ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1152.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1152/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou Karviná-Ráj, příspěvková organizace , se sídlem v Karviné, Vydmuchov 399/5, identifikační číslo osoby 00 84 48 53, zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Veleslavínova 1022/4, proti žalovanému Ing. J. Š. , zastoupenému Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, o zaplacení částky 242 981,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 202/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2012, č. j. 26 C 202/2007-623, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2014, č. j. 26 C 202/2007-747, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 26 C 202/2007-786, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2014, č. j. 75 Co 215/2013-772, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2012, č. j. 26 C 202/2007-623, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2014, č. j. 26 C 202/2007-747, se zastavuje .
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 26 C 202/2007-786, se zastavuje .
III. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2014, č. j. 75 Co 215/2013-772, se odmítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. 26 C 202/2007-623, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2014, č. j. 26 C 202/2007-747, a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 26 C 202/2007-786, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 188 148,57 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 54 833,13 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. srpna 2014, č. j. 75 Co 215/2013-772, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV. a V. (první výrok), změnil jej ve výroku III. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 63 200 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozhodnutím soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně lze mít za to, že v některých bodech jde částečně o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2014, č. j. 75 Co 215/2013-772, rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2012, č. j. 26 C 202/2007-623 (vyjma jeho výroku II.), a taktéž navazující nákladové usnesení Okresního soudu v Olomouci v téže věci ze dne 6. listopadu 2014, sp. zn. 26 C 202/2007“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutím soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel formuluje otázku, zda se při posouzení námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze vztahu nájmu nebytových prostor aplikují ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), či zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Uvádí, že dovolací soud tuto otázku neposuzuje konzistentně. V rozhodnutích sp. zn. 35 Odo 619/2002 (jde o rozsudek ze dne 18. června 2003, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 29 Odo 813/2001 (jde o rozsudek ze dne 27. srpna 2003, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se Nejvyšší soud vyslovil pro aplikaci obchodního zákoníku, kdežto v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2181/2007 (jde o rozsudek ze dne 26. května 2008), sp. zn. 32 Cdo 1811/99 (jde o rozsudek ze dne 28. března 2000) a sp. zn. 25 Cdo 2250/2000 (jde o rozsudek ze dne 16. května 2002) se přiklonil k použití občanského zákoníku.
Otázkou použití obchodního či občanského zákoníku v případě bezdůvodného obohacení se dovolací soud zabýval již v mnoha rozhodnutích. Ve svém rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, uvedl, že obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k §107 obč. zák., proto se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obch. zák. (srov. závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011).
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněném pod číslem 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sjednotil rozhodovací praxi dovolacího soudu a přijal závěr, podle něhož týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran, podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu zákona č. 116/1990 Sb.; ve všem ostatním, včetně délky promlčecí doby, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2181/2007, na nějž odkazuje dovolatel.
Odvolací soud správně posoudil předmětný vztah jako obchodněprávní a v návaznosti na tento závěr správně určil délku promlčecí doby. Dovolatelem tvrzený důvod přípustnosti dovolání spočívající v rozdílné judikatuře dovolacího soudu není dán, neboť judikatura dovolacího soudu byla sjednocena výše uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Uplatňuje-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání to, že daná otázka „má být případně dovolacím soudem posouzena jinak“, pak Nejvyšší soud důvod ke změně své judikatury neshledává.
Podle ustanovení 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací argumentace žalovaného v otázce interpretace vůle účastníků, při jejímž řešení se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně lze mít za to, že v některých bodech jde částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, se odvíjí od jím tvrzeného skutkového stavu věci, že podle dodatků č. 2 a 3 smlouvy neplnil. Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že podle dodatků žalovaný plnil a v užívání nebytových prostor pokračoval i po datu 31. prosince 2002. Dodatek č. 1 byl uzavřen 9. května 2001, dodatek č. 2 dne 27. září 2001 a dodatek č. 3 dne 30. prosince 2002. Na základě dodatku č. 1 byla smlouva uzavřena do 31. prosince 2002 a na základě dodatku č. 3 byla smlouva prodloužena do 28. února 2003, tedy pokud žalovaný plnil i po datu 31. prosince 2002, plnil po uzavření dodatků č. 2 a 3 a na jejich základě.
Teprve na vlastní skutkové verzi žalovaný prosazuje (podle něho správný) právní názor, že plněním žalovaný neschválil dodatky č. 2 a č. 3. Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy dovolání způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Zpochybňuje-li dovolatel správnost posouzení otázky určení výše bezdůvodného obohacení, pak k této otázce neuvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. uplatňuje. Přípustnost dovolání k této otázce žádným způsobem nevymezil.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval některými jeho námitkami, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, tato povinnost však nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz ). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení (36 624 Kč) a k jejichž úhradě byla zavázaná žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně (8 688,40 Kč), není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť výše těchto nákladů řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Dovolatel napadl dovoláním i zbývající výroky o nákladech řízení, aniž by k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu