dne 28. 11. 2002 částku 13.500 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za konzultaci dne 29. 11. 2002 částku 6.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium podkladů dne 20. 2. 2004 částku 9.750 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium a rozbor znaleckého posudku dne 16. 3. 2004 částku 15.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za konzultaci dne 17. 3. 2004 částku 7.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za sepis vyjádření dne 5. 4. 2004 částku 5.000 Kč + 5 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za studium podkladů dne 24. 1. 2005 částku 13.000 Kč + 19 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za konzultaci dne 25. 1. 2005 částku 7.000 Kč + 19 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč), za sepis doplnění odvolání a vyjádření dne 27. 1. 2005 částku 9.000 Kč + 19 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč) a za sepis vyjádření k znaleckému posudku dne 13. 2. 2005 částku 7.000 Kč + 19 % DPH (přiznáno bylo 575 Kč). Celkem tedy za (podle soudů) účelné úkony požadovala žalobkyně částku 140.250 Kč a na DPH částku 12.052,50 Kč a rozsudky byly přiznány částky 1.600 Kč (další částka 4.500 Kč se týkala náhrady za cestu daňového poradce k finančnímu úřadu) a 9.200 Kč.
Dovolání je ve zbylém rozsahu přípustné pro posouzení otázky hmotného práva, zda výše odměny daňového poradce za zastupování v daňovém řízení se stanoví podle §10 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, neboť vyřešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §31 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006, náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí… (odstavec 1). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně (odstavec 4).
Podle §6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
Podle §7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty … přes 200.000 Kč 5.750 Kč a 25 Kč za každých započatých 10.000 Kč, o které hodnota převyšuje 200.000 Kč…
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle §10 odst. 1 advokátního tarifu při zastupování v řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech se považuje za tarifní hodnotu částka 1000 Kč.
Jak konstatoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009 (předmětem byl obdobně jako v nyní projednávané věci nárok na náhradu škody způsobené dodatečnými platebními výměry finančního úřadu, jimiž byla žalobci vyměřena dodatečná daň), „ustanovení §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění před novelou č. 276/2006 Sb. řešilo otázku tarifní hodnoty jen pro řízení o přestupcích a jiných správních deliktech. O správním řízení celkově se vyhláška dříve výslovně nezmiňovala. Za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti citované novely proto přísluší advokátu odměna podle dosavadní úpravy, tj. za užití §8 odst. 1 tohoto podzákonného předpisu. V posuzovaném případě bylo proto (pouze) u právních úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8. 2006 nutno vyjít z výše dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových řízeních.“
Z uvedeného vyplývá, že stanovil-li odvolací soud výši náhrady škody podle ustanovení §10 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, ačkoliv předmětem daňového řízení nebyl přestupek nýbrž dodatečné doměření daně v konkrétní částce, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
V tom rozsahu, v jakém je dovolání přípustným, přihlédl dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s ř. též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Za vadu řízení, která ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, je nutno považovat procesní postup soudu prvního stupně, jež nebyl ani odvolacím soudem napraven, kdy žalobkyně ve vztahu k požadavku na náhradu zaplacené daně z přidané hodnoty nebyla postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána, aby navrhla důkazy k prokázání svých sporných tvrzení, s poučením o následcích nesplnění této výzvy, ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá důvod, proč náhrada nebyla přiznána (§157 odst. 2 o. s. ř.), a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento ji nepovažoval za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, jakož i tam citovaná další rozhodnutí).
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl změněn vyhovující výrok a potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, částečně zrušil, a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval výši tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a v závislosti na ní i sazbou mimosmluvní odměny (§7 advokátního tarifu) za jednotlivé úkony služby daňového poradce, které soudy shledaly za účelné. Přitom neopomene ani právní posouzení jednotlivých úkonů podle §11 advokátního tarifu tak, aby bylo zřejmé, zda v konkrétním případě měl na výši odměny vliv časový rozsah poskytnuté služby. Rovněž se neopomene vypořádat s požadavkem žalobkyně na náhradu daně z přidané hodnoty. Vyvstane-li potřeba navržení důkazů potřebných k jejich prokázání, bude postupovat podle §118a odst. 3 o. s. ř. Současně bude mít na paměti, že na náhradě škody představované náklady na jednotlivé úkony daňového poradce nelze přiznat vyšší částku, než která byla žalobkyní za takový jednotlivý úkon zaplacena a v žalobě uplatněna (včetně daně z přidané hodnoty).
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázány.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu