ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2894.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2894/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Poirot a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 26/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 47116013, zastoupené JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, PSČ 148 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 179/2005, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 22 Co 533/2013-610, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka sice – v rozporu s výslovným požadavkem zákona na obsahové náležitosti dovolání – nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvádí však, že důvodnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil právní otázku, zda „popsaný omyl v datu doručení soudního rozhodnutí lze považovat za omluvitelnou překážku pro včasné podání odvolání, a pokud ano, jak určit dobu, po kterou by takový omyl jako překážka působil ve vztahu k počátku a běhu propadné lhůty pro požádání o prominutí zmeškání odvolací lhůty“.
Protože tato argumentace podle obsahu odpovídá uplatnění jednoho ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není namístě odmítnout dovolání pro (v důsledku uplynutí dovolací lhůty již neodstranitelnou) absenci jedné z obligatorních náležitostí dovolání.
Dovolání však přípustné není, neboť na řešení dovolatelkou předložené otázky procesního práva napadené rozhodnutí nezávisí a není tak splněno jedno ze základních kriterií stanovených v §237 o. s. ř. Odvolací soud takovou otázku neřešil a vzhledem ke skutečnostem, v nichž dovolatelka spatřovala omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odvolání, řešit neměl důvod. Dovolatelka spatřovala omluvitelný důvod ve skutečnosti, že vzhledem ke zdravotním a rodinným problémům pověřeného pracovníka s příslušnou specializací, který ve sporu jednal jejím jménem, bylo rozhodnuto podat blanketní dovolání, to však bylo omylem (podle dovolatelky omluvitelným uvedenou indispozicí jejího pracovníka) odesláno nikoliv soudu, nýbrž nesprávnému subjektu (zřejmě jiné zainteresované organizační složce státu. O omyl v datu doručení soudního rozhodnutí se tu tedy nejedná a rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o marném uplynutí lhůty k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud se při řešení otázky, zda důvody tvrzené žalovanou jsou omluvitelné, od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. např. usnesení ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. srpna 2000, sp. zn. IV. ÚS 144/2000, a usnesení ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 11. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 3295/2014, a ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015).
Nelze přehlédnout ani to, že dovolatelka si odporuje v rovině vlastní argumentace, jestliže na jedné straně tvrdí, že v důsledku indispozice příslušného pověřeného pracovníka bylo rozhodnuto podat toliko blanketní odvolání (jež ale v důsledku omylu nebylo odesláno soudu), zároveň však omluvitelnost důvodů zmeškání lhůty zakládá na argumentu, že tento pracovník byl (jako specialista obeznámený s věcí) vzhledem ke složitosti sporu nezastupitelný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu