ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3061.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3061/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VaKKoS - vzduchotechnika spol. s r.o. , se sídlem v Týnu nad Vltavou, Vojnova 176, PSČ 375 01, identifikační číslo osoby 46683810, zastoupené Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované B-DaS, spol. s r.o. , se sídlem ve Vimperku, Špidrova 47, PSČ 385 01, identifikační číslo osoby 46682538, zastoupené JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení 1 227 834,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 774/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015, č. j. 1 Cmo 106/2014-884, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 714 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Evy Machové.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2013, č. j. 13 Cm 774/2001-826, v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 886 652,64 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání dikci ustanovení §237 o. s. ř., aniž k jednotlivým předpokladům přípustnosti dovolání přiřazuje otázky, na jejichž řešení své rozhodnutí odvolací soud založil. Kromě toho však dovolatelka ani takové právní otázky neformuluje a tyto otázky nevyplývají ani z obsahu dovolání. Oponuje-li dovolatelka právním závěrům odvolacího soudu o úhradě víceprací a 10% pozastávky z ceny díla, zakládá tuto kritiku na odlišné skutkové verzi, než jak ji zjistil odvolací soud (skutečnost provedení víceprací a existenci vad díla v době jeho předání) a poukazuje na pochybení při dokazování (při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů). Dovolatelka tak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů, aniž by však dovolatelka k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu