ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2227.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2227/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. V. , zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované J. P. , zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 95/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 23. srpna 2012, č. j. 12 Co 176/2012-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 23. srpna 2012, č. j. 12 Co 176/2012-181, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě-pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. srpna 2011, č. j. 9 C 95/2009-137, uložil žalované a B. P. povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce č. 850/16 v budově sestávající z domů na pozemku p. č. 1504 – zastavěná plocha a nádvoří, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1471/100000 k pozemku p. č. 1504, vše zapsané na listu vlastnictví č. 3314 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště v Šumperku; soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 15. června 2010, č. j. 9 C 95/2009-58, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2010, č. j. 12 Co 326/2010-71, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 28. 5. 2003 uzavřeli žalobkyně (jako budoucí kupující) a manželé B. a J. P. (jako budoucí prodávající) smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou se budoucí prodávající zavázali převést vlastnictví ke shora specifikované budoucí bytové jednotce „kdykoliv ve lhůtě po uplynutí pěti let od účinnosti kupní smlouvy, na základě které se budoucí prodávající stanou vlastníky bytu (...) včetně příslušejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu, popř. pozemku (...) do 15 dnů od doručení takové výzvy“ (dále jen „sporná smlouva“ nebo „předmětná smlouva). Současně uzavřeli smlouvu o budoucí nájemní smlouvě k témuž „bytu“, ve které se (tehdy) manželé P. jako budoucí pronajímatelé a žalobkyně dohodli na tom, že na výzvu žalobkyně uzavřou smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou pěti let. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. května 2007, č. j. 9 C 276/2006-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 5. prosince 2007, č. j. 40 Co 1097/2007-42, bylo manželství B. a J. P. uzavřené dne 3. června 1989 rozvedeno. Od počátku července 2006 manželé nevedli společnou domácnost a B. P. se od žalované odstěhoval. Po rozvodu žalovaná žádala Obecní úřad v Lukavicích, Městský úřad v Mohelnici a Obecní úřad v Moravičanech o „přidělení bytu“, které tyto obce hodlaly pronajmout; žádost odůvodnila svou tíživou sociální situací. Od prosince 2003, kdy manželé P. uvolnili žalobkyni sporný byt, bydleli v nájmu. Společně koupili v Ú. dům, do kterého se hodlali do roku nastěhovat. Uzavřeli proto několik úvěrových smluv a vzali si hypotéku na koupi domu a jeho opravy. Peníze, jež získali od žalobkyně za uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 225.000,- Kč, použili tak, že v rozsahu částky 125.000,- Kč zaplatili kupní cenu bytové jednotky městu M. a zbytek použili na investici do domu v Ú. Dům nikdy zcela neopravili; jde v podstatě o hrubou stavbu nezpůsobilou k bydlení. Jelikož po rozvodu manželství si bývalí manželé nevypořádali zaniklé společné jmění manželů (SJM), ze zákona vzniklé podílové spoluvlastnictví k bytové jednotce vypořádali následně tak, že její výlučnou vlastnicí se stala žalovaná. Ta nemá jinou možnost než bydlet v pronajatých bytech. Žalobkyně bydlí ve sporném bytě žalované. Soud prvního stupně shledal způsob sjednání doby, do které měla být realizační smlouva uzavřena, určitým a tedy platným. Ve vztahu k řešení otázky, zda došlo k podstatné změně poměrů podle §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, uzavřel, že taková situace nenastala. Žalovaná nemá sice po rozvodu manželství vlastní možnost bydlení a má v péči dvě nezletilé děti, žalobkyně je však ve stejné situaci. Při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní navíc uhradila plnou kupní cenu v budoucnu převáděné bytové jednotky. Přes změny okolností na její straně, které soud prvního stupně hodnotil jako významné, přihlédl k okolnostem věci a situaci žalobkyně. Uzavřel, že lze po žalované spravedlivě žádat, aby realizační smlouvu podle smlouvy ze dne 28. 5. 2003 uzavřela.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 12 Co 176/2012-181, zastavil řízení o odvolání B. P. (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít blíže specifikovanou kupní smlouvu s žalobkyní zamítl (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Po doplnění dokazování dohodou bývalých manželů P. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 22. 7. 2011, zjistil, že žalovaná se stala výlučnou vlastnicí sporné bytové jednotky. Na rozdíl od soudu prvního stupně (při respektování závěru o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní) dovodil, že původní účel a smysl předmětné smlouvy byl následně nastalou podstatnou změnou poměrů žalované (rozvod jejího manželství s B. P., její status samoživitelky nezletilých dětí bez zajištění vlastního bydlení) zmařen, a její závazek uzavřít realizační smlouvu zanikl podle §50a odst. 3 obč. zák. Ostatně nemohl přehlédnout, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dohodou o zrušení a vypořádán podílového spoluvlastnictví pozbyl B. P. vlastnické právo ke sporné bytové jednotce a její výlučnou vlastnicí se stala žalovaná. Nereagovala-li žalobkyně na tuto situaci a nadále trvala na žalobě vůči oběma původně žalovaným, nebylo možno žalobě ani z tohoto důvodu vyhovět.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně mu vytýká, že s rozvodem manželství žalované spojuje závěr o podstatné změně poměrů podle §50a odst. 3 obč. zák. Z obsahu spisu o rozvodu jejího manželství plyne, že B. P. se od ní odstěhoval již v roce 2002, a tak již tehdy bylo jejich manželství v rozpadu. Smlouvu ze dne 28. 5. 2003 tak budoucí prodávající uzavírali v době, kdy žalovaná musela vědět o poměrech v manželství, které nasvědčovaly tomu, že se rozpadne a bude rozvedeno. Nelze proto hovořit o tom, že (došlo-li k rozvodu manželství) okolnosti, za nichž byla sporná smlouva uzavřena, se změnily. Jinak řečeno, poměry žalované při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí již byly ve vztahu k manželství neutěšené, podstatně se nezměnily, a vyústily v rozvodu. Soud měl přihlédnout k tomu, že žalovaná pracuje a podniká, takže zcela jistě její situace není taková, aby odůvodňovala aplikaci §50a odst. 3 obč. zák. Dodala, že pozbyl-li B. P. vlastnické právo na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce, byla žaloba nadále důvodná vůči žalované.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. došlo k zániku závazku žalované uzavřít budoucí smlouvu kupní, je stěžejní zjištění, zda okolnosti, ze kterých účastníci při uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě kupní (tedy při vzniku závazku) vycházeli, se následně do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby povinná strana budoucí smlouvu uzavřela. Odvolací soud pro posouzení uvedené právní otázky pokládal za rozhodující, že rozvodem manželství žalované a B. P. byl zmařen účel smlouvy o smlouvě budoucí.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle §50a odst. 3 obč. zák. tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Změna okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě. Citované ustanovení předvídá proměnlivost práv a povinností vyplývajících ze závazkových vztahů. Výjimečně proto připouští uplatnění zásady změny poměrů (rebus sic stantibus) a s podstatnou změnou okolností, ze kterých smluvní strany při vzniku závazku (uzavření smlouvy) vycházely, jež následně nastala, spojuje zánik závazku k uzavření budoucí smlouvy, jestliže nelze (objektivně posuzováno) po povinném spravedlivě požadovat uzavření smlouvy budoucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, č. j. 33 Odo 1103/2003, a v odborné literatuře výklad k §50a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku - Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 440 – 445).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že manželé P. za trvání manželství zakoupili v roce 1999 rodinný dům v Ú., který chtěli opravit a nastěhovat se do něj. Za účelem financování rekonstrukce jej zatížili hypotékou a uzavřeli několik úvěrových smluv, přičemž dům dosud není obyvatelný a nachází se ve stádiu hrubé stavby. Žalovaná se svým manželem jako nájemci sporné bytové jednotky využili nabídku města M. a koupili ji. Smlouvou ze dne 28. 5. 2003 se zavázali za podmínek v ní stanovených uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce za částku 225.000,- Kč, kterou od žalobkyně převzali a zčásti použili na úhradu kupní ceny městu M. a zbytek proinvestovali na domě v Ú. Po rozvodu manželství nemá žalovaná vlastní možnost bydlení (tj. v nemovitosti v jejím vlastnictví), jejím žádostem o získání sociálního bydlení nebylo vyhověno a pro dobu po rozvodu byly do její péče svěřeny dvě nezletilé děti.
Přirozeným očekáváním stran smlouvy o smlouvě budoucí je, že uzavřou do dohodnuté doby smlouvu, na jejichž podstatných (obligatorních) náležitostech se dohodly. Účelem této přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Již dřívější právní teorie dovozovala, že (…) povinnost uzavříti hlavní smlouvu je omezena dvěma směry, časově a hospodářsky (…) Hospodářsky je povinnost omezena t. zv. clausala rebus sic stantibus. To znamená, že povinná strana je zbavena své povinnosti uzavřít smlouvu hlavní, když poměry se tou měrou změnily, že účel jednání, buď výslovně stanovený anebo z okolností patrný, by byl zmařen, anebo že ztracena byla důvěra ve stranu druhou. Poměry musí se změniti po uzavření smlouvy a účel je onen, který sledovala povinná strana oním právním jednáním. Účelem rozumí se zde majetkový stav, kterého oním právním jednáním povinný mínil docílit (Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl čtvrtý, Praha 1936, nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, §936, str. 397 a násl., Sedláček, J.: Obligační právo, díl první, reprint původního vydání, Wolters Kluwer ČR, a. s., str. 20 a násl.) .
Není správný závěr odvolacího soudu, že ke změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 o. s. ř. došlo. Nelze mít pochybnosti o tom, že poměry žalované se proti době uzavření sporné smlouvy ve skutečnosti změnily pouze v tom, že její manželství bylo rozvedeno. Její bytová situace v okamžiku, kdy měla splnit povinnost uzavřít realizační smlouvu s žalobkyní, změn nedoznala – stále měla ve spoluvlastnictví nedostavěný rodinný dům, který v okamžiku uzavření smlouvy ze dne 28. 5. 2003 byl neobyvatelný, a nadále bydlela v nájemním bytu; tato situace byla dána tím, že po koupi bytové jednotky v ní bydlela žalobkyně a žalovaná (ať s manželem nebo po rozvodu bez něj) proto bydlela jinde v nájmu.
Hospodářským účelem smlouvy o smlouvě budoucí z pohledu žalované a jejího tehdejšího manžela bylo okamžitě získat (budoucí) kupní cenu (tj. dříve než až za pět let, během kteréžto doby podle kupní smlouvy s městem nesměli svou bytovou jednotku převést na třetí osobu). Nelze žalobkyni přičítat k tíži, že bývalí manželé P. nenaplnili svůj záměr dokončit rekonstrukci rodinného domu, a to i z prostředků získaných od ní. Z uvedených důvodů je chybná úvaha odvolacího soudu, že rozvodem manželství (a v tom spatřuje v podstatě jedinou změnu poměrů žalované) byl zmařen účel smlouvy o smlouvě budoucí. Bývalí manželé neměli v úmyslu v bytové jednotce bydlet a ekonomickým účelem smlouvy bylo získat peníze na rekonstrukci rodinného domu.
Lze uzavřít, že žalobkyni se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto v dovoláním dotčené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), aniž by se zabýval zbývajícími výhradami dovolatelky, které byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné.
Sluší se poznamenat, že proti rozsudku ze dne 16. srpna 2011, č. j. 9 C 95/2009-137, jímž Okresní soud v Šumperku uložil žalované a B. P. povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce, podal odvolání mimo žalovanou taktéž B. P. Řízení o jeho odvolání bylo zastaveno pro zpětvzetí (viz výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 23. srpna 2012, č. j. 12 Co 176/2012-181). V důsledku toho je tak pravomocný výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla B. P. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní spornou kupní smlouvu. Jakkoli je správný závěr odvolacího soudu, že dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 22. 7. 2011 B. P. pozbyl pasivní legitimaci ve sporu (výlučnou vlastnicí sporné bytové jednotky se stala žalovaná), nebrání pravomocná část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k B. P. (vůči tomuto účastníkovi řízení byl již předmět sporu vyčerpán) tomu, aby žaloba mohla být také úspěšná i vůči žalované.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu