errNsPouceni,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2015, sp. zn. 33 Cdo 1480/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1480.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1480.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1480/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. Května 36, proti žalovaným 1) P. L. , a 2) M. L. , zastoupeným JUDr. Irenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kurzova 2244/8, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 68.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 120 C 19/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 26 Co 380/2014-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 26 Co 380/2014-89, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. května 2014, č. j. 120 C 19/2014-62, ve spojení s jeho usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 120 C 19/2014-66, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 68.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil správnost řešení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy, kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 438/2005, 33 Cdo 2776/2008, 33 Cdo 307/2012 a 33 Cdo 1240/2014. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce, kterou dovolatel nastolil k dovolacímu přezkumu (neplatnost smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy), se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval již opakovaně. Předně uzavřel (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010), že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i v rozhodnutích ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 438/2005, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, kterých se žalobce na podporu svých výhrad vůči napadenému rozhodnutí dovolává. Nelze přisvědčit názoru, že v posuzovaném případě se odvolací soud při poměření zjištěného skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Všechny uvedené zásady totiž respektoval. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl již v době poskytnutí půjčky evidován v registru dlužníků (což bylo objektivně zjistitelné), že žalobce věděl, že žalovaní nedisponují vlastními finančními prostředky, z nichž by mohla být zaplacena záloha podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo (o výstavbě rodinného domku), neboť působil jako jednatel obchodní společnosti, která měla realizační smlouvu s žalovanými uzavřít, a přesto si s nimi ve smlouvě o půjčce sjednal smluvní pokutu ve výši 40 % z půjčené částky pro případ byť jediného dne prodlení. Vzal rovněž v úvahu skutečnost, že sjednaná výše smluvní pokuty neodpovídala odůvodnitelné výši případné paušální náhrady škody vzniklé prodlením za situace, kdy žalovaní (dlužníci) platili žalobci (věřiteli) za poskytnutí půjčky odměnu v podobě 16 % úroku z půjčeného obnosu. Přiměřenost smluvní pokuty posoudil s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval, přičemž zohlednil výši zajišťované částky, tedy vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. K argumentaci žalobce, že žalovaní uzavřeli půjčku dobrovolně při vědomí, že nemají vlastní finanční prostředky na stavbu rodinného domku, že se svéprávně rozhodli financovat projektovou inženýrskou činnost předmětnou půjčkou k jeho tíži a že jeho dobrou víru podpořili prohlášením, že jejich majetek není předlužen a proto budou v daném čase schopni dostát svým závazkům, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout svůj rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, v němž přijal a odůvodnil závěr, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Závěry hodnotící přiměřenost výše smluvní pokuty, které Nejvyšší soud přijal mimo jiné v již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 438/2005, na posuzovaný případ nedopadají, neboť se týkají smluvní pokuty, která byla smluvními stranami sjednána procentem za každý den prodlení dlužníka; v takovém případě je rozhodující výše procentuální sazby. Protože v posuzovaném případě výše smluvní pokuty neodvisela od délky prodlení, nelze ji procentuálně rozpočítávat v návaznosti na délku prodlení. Částku 68.000,- Kč (představující cca 40 % zajišťovaného dluhu) se totiž žalovaní (dlužníci) ve smlouvě o půjčce coby sankci zavázali - a byli povinni - zaplatit vždy, dojde-li k jejich prodlení s vrácením půjčky, tedy i v případě, kdy by takové prodlení trvalo jediný den. Skutečná délka prodlení (kterou ostatně nebylo možné v době uzavření smlouvy o půjčce předjímat) tak byla z hlediska poměření smluvního ujednání korektivem dobrých mravů irelevantní a odvolací soud nepochybil, jestliže na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil poměřením vyčíslení původní povinnosti (170.000,- Kč) a sankční povinnosti (68.000,- Kč). Z hlediska přípustnosti dovolání je bezcenná námitka žalobce, že v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, že již před podpisem smlouvy o půjčce věděl o evidenci žalovaného v registru dlužníků, a že odvolací soud pochybil, jestliže z takového zjištění při právním posouzení věci vycházel. Bez významu je rovněž výhrada vůči - podle žalobce - ničím nepodloženému - skutkovému závěru soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval, že se smluvní pokutou od počátku „kalkuloval“. Skutkový základ sporu totiž nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, resp. nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přestože žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí rovněž proti výroku, jímž jí odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku v dovolání neuplatnil. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání podle §243c odst. 1 věty první odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.) V Brně dne 30. června 2015 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2015
Spisová značka:33 Cdo 1480/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1480.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Smluvní pokuta
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§39 obč. zák.
§544 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20