ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2611.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2611/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, proti žalovaným 1) A. V. , a 2) L. P. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 73 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 227/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 29 Co 48/2013-141, 29 Co 49/2013, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 29 Co 48/2013-141, 29 Co 49/2013, v prvním výroku a ve třetím výroku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaných zaplacení žalované částky jako nedoplatku kupní ceny za dodaný zmrzlinový stroj OMAG.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. června 2012, č. j. 11 C 227/2011-95, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. září 2012, č. j. 11 C 227/2011-113, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 73 500 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství specifikovaného ve výroku rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 73 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), odmítl odvolání žalovaných do zamítavého výroku ve věci samé (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 12. září 2008 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími uzavřena kupní smlouva o prodeji italského dvoupákového zmrzlinového stroje OMAG za kupní cenu ve výši 100 000 Kč. Po několikadenním používání došlo k poruše stroje; žalovaným se nepodařilo prokázat existenci vady, za kterou by odpovídal žalobce a ani tvrzení o tom, že od kupní smlouvy odstoupily. V řízení naopak bylo prokázáno, že se žalované domluvily se žalobcem na opravě stroje s tím, že na její financování žalobce použije uhrazenou zálohu na kupní cenu ve výši 20 000 Kč, tedy že za poruchu stroje nesou odpovědnost žalované. Vzniklou situaci žalované a žalobce následně řešili bezplatným zapůjčením jednopákového zmrzlinového stroje, a to až do července 2009, kdy mezi účastníky došlo k ústní dohodě o změně předmětu kupní smlouvy (a následně k dohodě o odkladu zaplacení kupní ceny), na základě níž žalobce dodal žalovaným německý dvoupákový zmrzlinový stroj LS 120. První žalovaná v průběhu roku 2011 uhradila na kupní cenu splátku ve výši 2 000 Kč a 4 500 Kč a posléze německý dvoupákový zmrzlinový stroj žalobci vrátila.
Podle posouzení odvolacího soudu není požadavek žalobce na doplatek kupní ceny opodstatněný, neboť kupní smlouva nebyla z jeho strany plněna řádně a včas. Žalobce nesplnil požadavky kladené na synallagmatické závazkové vztahy, neboť si zmrzlinový stroj OMAG ponechal a do vydání rozhodnutí ho žalovaným neodevzdal. Za této situace nemohl odvolací soud podle svého vyjádření poskytnout žalobci resp. jeho nároku právní ochranu a žalobce nemá vůči žalovaným nárok na doplatek kupní ceny. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru opačnému, právně pochybil. Odvolací soud proto změnil jeho rozsudek tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že odvolací soud posoudil otázku vzniku nároku na zaplacení kupní ceny jak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i s příslušnou hmotněprávní úpravou. Podle dovolatele odvolací soud zcela pominul, že dle ustáleného judikatorního výkladu se přiznání práva na zaplacení kupní ceny v souladu s §450 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) odvíjí od skutkového zjištění, zda a kdy prodávající umožnil kupujícímu se zbožím nakládat. Ačkoli dovolatel v řízení prokázal, že žalovaným coby kupujícím umožnil po dobu několika let nakládat se zbožím, odvolací soud mu právo na zaplacení kupní ceny nepřiznal. Poukazuje na to, že na základě uzavřené kupní smlouvy dodal žalovaným v září 2008 předmětný zmrzlinový stroj, jímž disponovaly až do července 2009. Tvrdí, že na povinnost zaplatit kupní cenu je bez jakéhokoli vlivu skutečnost, že úhrada kupní ceny byla sjednána ve splátkách, stejně jako i to, že v průběhu trvání smluvního vztahu došlo k dohodě o změně obsahu smlouvy. Skutečnost, že žalované nedisponovaly k datu podání žaloby či k datu vydání rozhodnutí ani jedním z jimi původně užívaných zmrzlinových strojů, nemůže jít podle dovolatele k jeho tíži, neboť i v průběhu řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalované mu jako prodávajícímu vrátily druhý zmrzlinový stroj o své vlastní vůli poté, kdy ho neměly zájem dále provozovat a žalobce nevyhověl jejich požadavku na ukončení smluvního vztahu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, příp. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalované ztotožnily se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Podle jejich mínění dovolatel v dovolání pouze opakuje námitky, se kterými se již vypořádal odvolací soud. Navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na otázce práva na zaplacení kupní ceny a na otázce odejmutí ochrany výkonu práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatele přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že žalobci právo na zaplacení doplatku kupní ceny nevzniklo.
Podle ustanovení §450 odst. 1 věty první obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, uveřejněném pod číslem 26/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále např. v usnesení ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 2043/2011, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), formuloval a odůvodnil právní závěr, že pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení §450 odst. 1 věty první obch. zák. je rozhodující, zda mu prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.
Ustanovení §450 odst. 1 věta první obch. zák. má dispozitivní povahu, a proto se uplatní za situace, kdy si smluvní strany nedohodnou jiné podmínky pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu prodávajícímu. Nesjednali-li si tedy účastníci v kupní smlouvě jinak, váže cit. ustanovení obch. zák. vznik práva na zaplacení kupní ceny na skutečnost, že prodávající umožní kupujícímu se zbožím nakládat, nikoli na to, že mu je „předá“, jak v souzené věci dovozoval odvolací soud. Rovněž tak skutečnosti nastalé později (tj. po vzniku práva prodávajícího na zaplacení kupní ceny) jsou bez významu, neboť s nimi zákon vznik práva na zaplacení kupní ceny nespojuje.
Vyplývá-li ze skutkového zjištění odvolacího soudu, že prodávající splnil povinnost z kupní smlouvy tím, že dodal kupujícímu sjednané zboží, pak je nesrozumitelný argument odvolacího soudu (nijak nevysvětlený), že žalobce jako prodávající nesplnil požadavky kladené na synallagmatické závazky. Tím, že si prodávající (žalobce) „ponechal“ zmrzlinový stroj po té, kdy mu jej kupující vrátil k opravě (přičemž odpovědnost prodávajícího z vad zboží odvolací soud neshledal) a „do vydání rozhodnutí jej žalobce žalovaným neodevzdal“, nejenže žalobce vzájemný závazek (k závazku žalovaných zaplatit kupní cenu) neporušil, ale toto jednání samo o sobě ani nemohlo založit důvod k odejmutí ochrany výkonu práva na zaplacení kupní ceny.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Aplikoval-li odvolací soud v souzené věci §265 obch. zák., považuje dovolací soud jeho zdůvodnění odejmutí ochrany práva žalobce na zaplacení kupní ceny v napadeném rozhodnutí jako nedostatečné, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi zákonnými předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení. Jako zcela nesprávnou přitom dovolací soud hodnotí výchozí úvahu odvolacího soudu pro použití uvedeného ustanovení, že si žalobce zmrzlinový stroj OMAG ponechal a do vydání rozhodnutí ho žalovaným neodevzdal. Navíc si odvolací soud odporuje i v rovině vlastní argumentace, když nejprve zpochybňuje vznik práva na zaplacení kupní ceny a posléze odnímá žalobci výkon tohoto práva. Odvolací soud tak zřejmě přehlédl, že ustanovení §265 obch. zák. lze použít pouze za podmínky, že předmětné právo vzniklo a trvá. Posoudí-li však soud otázku žalobního nároku tak, že předmětný nárok nevznikl (jak učinil – byť nesprávně – odvolací soud), nelze o aplikaci §265 obch. zák. uvažovat.
Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že žalobci nárok na doplatek kupní ceny nevznikl a současně odepřel výkonu uplatněného nároku žalobce právní ochranu, lze uzavřít, že při aplikaci §450 odst. 1 obch. zák. a §265 obch. zák. právně pochybil, neboť se při řešení obou otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká-li proto dovolatel odvolacímu soudu, že posoudil vznik a existenci nároku na zaplacení kupní ceny jak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i příslušnou hmotněprávní úpravou, jsou jeho námitky opodstatněné a ohlášený dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je dán. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 část první věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. června 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu