ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1272.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1272/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalované M & M reality holding a. s. se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2, identifikační číslo 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 71/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2014, č. j. 53 Co 341/2014-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petera Harmečko, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 13 C 71/2010-83, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Vyšel z toho, že účastníci uzavřeli dne 2. 7. 2010 smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti (dále jen „smlouva o rezervaci“), a to poté, co si žalobce blíže specifikované nemovitosti v k. ú. H. S. dne 1. 7. 2010 prohlédl. Kupní cena byla sjednána ve výši 799.000,- Kč, přičemž na znamení vážného zájmu o zakoupení poptávaných nemovitostí (čl. I. ujednání smlouvy o rezervaci) žalobce složil rezervační zálohu ve výši 100.000,- Kč; doba rezervace představovala 2 měsíce. Podle č. III. bodu 3. 1. smlouvy o rezervaci „v případě, že žalobce jako zájemce neposkytne součinnost potřebnou k převodu nemovitostí, zejména neposkytne součinnost k jednání o podmínkách kupní smlouvy, k uzavření kupní smlouvy, neprokáže schopnost financovat koupi nemovitostí, neposkytne součinnost při vyřizování hypotečního úvěru apod. z jiných důvodů na straně zájemce nedojde do uplynutí doby rezervace k uzavření kupní smlouvy nebo zájemce nesloží či nepřevede do uplynutí doby rezervace rezervační zálohu dle bodu III. nebo zbývající část kupní ceny nebo neproplatí splatnou směnku vlastní sloužící k zajištění zaplacení rezervační zálohy dle bodu III., náleží zprostředkovateli smluvní pokuta sjednaná ve výši rezervační zálohy, přičemž zprostředkovatel je dle dohody smluvních stran oprávněn započíst výše uvedenou smluvní pokutu proti složené rezervační záloze. Ujednáním dle předchozího odstavce není dotčeno právo zprostředkovatele na náhradu škody. Zprostředkovatel je oprávněn požadovat náhradu škody ve výši, v jaké škoda přesahuje částku smluvní pokuty dle předchozího odstavce“ (čl. III. bod 3. 2.). Dne 21. 6. 2010 žalovaná jako zprostředkovatelka uzavřela s p. L. F. nevýhradní smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem budovy č. p. 89 a pozemků parc. č. st. 160, 132/2 v obci M., k. ú. H. S. (dále jen „sporné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), podle níž se zavázala vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne vlastnici možnost uzavřít se zájemcem o jejich koupi kupní smlouvu za 699.000,- Kč (viz bod II. a čl. I. bod 1. 1. smluvních ujednání smlouvy o zprostředkování – dále jen „smlouva o zprostředkování“). Provize za zprostředkování představovala částku 49.000,- Kč (bod III. smlouvy o zprostředkování), s tím, že „v případě, že zprostředkovatel zprostředkuje vlastníkovi možnost uzavřít kupní smlouvu, v níž bude skutečná kupní cena nemovitostí vyšší než kupní cena (...), dohodly se smluvní strany, že provize zprostředkovatele bude zvýšena o částku rovnající se polovině rozdílu mezi kupní cenou skutečně dosaženou a kupní cenou dle bodu II. smlouvy “ (čl. II. bod 2. 3. smluvních ujednání). Návrh kupní smlouvy obdržel žalobce nejpozději dne 23. 8. 2010. Podle geometrického plánu ze dne 15. 7. 2010, č. 270-341/2010, pozemková parcela č. 132/3 o výměře 210 m 2 vznikla oddělením z původní pozemkové parcely č. 132/1 a pozemková parcela č. 132/4 o výměře 91 m 2 vznikla oddělením z původní pozemkové parcely č. 132/2. Dopisy ze dne 4. 8. 2010 a ze dne 23. 8. 2010 vyzvala žalovaná žalobce k součinnosti při uzavření kupní smlouvy s vlastnicí sporných nemovitostí. Podáním ze dne 26. 8. 2010 žalobce z blíže rozvedených důvodů sdělil, že již nemá zájem na uzavření kupní smlouvy. Závazky smluvních stran soud prvního stupně poměřoval ustanoveními §51 a §774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť dohodu podle §262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) považoval za neplatnou, jelikož směřovala ke zhoršení právního postavení žalobce jako spotřebitele. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná splnila svůj závazek zajistit žalobci příležitost uzavřít kupní smlouvu, jejímž smyslem bylo nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Jeho námitky, že žalovaná porušila své povinnosti, neboť návrh smlouvy předložila až po uplynutí doby rezervace, že jej neinformovala o tom, že na nemovitostech vázne zástavní právo, že hranice nově vzniklého pozemku neodpovídaly tomu, jak byly určeny v okamžiku jeho prohlídky, a že žalobce nesouhlasil s úhradou části kupní ceny na účet žalované, neshledal soud prvního stupně z blíže rozvedených důvodů za relevantní. Zdůraznil, že to byl naopak žalobce, jenž nedodržel zejména závazek poskytnout žalované veškerou součinnost nezbytnou k převodu sporných nemovitostí. Proto žalované vzniklo právo na zaplacení dohodnuté smluvní pokuty podle čl. III bodu 3. 1. smlouvy o rezervaci. Se zřetelem k výši kupní ceny nemovitostí (799.000,- Kč) nepovažoval soud prvního stupně smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč za rozpornou s dobrými mravy, neboť přihlédl k tomu, že žalované mohla vzniknout škoda představující ušlý zisk z nerealizovaného obchodu. V případě, že by žalobce dostál svým závazkům vůči žalované, mohla od vlastnice sporných nemovitostí podle smlouvy o zprostředkování inkasovat provizi v celkové výši 99.000,- Kč, tzn., že škoda, která ji mohla vzniknout, v podstatě odpovídá výši smluvní pokuty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2014, č. j. 53 Co 341/2014-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na odůvodnění jeho rozhodnutí se ztotožnil se závěrem, že žalobce „nedostál“ svým povinnostem plynoucím z rezervační smlouvy, dále že žalované vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, jakož i se závěrem, že její výše neodporuje dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť při řešení otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1532/2011, a jeho rozsudky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 203/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 131/2012. Má zato, že ve světle citovaných rozhodnutí smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč odpovídající de facto výši provize žalované podle smlouvy s vlastníkem prodávaných nemovitostí (tj. třetí osobou) je nepřiměřená a odporuje dobrým mravům. Odvolacímu soudu nadto vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a že přijal chybné závěry o porušení jeho smluvních povinností. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výtkami, že odvolací soud nezjistil, jaké následky pro žalovanou mělo neuzavření zprostředkovávané kupní smlouvy, zda jí jednáním žalobce vznikla škoda, že odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že obvyklá výše provize realitních kanceláří podle České komory realitních kanceláří se pohybuje mezi 5 až 6 % z ceny nabízených nemovitostí, přičemž podle dovolatele výše smluvní pokuty představovala 200 % obvyklé provize, a že odvolací soud nepřihlédl ke všem jím uváděným skutečnostem, z nichž plyne, že smluvní povinnosti porušila žalovaná a nikoliv žalobce, se nemohl dovolací soud zabývat, neboť nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.); není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost právního závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená, a proto ujednání o ní není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud se již v rozsudcích ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006, a v řadě dalších rozhodnutí vyslovil k posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty. Uvedl v nich, že v souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba - kromě obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu dobrých mravů - užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Především je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl). Při posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě přihlédnout k celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k jejímu sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Není pochyb o tom, že smluvní pokutu je strana, která závazek porušila, povinna zaplatit, i když oprávněnému porušením závazku nevznikla škoda (§544 odst. 1 obč. zák.), a že otázka vzniku škody porušením zajištěné povinnosti může mít význam jen v případech, na něž dopadá §545 odst. 2 obč. zák. (ujednání o právu věřitele na náhradu škody vedle smluvní pokuty nebo na náhradu škody přesahující smluvní pokutu). S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody přijala a odůvodnila judikatura závěr, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je třeba, aby její výše zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám, účelu, který sledoval, a k výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rovněž v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu, podle čl. I. bodu 1. 1. smluvních ujednání smlouvy o rezervaci se žalovaná zavázala zajistit pro dovolatele možnost uzavřít kupní smlouvu týkající se převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem; tuto činnost měla provádět bezúplatně. Po dobu rezervace zároveň převzala povinnost neuzavřít rezervační smlouvu se třetí osobou. Naproti tomu se dovolatel zavázal: poskytnout veškerou součinnost potřebnou k převodu nemovitostí, zejména k jednání o podmínkách smlouvy s vlastnicí, k uzavření kupní smlouvy, prokázat schopnost financovat koupi, poskytnou součinnost při vyřizování hypotečního úvěru apod. V případě uzavření kupní smlouvy mezi dovoletelem a L. F. (vlastnicí sporných nemovitostí) za kupní cenu 799.000,- Kč (kupní cena požadovaná L. F. podle nevýhradní smlouvy o zprostředkování ze dne 21. 6. 2010 představovala podle bodu II. této smlouvy „pouze“ částku 699.000,- Kč zahrnující provizi ve výši 49.000,- Kč) podle čl. II. bodu 2. 3. smlouvy o zprostředkování, zisk žalované představoval „základní“ provizi ve výši 49.000,- Kč a částku 50.000,- Kč jako polovinu rozdílu částky 799.000,- Kč (dosažená výsledná kupní cena) a částky 699.000,- Kč (původně vlastnicí nemovitostí požadovaná kupní cena). V tomto rozsahu lze souhlasit se závěrem, že částka 99.000,- Kč představuje škodu, která mohla vzniknout žalované porušením povinnosti dovolatele k nezbytné součinnosti podle čl. I. bodu 1. 1. smlouvy o rezervaci, neboť její majetek se v důsledku jednání dovolatele nezvýšil, ač při pravidelném běhu událostí se takový prospěch dal očekávat.
Odvolací soud posuzoval otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nejen z hlediska jeho účelu a charakteru zajištěné povinnosti (smluvní pokuta nezajišťovala povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 799.000,- Kč, nýbrž povinnost poskytnout součinnost při jednání o podmínkách zprostředkovávané kupní smlouvy), nýbrž také z pohledu uhrazovací funkce smluvní pokuty. Zohlednil přitom podstatnou skutečnost, a to, že nesplněním smluvní povinnosti hrozila žalované škoda, neboť by nezískala dohodnutou provizi, zvýšenou o rozdíl mezi požadovanou kupní cenou prodávající a dohodnutou kupní cenou s dovolatelem (kupujícím) ve výši 100.000,- Kč.
Lze mít tak zato, že v posuzovaném případě sjednaná smluvní pokuta svou výší odpovídala souhrnu všech v úvahu přicházejících škod, které bylo možno v daném konkrétním vztahu v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat. Nevybočila svou výší z rámce dobrých mravů a je proto platným ujednáním ve smyslu §39 obč. zák.
Dovoláním zpochybněnou právní otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy (§39 obč. zák) tak odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Dovolával-li se žalobce při řešení rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy podle §39 obč. zák. závěrů shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nutno uvést, že v usnesení ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, Nejvyšší soud pouze obecně zopakoval dosud přijaté judikatorní závěry, které v souzené věci odvolací soud respektoval, zejména že „pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, (a proto) závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční) (a že) smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.“ V usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1532/2011, jímž bylo opět pro nepřípustnost dovolání odmítnuto, dovolací soud vyzdvihl, že „z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.“ Jen jako obiter dictum dodal, že „závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro její nepřiměřenou výši, tvrzenou žalovaným, je v souladu s právním názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ustanovení §301 obch. zák. upravující moderační oprávnění soudu. Zatímco tedy podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.“ Nelze přehlédnout, že v nyní souzené věci nebyla dovoláním zpochybněna správnost právního závěru, že právní vztah účastníků řízení (a tedy i ujednání o smluvní pokutě) podléhá režimu občanského zákoníku; ostatně uvedený právní názor je v souladu s názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, uveřejněném pod C 3006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za této situace nelze v poměrech této věci aplikovat právní názory přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Neprosadí se ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, neboť šlo o skutkově odlišnou situaci. „Smluvní pokutou nebyla zajištěna povinnost (...) zaplatit (...) odměnu (provizi) za sjednání příležitosti k uzavření kupní smlouvy (ani obdobná povinnost kupujícího) ... žalobkyně se ve smlouvě zavázala, že bude žalovanému (a jeho manželce) zajišťovat příležitosti k prodeji nemovitostí bezúplatně a dokonce nebyla sjednána ani povinnost nahradit žalobkyni náklady, které by jí v této souvislosti vznikly. Provizi měl žalobkyni platit výlučně až kupující a prodávající se na její úhradě neměl nijak podílet. Posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty vzhledem k výši provize (ať už obvyklé či předpokládané v konkrétním případě) proto nelze. Jinak řečeno, výši smluvní pokuty je třeba poměřovat především se zřetelem k zajištěné povinnosti, nikoli z pohledu závazku, který měl v návaznosti na smlouvu uzavřenou mezi účastníky teprve vzniknout, navíc nikoli žalovanému, nýbrž kupujícímu (...) Podstatnou okolností ovšem ve věci sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 bylo, že „žalobkyně žalovanému nezprostředkovala žádného zájemce, který by byl ochoten za nemovitosti zaplatit požadovanou minimální kupní cenu.“
K požadavku žalobce aplikovat závěry rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 203/2014, nutno uvést, že v něm byla řešena otázka neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané procentem z dlužné částky denně a nikoli smluvní pokuty dohodnuté jednorázovou částkou, navíc v situaci, kdy se odvolací soud nezabýval úvahou o možném vzniku škody v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou.
Rozsudek ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 131/2012, jehož závěrů se žalobce dovolává, vychází z odlišného skutkového základu, a v souzené věci se rovněž neprosadí. Přestože v této věci odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě ve výši 180.000,- Kč zajišťující včasné zaplacení provize žalobce ve výši 70.000,- Kč (na rozdíl od situace v dovoláním napadeném rozhodnutí, kdy smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalobce k poskytnutí nezbytné součinnosti) jako neplatné, otázkou možného vzniku škody jako kritéria pro posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě se (na rozdíl od nyní souzené věci) nezabýval.
Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací žalobce co do nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, nutno uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (viz čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.100,- Kč. Součástí nákladů jsou paušální částky náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu