Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3594.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3594.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3594/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Univerzální stavební, a. s. , se sídlem v Praze 10, Smolenská 23/261, identifikační číslo osoby 41 19 08 66, zastoupené JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, proti žalované Dr. Riessner Plzeň, spol. s r. o. , se sídlem v Černošíně, Stříbrská 339, identifikační číslo osoby 49 79 18 00, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení částky 656 414 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 8 742 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 95/2002, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 1 Cmo 217/2012-663, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 1 Cmo 217/2012-663, se s výjimkou čtvrtého výroku zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: V řízení zahájeném 31. května 2002 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 656 414 Kč s úrokem z prodlení jako neoprávněného plnění z bankovní záruky poskytnuté Českou spořitelnou, a. s. k zajištění splnění závazku žalobkyně ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi. Vzájemným návrhem doručeným soudu 22. července 2003 se žalovaná domáhá zaplacení částky 8 742 241 Kč s úrokem z prodlení z titulu slevy z ceny díla za neodstraněné vady díla. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. března 2012, č. j. 42 Cm 95/2002-597, ve znění opravného usnesení ze dne 16. dubna 2012, č. j. 42 Cm 95/2002-625, zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení z částky 656 414 Kč ve výši 10 % za dobu od 4. července 2001 do 19. března 2002 a ve výši 3,5 % za dobu od 20. března 2002 do zaplacení (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 656 414 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 20. března 2002 do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 8 742 241 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 11. července 2003 do zaplacení (výrok III.) a žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok IV.) a státu (výrok V.). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu v této části zamítl (první výrok), ve výroku III. jej potvrdil v rozsahu, v němž byl zamítnut vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 7 138 530 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), ve zbývající části výrok III. změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 1 603 711 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 11. července 2003 do zaplacení (třetí výrok), ve výroku I. ponechal rozsudek nedotčen (čtvrtý výrok), změnil jej ve výroku V. o nákladech řízení státu (pátý výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (šestý výrok). Odvolací soud rekapituloval, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla uzavřena 16. září 1998 smlouva o dílo č. 98/-S/450 (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací a dodávek pro stavbu Plnírna technických plynů Zdice. Ve smlouvě byla dohodnuta záruční doba za jakost díla v čl. VI. a v čl. IV. smlouvy se strany dohodly na poskytnutí bankovní záruky. Smlouva o poskytnutí bankovní záruky byla uzavřena mezi žalobkyní a Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „banka“) 4. června 1999. Podle záruční listiny vystavené bankou téhož dne ručila banka v době od 28. května 2000 do 27. května 2001 až do částky 656 414 Kč za závazky žalobkyně ze smlouvy, konkrétně za odstranění případných záručních vad. Žalovaná vyzvala banku 21. května 2001 k plnění závazku z bankovní záruky v plné výši a banka tuto částku poukázala na účet žalované 3. července 2001. Téhož dne sdělila banka žalobkyni, že plnila z bankovní záruky a zatížila běžný účet žalobkyně pohledávkou ve výši 656 414 Kč. Cena díla dohodnutá ve smlouvě na 32 820 480 Kč plus daň z přidané hodnoty byla uhrazena. Žalovaná uplatnila u žalobkyně přípisem z 30. června 2003 nárok na slevu z ceny díla, konkrétně na slevu ve výši A) 7 729 961 Kč za neodstraněné vady komunikací a zpevněných ploch (SO 04) projevující se výskytem značných nerovností, zborcením liniových kanálů a použitím slabší zámkové dlažby oproti projektu; B) 120 000 Kč za vady podlah; C) 50 000 Kč za obrácený spád v místnosti č. 23 a plnírny a zatékání do místnosti č. 1 plnírny; D) 650 000 Kč za neprovedení části podhledů a provedení části podhledů v rozporu s projektem; E) 30 000 Kč za chybějící termostatické hlavice radiátorů; F) 10 000 Kč za provlhání omítky v expediční místnosti plnírny; G) 623 000 Kč za použití jiných liniových žlabů při realizaci SO 04; H) 15 000 Kč za poškozený betonový práh v místnosti č. 3 plnírny, jímž zatéká; I) 170 093 Kč představující vynaložené náklady na zpracování posudků a odborných vyjádření k příčinám vad a nalezení způsobu jejich odstranění. Část požadované slevy ve výši 656 414 Kč byla čerpána z bankovní záruky. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že hlavní příčinou vad v komunikaci byly vady projektu. Ten zanedbal vodně teplotní režim podloží s namrzavými zeminami a vůbec tuto otázku neřešil, včetně návrhu podsypné vrstvy. Soudem ustanovený znalec konstatoval, že pokud by projekt řešil vodně teplotní režim podloží včetně podsypné vrstvy, k závadám v komunikacích by nedošlo. Rovněž bylo prokázáno, že v projektu pro územní řízení i pro stavební povolení byla podsypná (separační) vrstva navržena. Tato část konstrukce však již chyběla v projektu, podle něhož bylo dílo prováděno. Zhotovitelka - v rámci realizace SO 04 - na nevhodnost posléze přijatého projektového řešení upozornila. Učinila tak přípisem z 16. března 1999, opírajícím se o odborné posouzení zpracované společností provádějící původní průzkumné práce vztahující se k projektu pro územní i stavební řízení. S ohledem na zjištěné nevhodnosti podloží tu byla navržena řada opatření k jeho nutné stabilizaci. Objednatelka však v zásadě trvala na pokračování stavebních prací podle projektu. V zápise ze 17. března 1999 je výslovně uvedeno, že alternativa s použitím separační geotextilie nebyla investorem akceptována. Po částečném opakování důkazů odvolací soud k nároku na slevu pod bodem A) uvedl, že ze samotného popisu skutkového stavu je zřejmé, že došlo k jistému souběhu odpovědnosti zhotovitele za vady a okolností, kdy zhotovitel za vady neodpovídá. K tomu odkázal na závěr plynoucí z posudku zpracovaného 13. července 2010 Ing. Emilem Šlachtou, DrSc., soudem ustanoveným znalcem z oboru stavebnictví, odvětví dopravní stavby, dále z doplnění znaleckého posudku a z vyjádření se znalce k oponentním stanoviskům RNDr. Luštincové a doc. Ing. Luxemburka, znalců, jejichž stanoviska a posudky předložila žalovaná, podle něhož hlavní příčinou zvlnění povrchu komunikací a zpevněných ploch je obsah vlhkosti či míra zvodnění podložních zemin za předpokladu silného vlivu mrazu, což vede ke zvedání a tudíž zvlnění vozovky, tedy zanedbání vodně teplotního režimu podloží, které obsahuje namrzavé zeminy. Podle závěru znalce toto nebylo v projektu vzato dostatečně do úvahy. Další příčinou bylo použití nevhodných materiálů do podkladních vrstev vozovky a nedostatečné hutnění podkladních vrstev. Za nejvýznamnější pro výsledek řízení považoval odvolací soud doplnění posudku Ing. Emilem Šlachtou, DrSc., listinou označenou jako Kvantifikace odpovědnosti, z níž vyplývá, že příčin vzniku vad je více a každá má jinou váhu, přičemž podíly odpovědnosti všech účastníků výstavby jsou u každé příčiny jiné. Sumárně je znalec stanovil tak, že u projektanta shledal podíl 50 %, investora 25 % a zhotovitele 25 %. Odvolací soud poukázal na výsledky kontrolních zkoušek štěrkodrti provedených v srpnu 2000, obsažené v protokolu z jednání mezi účastníky z 15. srpna 2000, podle nichž všechny vzorky vyhovují příslušné technické normě. Tyto zkoušky se však netýkají náležitého zhutnění podkladních vrstev. Následně provedené statické zatěžovací zkoušky však parametrům předepsaným v projektu nevyhověly, jak vyplývá z posudku zajištěného žalovanou, který zpracovala RNDr. Luštincová. Podle posudku byly lokálně použity nevhodné materiály v podkladních vrstvách vozovky. K tomuto šetření byla žalobkyně přizvána. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vady týkající se komunikací a zpevněných ploch žalovaná oznámila žalobkyni včas, neboť v čl. VI. smlouvy byla k této části díla sjednána záruční doba 24 měsíců, ta začala běžet 6. května 1999 a žalovaná vady oznámila dopisem z 29. června 2000. Odvolací soud citoval ustanovení §564, §563 odst. 2 a §561 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“), a s odkazem na skutková zjištění z provedených důkazů uzavřel, že převažující příčiny vad komunikací a zpevněných ploch nespočívaly v okolnostech na straně žalobkyně jako zhotovitelky, žalobkyně se na vzniku vad této části díla podílela z 25 %. Zabývaje se výkladem ustanovení §439 odst. 1 obch. zák., podle něhož nárok na slevu z ceny díla odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by měl předmět díla bez vad, a hodnotou, kterou mělo dílo dodané s vadami, uvedl, že určení výše slevy je multikriteriální záležitostí. Jedním z kritérií však nemůže být i výše nákladů spojených s reparací vadného plnění právě s ohledem na výše uvedený „souběh odpovědnosti“. Klíčovou hodnotou je tedy 25 % z ceny příslušné části díla. Rozpočtová cena této části díla podle přílohy č. 1 a č. 2 ke smlouvě včetně daně z přidané hodnoty činí 9 040 500 Kč a 25 % z této částky představuje 2 260 125 Kč. Z bankovní záruky bylo důvodně čerpáno 656 114 Kč a zbývá uhradit z titulu slevy z ceny díla 1 603 711 Kč. Pro zamítnutí vzájemného návrhu na zaplacení částky 7 138 530 Kč považoval odvolací soud ve vztahu k položce A) za stěžejní, kromě 25% podílu zhotovitelky, tři další faktory způsobující „poruchy SO 04“, a to pronikání vody a prachu do podkladních vrstev vozovky vzhledem k žalovanou zvolenému krytu vozovky, dále zatlačování podkladních vrstev do podloží v důsledku provozu a mrazy, které s ohledem na charakter podloží způsobují značnou vzlínavost, a tím i vznik nerovností zámkové dlažby. Tyto faktory podle názoru odvolacího soudu leží mimo odpovědnost zhotovitelky. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ohledně položky A) žalovaná požaduje slevu nepřiměřenou, jejíž výši odvozuje z projektu pro opravu komunikací, zpracovaného společností TI Centrum, a. s. Tento projekt však řeší konstrukci vozovky s použitím geotextilie, štěrkopísku o mocnosti 15 cm, vibrovaného štěrku, penetračního makadamu a betonové desky. Je evidentní, že jde o konstrukci diametrálně odlišnou od pokynů objednatele (projektu), podle nichž měl zhotovitel dílo provést. Odvolací soud považoval za správné rovněž závěry soudu prvního stupně ohledně vad uvedených v ostatních položkách vzájemného návrhu žalované. U položek D), E) a F) nebyly závěry soudu prvního stupně zpochybněny žádnými konkrétními odvolacími důvody a z důkazů provedených v řízení vyplývá realizace díla v souladu s tím, co strany sjednaly v průběhu provádění díla. S odkazem na ustanovení §562 odst. 2 písm. a) a b) obch. zák. přisvědčil též námitce promlčení vznesené žalobkyní. K tvrzené vadě pod položkou G) uvedl, že z přílohy k zápisu ze 6. května 1999 vyplývá, že zhotovitelka předala objednatelce i „Prohlášení o shodě výrobce ACO stavební prvky, k. s., ACO DRAINY“, přitom projekt uvažoval o použití liniových žlabů od jiného výrobce. Bez ohledu na to, zda si strany v průběhu provádění díla dohodly tuto změnu, je zřejmé, že objednatelka měla tvrzenou vadu oznámit nejpozději do konce května 1999, byla však oznámena až 29. června 2000. Za částečně duplicitní považoval odvolací soud vady pod položkami A) a G), když liniové žlaby byly součástí SO 04 a nároky objednatelky za vady byly uspokojeny slevou přiznanou k položce A). Existence vady pod položkou B) prokázána nebyla. K položce I) měl odvolací soud za to, že došlo k přetržení příčinné souvislosti ve smyslu ustanovení §373 obch. zák., neboť hlavní příčinou vzniku škody byly vady projektu, resp. nevhodné pokyny žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že subsidiární použití ustanovení §265 obch. zák. při posouzení práva žalované na slevu z ceny díla, k němuž soud prvního stupně přistoupil s ohledem na postoj investora, který ignoroval výsledky geologického průzkumu při zpracování projektové dokumentace a řešení navržené projektantem, tedy odstranění a nahrazení nevhodného podloží, použití nepropustného krytu komunikací a zamezil výkonu autorského dozoru, tu namístě rozhodně nebylo. K námitce žalované týkající se neprovedení revizního znaleckého posudku odvolací soud s odkazem na ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že dokazování podle tohoto ustanovení přichází v úvahu tehdy, je-li třeba posoudit zvláště složité skutečnosti odborné povahy. V daném případě tak tomu je, ale jak listiny z 5. října 2000 (technická zpráva společnosti AGR s. r. o. o průzkumných pracích), včetně pozdějších posudků znalkyně RNDr. Luštincové, tak i posudek Ing. Emila Šlachty, DrSc., se shodují v závěrech o souběhu příčin poruch komunikací a zpevněných ploch. Problém tedy netkví v nedostatku „důkazního aparátu“. Zúčastnění znalci jsou považováni za renomované odborníky, ovšem nejlépe odpovídá znaleckému úkolu specializace soudem ustanoveného znalce Ing. Emila Šlachty, DrSc., který se komplexně a logicky vyjádřil jak k návrhům podle ustanovení §123 o. s. ř., tak i příslušným listinným důkazům. Nenastala ani situace, kdy by bylo třeba vyhotovit revizní znalecký posudek pro zjevný nesoulad dokazování podle ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. s jinými provedenými důkazy nebo pro nevyjádření se znalce k návrhům účastníků podle ustanovení §123 odst. 1 o. s. ř. Dosud provedené důkazy proto považoval pro posouzení sporných skutečností za zcela dostačující. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního, druhého a třetího výroku podala žalobkyně obsáhlé dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobkyně podrobně rekapitulovala dosavadní průběh řízení a skutečnosti podle jejího názoru významné pro posouzení věci. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vymezila pět otázek a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobkyní předestřená otázka k posouzení nároku na vrácení bankovní záruky podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. (ostatní žalobkyní formulované otázky se týkají posouzení vzájemného návrhu žalované, tj. nároku na slevu z ceny díla), zda lze uznat nárok na plnění z bankovní záruky také na pohledávky vůči zhotoviteli vzniklé z titulu zákonné odpovědnosti zhotovitele za vady díla, vztahuje-li se podle záruční listiny závazek banky na uspokojení pohledávek vzniklých z odstranění případných záručních vad, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud tuto otázku neřešil a ani řešit nemusel. Žalobkyně pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Kromě toho žalobkyně neuvedla, který ze souhrnně uvedených důvodů přípustnosti dovolání u této otázky uplatňuje a důvod přípustnosti nelze nalézt ani v obsahu dovolání. Tvrdí-li, že část díla SO 04 měla vady, které existovaly již v době předání díla, zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, kdy byly vady zjištěny a žalovanou oznámeny. Správnost právního posouzení věci žalobkyně zpochybňuje další námitkou, že odvolací soud při posouzení její odpovědnosti nesprávně aplikoval ustanovení §551 odst. 1 a 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §561 obch. zák. a odchýlil se od judikatury dovolacího soudu, na niž odkazuje. Má za to, že upozornila-li podle ustanovení §551 odst. 1 obch. zák. žalovanou na „nevhodné pokyny“, práce přerušila a navrhla žalované jiný způsob provedení stavby komunikací a zpevněných ploch, žalovaná tyto návrhy odmítla a trvala na původním řešení stavby, pak bylo-li dílo ukončeno, zprostila se odpovědnosti za jeho vady podle ustanovení §561 obch. zák. Tato námitka přípustnost dovolání tak, jak ji vymezila žalobkyně, nezakládá, neboť v judikatuře dovolacího soudu, na kterou odkazuje (jde o usnesení ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4438/2007, rozsudek ze dne 19. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010 a rozsudek ze dne 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 2210/2009, jenž jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), byly řešeny jiné otázky, než je ta, s níž žalobkyně spojuje přípustnost dovolání. V prvním a druhém ze zmíněných rozhodnutí byla řešena otázka odpovědnosti zhotovitele při nesplnění notifikační povinnosti a ve třetím otázka, kdy není nutné upozornit na nevhodnost pokynů, tzn. že nejde o nevhodné pokyny. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani v pořadí třetí otázka formulovaná žalobkyní, a to otázka právního posouzení míry odpovědnosti za vady řešená soudním znalcem, nikoli soudem. Žalobkyně pouze rekapituluje závěry znalce, závěr soudu prvního stupně a posouzení rozsahu její odpovědnosti za vady odvolacím soudem. Který ze souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání k této otázce uplatňuje, neuvedla a nelze jej zjistit ani z obsáhlé argumentace k této otázce. Pro úplnost však považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že určení podílu příčin vad komunikací a zpevněných ploch je technická (odborná) otázka, jejíž zodpovězení náleží znalci, a právním posouzením je určení odpovědnosti zhotovitele a objednatele, jak učinil odvolací soud. Byla-li podle vyjádření znalce jednou z příčin vad i vadně provedená práce zhotovitele v podobě návozu nevyhovujícího materiálu do podloží komunikací a znalec určil, v jakém rozsahu se tato příčina podílela na vadách této části díla, jde o skutkový závěr, k němuž soud přihlédl při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud shledává dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro posouzení otázky určení výše slevy z ceny díla ve smyslu ustanovení §439 odst. 1 obch. zák., neboť odvolací se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustanovení §564 věty první obch. zák. při vadách díla platí přiměřeně §436 až 441. Z ustanovení §439 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, na který též odkazuje žalobkyně, dovodil, že výše slevy podle ustanovení §439 odst. 1 obch. zák. je určována rozdílem hodnoty díla bez vad a hodnotou vadného díla a časovým okamžikem pro určení těchto hodnot je uskutečnění plnění (dodání). Výchozími skutečnostmi pro posouzení výše slevy bude zejména rozsah vadnosti díla, závažnost vad, popř. jak vady omezují či komplikují užívání nebo snižují životnost věci a dále při úvaze o výši slevy lze vzít v úvahu i další okolnosti. Výši slevy je tedy nutné stanovit s ohledem na rozhodné okolnosti případu, obvykle proto nelze slevu ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad. Přitom je však třeba mít na paměti, že základním požadavkem, který je třeba respektovat, je to, aby objednateli byla prostřednictvím tohoto práva (nároku) z odpovědnosti za vady vytvořena (zejména ekonomická) situace blížící se stavu, jako by mu bylo plněno bez vad. Výše slevy je obvykle stanovena dohodou stran nebo znaleckým posudkem. K témuž závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 2325/2012. Odvolací soud při určení výše slevy z ceny díla ve světle uvedených závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval, neboť vyšel z rozpočtové ceny této části díla obsažené v přílohách č. 1 a č. 2 ke smlouvě, k níž připočetl daň z přidané hodnoty. Jeho právní posouzení výše nároku žalované na slevu z ceny díla je proto nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn důvodně. Žalobkyni je rovněž třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, na niž odkazuje, při posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení §265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Citované ustanovení, jež je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu. Odvolací soud se těmito závěry k možnosti aplikace ustanovení §265 obch. zák. neřídil, neboť řádně nezdůvodnil, na rozdíl od soudu prvního stupně, z jakých skutečností vycházel při posouzení, že výkon práva nelze žalované odepřít. Podle odůvodnění rozsudku přihlédl pouze k té skutečnosti, že žalovaná zajistila provedení poměrně rozsáhlých sanačních prací po uplynutí více než pěti let od předání díla. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého, pátého a šestého výroku podala dovolání žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 o. s. ř. a namítajíc, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovanou předestřená v pořadí první otázka splnění podmínek pro přezkum znaleckého posudku jiným znalcem podle ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř., kterou odvolací soud podle názoru žalované posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, dále rozsudek ze dne 14. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012). K tomu, aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit v posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Odvolací soud se těmito závěry řídil, řádně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá otázka, a to otázka určení míry odpovědnosti za škodu soudem nikoliv soudním znalcem. V podstatě jde o stejnou námitku, jakou vznesla v dovolání žalobkyně, a proto platí to, co bylo již k této otázce uvedeno výše. Žalovaná, přestože tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou, žádnou neuvedla a nesprávně uvádí, že šlo o míru odpovědnosti za škodu. Předmětem řízení v projednávané věci nebyly nároky z odpovědnosti za škodu. Jako další žalovaná nastoluje otázku vztahu ustanovení §562 odst. 2 obch. zák. a §428 odst. 3 obch. zák. a odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení námitky promlčení práva objednatele z vad díla nepřihlédl k posledně citovanému ustanovení. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť argumentace žalované se odvíjí od jí tvrzeného skutkového stavu věci, že zhotovitelka použila jiné liniové žlaby, než určovala projektová dokumentace. Soud prvního stupně však dospěl ke skutkovému závěru, že tato změna vyplynula z dohody smluvních stran. Žalovaná pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy dovolání způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, v níž žalovaná nesouhlasí s právním posouzením vzájemného nároku podle ustanovení §439 odst. 1 obch. zák. a v té souvislosti odkazuje na ujednání v čl. VI. smlouvy, podle něhož je objednatel v případě neodstranění vad zhotovitelem ve stanovené lhůtě oprávněn zajistit opravu na náklady zhotovitele. Žalovaná neuvedla judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a přehlédla, že u zhotovitele uplatnila z titulu odpovědnosti za vady právo na slevu z ceny díla, zvolila tedy jeden z nároků vyplývajících z ustanovení §436 odst. 1 obch. zák., který nemůže být bez souhlasu zhotovitele měněn (srov. ustanovení §436 odst. 2 obch. zák.). Učinila tak určitý hmotněprávní úkon, který nemůže být soudem posouzen jinak. Nárok na slevu z ceny díla také výslovně uplatnila vzájemným návrhem a tento nárok je od počátku předmětem řízení. Dohodly-li si strany ve smlouvě i jiný nárok z odpovědnosti za vady, jde o další nárok vedle těch, které stanoví zákon (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 2325/2012). Namítá-li žalovaná, že změny smlouvy nebyly prováděny k tomu oprávněnými osobami, nejde o námitku zakládající přípustnost dovolání, neboť tuto otázku odvolací soud neřešil, nezabýval se jí, na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není tak splněn předpoklad přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. spočívající v tom, že musí jít o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a že ji nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Směřovalo-li dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť žalovaná v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ze shora popsaných výsledků dovolacího přezkumu k dovolání žalobkyně plyne závěr, že dovolání proti prvnímu, druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nejen přípustné, ale je i důvodné, poněvadž napadené rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedené části správné a předpoklady pro jeho změnu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části (tedy s výjimkou čtvrtého výroku) podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. září 2015 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2015
Spisová značka:32 Cdo 3594/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3594.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bankovní záruka
Smlouva o dílo
Odpovědnost za vady
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§536 obch. zák.
§436 odst. 1 obch. zák.
§436 odst. 2 obch. zák.
§439 odst. 1 obch. zák.
§321 odst. 4 obch. zák.
§564 obch. zák.
§265 obch. zák.
§237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§127 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20