ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4328.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4328/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Mgr. Pavla Klána , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 40, jako správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., identifikační číslo osoby 00 00 97 84, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, za účasti České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení částky 1 123 837 753,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 238/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 9 Cmo 437/2012-957, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 9 Cmo 437/2012-957, směřující proti té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 46 Cm 238/2000-874, v zamítavém výroku II ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 597 934 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
IV. Žalobce a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném 29. září 2000 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 123 837 753,87 Kč s příslušenstvím (po změnách žaloby) z titulu bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 46 Cm 238/2000-874 (v pořadí čtvrtým ve věci), zastavil řízení ohledně 7,8% úroku z prodlení z částky 523 849 103,87 Kč za dobu od 12. února 2008 do 28. února 2012 k částečnému zpětvzetí žaloby (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 123 837 753,87 Kč se 7,8% úrokem z prodlení od 30. září 2000 do 11. února 2008, dále se 7,8% úrokem z prodlení z částky 599 988 650 Kč od 12. února 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 523 849 103,87 Kč od 1. března 2012 do zaplacení (výrok II), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 15 045 984 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, změnil jej ve výroku III tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 16 723 598,80 Kč (první výrok), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 195 867,20 Kč (druhý výrok) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Při posouzení žalobou uplatněného nároku odvolací soud vyšel z toho, že 13. února 1996 uzavřel Fond národního majetku České republiky (dále jen „FNM“) jako prodávající a společnost TES PRAHA a. s. (dále jen „společnost TES“) smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, na základě které společnost TES koupila 100 % akcií Tesly Holešovice, a. s., Praha (po změně obchodní firmy TESLAMP Holešovice a. s. - dále jen „úpadce“) za kupní cenu 893 000 000 Kč. Před uzavřením smlouvy o úplatném převodu cenných papírů společnost TES zaplatila prodávajícímu 50 000 000 Kč a 3. května 1996 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. 420/001/96 (dále jen „první smlouva o úvěru“), podle níž žalovaná poskytla společnosti TES na úhradu kupní ceny akcií úvěr ve výši 843 000 000 Kč splatný do 31. března 2004. K zajištění pohledávky z první smlouvy o úvěru uzavřel úpadce se žalovanou téhož dne (tj. 3. května 1996) smlouvy o zřízení zástavního práva ke svým nemovitostem. Peněžní prostředky poskytnuté podle první smlouvy o úvěru byly převedeny na účet prodávajícího FNM 7. května 1996 na úhradu kupní ceny akcií úpadce. Do 30. června 1997 hradila splátky jistiny i úroků z úvěru společnost TES, které úpadce půjčil 271 000 000 Kč, poté se dostala do prodlení se splácením a úvěr nesplácela.
Úpadce a žalovaná uzavřeli 11. srpna 1997 „smlouvu o převzetí dluhů z úvěrové smlouvy ze dne 3. května 1996“ a úpadce začal dluh splácet. Dne 30. ledna 1998 uzavřel úpadce se žalovanou smlouvu č. 700/011/98 o poskytnutí úvěru ve výši 31 331 000 DEM (dále jen „druhá smlouva o úvěru“). Použití tohoto úvěru bylo účelově určeno k částečnému splacení dluhu z první smlouvy o úvěru a 6. února 1998 byly peněžní prostředky poskytnuté podle druhé smlouvy o úvěru (ve výši 599 988 650 Kč) převedeny žalovanou k částečné úhradě dluhu z první smlouvy o úvěru.
Při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, v potvrzujícím (vyhovujícím) výroku ve věci samé a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2006, č. j. 46 Cm 238/2000-492, ve znění opravného usnesení, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 523 849 103,87 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 123 837 753,87 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud předchozím rozsudkem co do částky 523 849 103,87 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbývající části přisuzujícího výroku a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak byl rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu zrušen zcela.
Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2865/2008 Nejvyšší soud s podrobnou argumentací přisvědčil závěru odvolacího soudu, podle něhož je „smlouva o převzetí dluhů z úvěrové smlouvy ze dne 3. května 1996“ dohodou o přistoupení k dluhu podle ustanovení §531 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), resp. podle ustanovení §533 obč. zák., jež upravuje kumulativní intercesi speciálně pro peněžité dluhy, a ta je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §161e odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. července 1996 (dále jen „obch. zák.“), zakazujícím společnosti poskytovat úvěry pro účely nabytí jejích akcií, neboť přistoupení k dluhu vyvolává tytéž účinky, jako kdyby společnost, která přistoupila k dluhu, sama nákup svých akcií od počátku financovala. Nejvyšší soud považoval za správný rovněž závěr odvolacího soudu, že neplatná je i druhá smlouva o úvěru, poněvadž úvěr podle ní poskytnutý sloužil výhradně k částečnému splacení úvěru z první smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností TES a žalovanou. Šlo o přeúvěrování úvěru z první smlouvy o úvěru, tedy nahrazení jednoho úvěru druhým. Zakazuje-li ustanovení §161e odst. 1 obch. zák. úpadci poskytovat úvěry pro účely nabytí jeho akcií, vyplývá z toho mutatis mutandis i zákaz vzít si úvěr za účelem zaplacení úvěru, který byl poskytnut třetí osobě - společnosti TES - na úhradu kupní ceny akcií úpadce, neboť obojí směřuje ke stejnému hospodářskému efektu.
Nejvyšší soud se však neztotožnil se závěrem odvolacího soudu v otázce posouzení pasivní legitimace ve sporu podle ustanovení §451 a §457 obč. zák. Zdůraznil, že je-li neplatné přistoupení úpadce k první smlouvě o úvěru, úpadce se nestal dlužníkem z této smlouvy, neplatné přistoupení k dluhu nemá žádný dopad na závazek společnosti TES, jen ona je vůči žalované výlučně zavázána. Ustanovení §457 obč. zák. lze aplikovat pouze v případech (neplatné nebo zrušené) smlouvy oboustranně zavazující k plnění, podle níž bylo skutečně oboustranně plněno. Plnila-li podle smlouvy jen jedna smluvní strana, nebo nešlo-li o plnění podložené neplatnou smlouvou, nelze ustanovení §457 obč. zák. aplikovat, neboť předpokládá vzájemnou vázanost práv a povinností obou smluvních stran ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle něhož povinnost každé ze stran k vrácení přijatého plnění je vzájemně vázána na právo od druhé strany plnění požadovat. Přitom smlouvou o přistoupení k dluhu se zavazuje k plnění a plnění poskytuje jen jedna smluvní strana bez vzájemného protiplnění od druhé smluvní strany. Podle druhé smlouvy o úvěru žalovaná poskytla plnění úpadci bez jeho protiplnění, úpadce se jen zavázal poskytnuté plnění vrátit. Ustanovení §457 obč. zák. se proto nemůže uplatnit.
Zabývaje se ustanovením §454 obč. zák. dovolací soud vysvětlil, že podstata ujednání mezi věřitelem a přistupitelem k dluhu spočívá právě v tom, že přistupitel uhradí dluh původního dlužníka spolu s ním, a v rozsahu, v jakém na pohledávku věřitele plní přistoupivší dlužník, dochází ke splnění dluhu původního dlužníka a k zániku jeho dluhu z úvěru a v tomto rozsahu je původní dlužník své povinnosti vůči věřiteli zbaven. Tomu odpovídá, aby v případě, že vyjde najevo, že přistupitel uhradil dluh původního dlužníka na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu, požadoval vrácení takto (bezdůvodně) zaplacených částek po původním dlužníku a nikoli po věřiteli. Plnil totiž s vědomím, že sám smlouvu o úvěru, která je titulem plnění, s věřitelem neuzavřel a že plnil-li, splácel úvěr poskytnutý původnímu dlužníku, to znamená, že plnil věřiteli to, co měl podle smlouvy o úvěru plnit původní dlužník. Jde o situaci upravenou v ustanovení §454 obč. zák. Zanikl-li plněním přistoupivšího dlužníka dluh původního dlužníka u jeho věřitele, je to původní dlužník, který má povinnost vrátit přistupiteli vše, co za něho plnil věřiteli. Osobou, která se plněním přistoupivšího dlužníka obohatila, tak není žalovaná, ale původní dlužník.
Nejvyšší soud považoval rovněž za nesprávný názor odvolacího soudu, podle něhož je vyloučena aplikace ustanovení §332 odst. 1 obch. zák. ukládajícího věřiteli povinnost přijmout plnění dlužníkova dluhu nabídnuté třetí osobou. Dovodil, že v případě, kdy společnost TES byla již v prodlení se splácením dluhu, přicházela v úvahu aplikace ustanovení §332 odst. 1 věty druhé obch. zák., kdy souhlasu dlužníka s přijetím plnění třetí osoby není zapotřebí, neboť úpadce zajistil pohledávku z první smlouvy o úvěru zástavním právem k nemovitostem smlouvami uzavřenými před datem 1. července 1996, tedy v době předcházející účinnosti zákonné úpravy zapovídající mu takový postup. Žalovaná proto musela přijmout plnění od úpadce a závěr, že je osobou povinnou k vrácení částek, které jí úpadce zaplatil, je i proto nesprávný.
Odvolací soud v rozsudku označeném v záhlaví odkázal na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a vázanost těmito závěry a uzavřel, že v situaci, kdy druhá smlouva o úvěru i přistoupení k dluhu jsou neplatnými právními úkony podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §161e odst. 1 obch. zák., přičemž k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít jen na straně společnosti TES, není žalovaná ve sporu pasivně legitimována k plnění požadovaném žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podal žalobce obsáhlé dovolání, v němž podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení a skutečnosti podle jeho názoru významné pro posouzení. V dovolání uplatnil všechny čtyři předpoklady přípustnosti dovolání zakotvené v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v různé kombinaci u jednotlivých otázek, a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vymezil přitom šest otázek.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že TESLAMP Holešovice, a. s., tedy úpadce, je právním nástupcem státního podniku TESLA Holešovice. Společnost TES, která měla základní kapitál ve výši 1 000 000 Kč, koupila od FNM veškeré akcie na majitele emitované úpadcem. Ve statutárních orgánech společnosti TES a úpadce se střídali stejní lidé a šlo o tzv. manažerskou privatizaci, kdy společnost založená managementem bývalého státního podniku bez vlastního kapitálu koupila tento státní podnik pomocí úvěru od banky, jejímž vlastníkem byl stát. Záměr společnosti TES převést úvěr z první smlouvy o úvěru (privatizační úvěr) na úpadce byl uveden již v žádosti společnosti TES o úvěr ze dne 8. března 1996. Tento záměr měl být původně realizován sloučením společnosti TES a úpadce. V průběhu splácení prvního úvěru změnily společnosti svůj původní záměr a rozhodly se nahradit fúzi společností uzavřením smlouvy o prodeji podniku. Byla to společnost TES a úpadce, kdo inicioval uzavření úvěrových a zajišťovacích smluv a definoval podobu transakce v privatizačním projektu. Úpadce vždy vědomě splácel cizí úvěr a bylo evidentní, že jde o plnění na cizí dluh, tedy o plnění za dlužníka. Společnost TES byla v okamžiku poskytnutí plnění úpadcem na privatizační úvěr v prodlení s jeho splácením, úpadci tedy hrozil výkon zástavního práva k nemovitostem, což by okamžitě vedlo k zastavení provozu jeho podniku. Žalovaná se dále obsáhle zabývala jednotlivými námitkami žalobce zpochybňujícími správnost rozhodnutí odvolacího soudu, odkázala na příslušnou judikaturu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
K vyjádření žalované k dovolání se rovněž obsáhle vyjádřil žalobce ve svém stanovisku ze dne 3. března 2014, na něž reagovala žalovaná podáním ze dne 16. září 2014. V těchto podáních účastníci setrvali na svých názorech.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K napadeným výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřujícího proti potvrzujícímu výroku ve věci samé.
Dovolatelem předestřená otázka, zda lze v projednávané věci aplikovat ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., a to samostatně nebo i souběžně s ustanovením §454 obč. zák., přičemž z této aplikace vyplývá pasivní legitimace žalované, přípustnost dovolání nezakládá, poněvadž k otázce, zda jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §454 obč. zák., se dovolací soud vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku v této věci a na svém názoru setrvává, neboť je konformní s ustálenou judikaturou. V usnesení ze dne 20. února 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, Nejvyšší soud vysvětlil v návaznosti na starší judikaturu, že je vyloučeno, aby právo na vydání téhož plnění z důvodu bezdůvodného obohacení bylo možné důvodně uplatňovat jak proti tomu, komu bylo plněno podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., tak i proti tomu, za koho bylo plněno podle ustanovení §454 obč. zák., poněvadž jejich předpoklady se vzájemně vylučují. Dovozuje-li dovolatel v projednávané věci možnost aplikace obou těchto ustanovení z formulace ustanovení §454 obč. zák, podle něhož „bezdůvodně se obohatil i ten, …“, je jeho názor nesprávný. Ustanovení §454 obč. zák. představuje další, odlišnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vedle těch, které jsou uvedeny v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Spojení „i ten“ tak vyjadřuje odlišnost, nikoliv totožnost případů bezdůvodného obohacení. Uvádí-li dovolatel na podporu svého názoru konkrétní judikaturu dovolacího soudu, pak tato rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových závěrů.
Totéž platí o otázce, zda je pro posouzení pasivní legitimace irelevantní, že plnění, které úpadce poskytoval žalované k úhradě dluhu z první smlouvy o úvěru, bylo nedovoleným plněním, u něhož je dána právní nemožnost plnění, a jde tak podle názoru dovolatele o neplatnost podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. Dovolatel dovozuje, že nedovolenost plnění daná kogentním ustanovením §161e odst. 1 obch. zák. vylučuje, aby byla dána přednost ustanovení §454 obč. zák. či §332 obch. zák. Dovolatel se tak rovněž vymezuje proti předchozímu rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že smlouva o přistoupení k dluhu i druhá smlouva o úvěru byly uzavřeny v rozporu s ustanovením §161e odst. 1 obch. zák. a jde o právní úkony neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. Ke stejnému závěru, tedy že je-li právní úkon v rozporu se zákonem, jde o neplatnost ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., Nejvyšší soud dospěl v rozsudku uveřejněném pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2010“), dále v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a na tomto závěru nemá důvodu ničeho měnit. Rovněž v literatuře je právní nemožnost plnění, jež je označována za nedovolenost, považována za důvod neplatnosti takového právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák., a nikoli podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. (srov. Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. I. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 249).
Dovolatel dále namítá „nesprávné posouzení důvodů, pro které není možné aplikovat §332 obch. zák.“ Vyjadřuje přesvědčení, že jsou zde zvláštní důvody, pro které nelze citované ustanovení aplikovat, konkrétně, že nejde o pouhé plnění nabídnuté někým jiným, pokud úpadce plnil jednoznačně na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu a druhé smlouvy o úvěru. Dovozuje, že dotčené ustanovení je neaplikovatelné pro onu nedovolenost plnění a tedy i právní nemožnost plnění ve smyslu ustanovení §161e odst. 1 obch. zák. Podle názoru dovolatele lze ustanovení §332 obch. zák. aplikovat tehdy, pokud věřitel od třetí osoby plnění pasivně přijímá, nikoliv když se tohoto plnění zmocní aktivně svým vlastním úkonem. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Výkladem ustanovení §332 odst. 1 obch. zák. a jeho aplikací v poměrech projednávané věci se Nejvyšší soud zabýval v předchozím rozhodnutí v této věci a na svém názoru setrvává. K témuž závěru ostatně Nejvyšší soud dospěl např. v již zmíněném R 60/2010. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení §332 odst. 1 věta druhá obch. zák. neobsahuje žádné další podmínky, s nimiž dovolatel spojuje jeho možnou aplikaci, jeho argumentace tudíž nemá oporu v zákoně, a ani v ustálené judikatuře. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 2749/2008, usnesení ze dne 20. února 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, a na usnesení ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, jako na rozhodnutí, v nichž je dovolatelem předestřená otázka rozhodována rozdílně, je zjevně nesprávný, protože první dvě uvedená rozhodnutí řešila otázku uspokojení nároku z pracovněprávního vztahu neoprávněnou třetí osobou a ustanovením §332 odst. 1 obch. zák. se vůbec nezabývala, stejně jako poslední z uvedených rozhodnutí.
Správnost právního posouzení věci dovolatel zpochybňuje další námitkou, že žádný ze soudů se nezabýval aplikací ústavně zaručeného pravidla, podle něhož nikdo nemá mít prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání. Tvrdí, že jediné řešení, při kterém bude naplněna tato ústavní zásada, je zavázat žalovanou k vrácení všech plnění, která od úpadce na základě neplatné dohody o přistoupení k dluhu a druhé smlouvy o úvěru přijala. Nepřiznání „nároku“ vůči žalované by vedlo ke stejnému výsledku pro žalovanou, jako kdyby její kroky byly legální. Zdůrazňuje, že ustanovení §161e odst. 1 obch. zák. je ustanovením na ochranu společnosti, proto jediným správným řešením, jak interpretovat zákaz vyplývající z citovaného ustanovení, je uložit žalované, aby přijaté plnění vrátila. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit, protože skutkové závěry neumožňují posouzení žalobou uplatněného nároku z pohledu této zásady ve prospěch žalobce, když protiprávního jednání se dopustily obě smluvní strany při uzavření neplatných smluv. Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Závěr, že úpadce na základě přistoupení k dluhu i druhé smlouvy o úvěru plnil s vědomím, že sám první smlouvu o úvěru se žalovanou neuzavřel, a že plnil-li, splácel úvěr poskytnutý společnosti TES, dovolatel zpochybňuje prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení. Tímto způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci v dovolacím řízení nemůže být zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ). Kromě toho je tato námitka zjevně účelová, neboť přistoupí-li někdo k dluhu (příp. převezme-li dluh jiného), je nepochybné, že tak činí s vědomím, že nejde o jeho dluh, ale o dluh jiného, který se zavazuje zaplatit. Skutečnost, že jde o dluh jiného, vyplývá přímo z právní úpravy institutu přistoupení k dluhu (příp. převzetí dluhu). Obdobně je tomu v případě poskytnutí úvěru účelově určeného na úhradu úvěru jiné osoby.
Poukazoval-li dovolatel „podpůrně“ na možné vady řízení, a to nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, dále neprovedení dalších navržených důkazů, nevypořádání se se všemi tvrzeními a argumenty, jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho argumenty, pak podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz ). V projednávané věci byl odvolací soud při svém rozhodování vázán právními závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008. Nevypořádal-li se se všemi argumenty dovolatele proti správnosti těchto závěrů, neměla tato skutečnost vliv na správnost rozhodnutí.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem o nemožnosti aplikace ustanovení §457 obč. zák. na neplatnou dohodu o přistoupení k dluhu a na neplatnou druhou smlouvu o úvěru opřeným o názor, že toto ustanovení lze aplikovat jen na smlouvy synallagmatické, což uvedené smlouvy v dané věci nesplňují. Zastává názor, že citované ustanovení by mělo být aplikováno i na smlouvy nesynallagmatické, nebo na smlouvy, ze kterých plnil zatím jen jeden. Dovozuje, že v takovém případě (primárně) samozřejmě vrací jen ten, který plnění obdržel, aniž by tím byl dotčen smysl tohoto ustanovení. Teprve při vzájemnosti poskytnutých plnění se aplikuje jako sekundární pravidlo o vzájemné podmíněnosti při vracení plnění. Smlouva o úvěru je jednoznačně synallagmatická smlouva, kdy jejím základním předmětem je závazek věřitele poskytnout úvěr oproti závazku dlužníka úvěr vrátit a k tomu zaplatit úroky. Dovolatel odkazuje na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, v níž je stvrzováno obecné pravidlo, že při plnění z neplatné smlouvy jsou mezi sebou aktivně a pasivně legitimováni vždy jen účastníci smlouvy, aniž by bylo toto pravidlo jakkoliv omezováno na synallagmatické smlouvy. Tvrdí, že v rozsudku ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 4943/2008, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i na vzájemné vypořádání z neplatné smlouvy o úvěru je třeba použít ustanovení §457 obč. zák. Poukazuje dále na rozsudek ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že v případě neplatné smlouvy o převzetí dluhu uzavřené mezi dlužníkem a přejímatelem je namístě, aby dluh uhradil dlužník ve smyslu ustanovení §451 a §457 obč. zák., neboť to byl právě dlužník a přejímatel, kteří neplatnou smlouvu o převzetí dluhu mezi sebou uzavřeli. Přitom smlouvu o převzetí dluhu uzavřenou mezi dlužníkem a přejímatelem a smlouvu o přistoupení k dluhu uzavřenou mezi věřitelem a přejímatelem dluhu lze považovat za smlouvy stejného druhu.
Dovolatelem uplatněná námitka, že i v případě neplatné dohody o přistoupení k dluhu je namístě vypořádání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §457 obč. zák., přípustnost dovolání nezakládá, poněvadž touto otázkou se Nejvyšší soud rovněž zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci. Následně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, při výkladu ustanovení §454 obč. zák. dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám, přičemž mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že plní za jiného. Podstatné je, že plněním jiného zanikl dluh dlužníka, tj. společnosti TES. Tento závěr dopadá i na neplatnou dohodu o přistoupení k dluhu v projednávané věci. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, jako na rozhodnutí, v němž byl učiněn podle názoru dovolatele jiný - shora popsaný závěr - není korektní, neboť závěr, který mu podsouvá dovolatel, dovolací soud neučinil. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je-li smlouva o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, může se přejímatel, který převzatý dluh věřiteli uhradil namísto původního dlužníka, domáhat vrácení tohoto plnění vůči původnímu dlužníku, nikoliv po věřiteli. Jde tak o případ bezdůvodného obohacení podle ustanovení §454 obč. zák.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. v řešení otázky v jeho rozhodování dosud neřešené, zda v daném případě je namístě aplikace ustanovení §457 obč. zák., jestliže z prostředků poskytnutých úpadci neplatnou smlouvou o úvěru byl uhrazen dluh z úvěru třetí osoby.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení §560 obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit (věta první).
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že v právní teorii se smlouva o úvěru považuje za smlouvu synallagmatickou, obsahující závazek věřitele poskytnout na požádání dlužníka dohodnuté peněžní prostředky a závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je např. smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněné, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák. Přitom rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. V právnické literatuře jsou za synallagmatické označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 1648 s.]. I když je smlouva synallagmatická, neznamená to vždy aplikaci ustanovení §457 obč. zák. v případě její neplatnosti, nedošlo-li ke vzájemně podmíněnému plnění obou smluvních stran ve smyslu ustanovení §560 obč. zák.
K otázce, kdy lze aplikovat ustanovení §457 obč. zák., se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008).
Ustanovení §457 obč. zák. tak dopadá pouze na ty situace, kdy obě strany fakticky plnily. V projednávané věci žalovaná poskytla úpadci podle neplatné druhé smlouvy o úvěru plnění, aniž by úpadce jí poskytl jakékoliv vzájemné protiplnění, zavázal se jen poskytnuté plnění vrátit. Ve vztahu mezi úpadcem a žalovanou použití ustanovení §457 obč. zák. nepřichází v úvahu, protože žalované se ze strany úpadce nedostalo žádného protiplnění ze smlouvy o úvěru.
Dovolatel se mýlí v úsudku, že byl-li z prostředků získaných z neplatné druhé smlouvy o úvěru uhrazen žalované dluh společnosti TES z první smlouvy o úvěru, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Pomíjí tu okolnost, že žalovaná přijala toto plnění na úhradu dluhu společnosti TES z první smlouvy o úvěru.
Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 4943/2008, není tento odkaz přiléhavý, neboť rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 493 860 Kč podle ustanovení §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 7. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 103 774 Kč. Reagovala-li žalovaná na stanovisko žalobce k jejímu vyjádření k dovolání dalším vyjádřením, nepovažuje dovolací soud toto další vyjádření žalované za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, neboť neobsahuje žádné nové argumenty.
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto podle týchž ustanovení občanského soudního řádu tak, že náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému z nich, neboť vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu