ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2610.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2610/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. R. D. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Stodolní 26, proti žalované Mgr. Š. K. , zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 28/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2012, č. j. 11 Co 320/2012-160, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č. j. 23 C 28/2008-28, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu členských práv a povinností vztahujících se k Bytovému družstvu Nábřeží 648 se sídlem v Ostravě-Porubě, Nábřeží SPB 648/74. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. února 2009, č. j. 11 Co 61/2009-46, tento rozsudek zrušil a věc postoupil s odkazem na §9 odst. 3 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k projednání v prvním stupni Krajskému soudu v Ostravě, s tím, že dohoda o majetkovém vyrovnání uzavřená účastníky řízení dne 1. 12. 2006 je smlouvou o smlouvě budoucí podle §289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), neboť směřuje k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu podle §230 obch. zák. Usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 41 Cm 85/2009-86, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na určení obsahu dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi žalobcem a žalovanou a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. června 2011, č. j. 8 Cmo 160/2011-115, ve znění opravného usnesení ze dne 12. července 2011, č. j. 8 Cmo 160/2011-125, zrušil odvoláním dotčené usnesení a věc postoupil k projednání věcně příslušnému Okresnímu soudu v Ostravě.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 23 C 28/2008-139, zamítl žalobu o určení obsahu dohody o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a žalovanou v blíže specifikovaném znění; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci, kteří žili v družském vztahu, uzavřeli 1. 12. 2006 v souvislosti se svým rozchodem dohodu, v níž konstatovali, že za trvání jejich partnerského vztahu se žalovaná stala členkou Bytového družstva Nábřeží 648, s čímž byl spojen nájem družstevního bytu č. 4 na adrese Nábřeží SPB 648/74 v Ostravě. Podle citované dohody (označená v záhlaví za „dohodu o majetkovém vyrovnání“ – dále jen „dohoda“) se žalobce zavázal žalované vyplatit částku 300.000,- Kč ve třech splátkách nejpozději do jednoho roku od podpisu dohody a převzít povinnost splácet úvěr ze stavebního spoření, který sloužil k úhradě pořizovací ceny. Výplatou uvedené částky dochází k jejich vzájemnému vyrovnání a žalovaná je povinna do pěti dnů (popř. podle samostatné dohody) od převzetí poslední splátky nebo jejího doručení na dohodnutý účet, provést změnu členských práv a povinností u Bytového družstva Nábřeží 648, jakož i v co nejkratší lhůtě se odhlásit z místa trvalého pobytu na adrese Nábřeží 648 v Ostravě. Žalobce žalované dne 19. 12. 2006 uhradil 150.000,- Kč, dne 25. 4. 2007 částku 100.000,- Kč a dne 10. 12. 2007 50.000,- Kč. Žalovaná mu dne 23. 12. 2007 zaslala „čestné prohlášení“, v němž oznámila, že na něj převede členská práva a povinnosti bezprostředně poté, co on převezme oficiálně závazky z úvěru ze stavebního spoření, tzn., že na něho bude tento úvěr Stavební spořitelnou České spořitelny přepsán nebo bude jednorázově uhrazen jiným úvěrem, popř. nedoplatek úvěru bude doplacen v hotovosti. Dopisem ze dne 2. 1. 2008 stavební spořitelna žalobci sdělila, že je ochotna jednat o změně dlužníka, pokud bude mimo jiné průkazně doloženo, že navrhovaný dlužník je výlučným vlastníkem nemovitosti. Žalobce poté dne 23. 1. 2008 vyzval žalovanou k převodu členských práv a povinností ke shora jmenovanému družstvu, avšak dopisem z 28. 4. 2008 mu její právní zástupkyně sdělila, že dohoda o majetkovém vyrovnání z 1. 12. 2006 je neplatná a že z procesní opatrnosti žalovaná od této smlouvy odstupuje. Dne 27. 8. 2008 žalovaná zaslala žalobci částku 354.885,- Kč. Žalobce žalované měsíčně posílá částku 2.665,- Kč odpovídající měsíční splátce úvěru žalované ze stavebního spoření. Soud prvního stupně uzavřel, že právní vztah účastníků řízení podléhá režimu občanského a nikoli obchodního zákoníku. Písemnou dohodu ze dne 1. 12. 2006 označil soud prvního stupně za neurčitou, nesrozumitelnou, a tedy za neplatnou podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku) – dále jen „obč. zák.“. Dohoda totiž pojednává o neexistujícím předmětu a neodpovídá faktickému stavu, neboť vlastníkem v dohodě popsaného bytu č. 4 je Bytové družstvo Nábřeží 648; účastníci řízení byt nikdy nevlastnili, žalovaná byla jen členkou uvedeného družstva. Nejenže postrádá shodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu, nýbrž „nenese ani znaky platně uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 obč. zák.“ Na podporu svých závěrů soud prvního stupně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, a ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1177/2003.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 11 Co 320/2012-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po zopakování dokazovaní obsahem dohody ze dne 1. 12. 2006 a čestného prohlášení ze dne 23. 12. 2007 převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě odlišného právního posouzení věci. Poměřuje text dohody ustanoveními §289 odst. 1, §290 odst. 1, §292 odst. 1 a §230 obch. zák., dospěl k závěru, že dohoda je obsahově smlouvou o smlouvě budoucí o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Jestliže podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení, pak dohoda obsahuje veškeré náležitosti budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností. Její nedostatek spočívá v tom, že neobsahuje dohodu o době, kdy má být budoucí (realizační) smlouva uzavřena. Ujednání, podle něhož se žalovaná zavázala „do 5 dnů (případně podle samostatné dohody) ode dne převzetí poslední splátky nebo doručení na účet provést změnu členských práv a povinností u Bytového družstva Nábřeží 648, se sídlem na Nábřeží 648/74, 70800 Ostrava“, nemůže nahradit tuto náležitost smlouvy o smlouvě budoucí, a smlouva tak nevznikla. Tomu nasvědčuje okolnost, že nebyl dodržen postup podle §290 odst. 1 obch. zák., neboť žalující strana žalované nepředložila návrh na uzavření realizační smlouvy.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., prosazuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Obsah dohody totiž odvolací soud vyložil v rozporu s výkladovými pravidly, dovodil-li, že ujednání o tom, že žalovaná je povinna „do 5 dnů (popřípadě podle samostatné dohody) ode dne převzetí poslední splátky nebo doručení na účet provést změnu členských práv a povinností u Bytového družstva Nábřeží 648 se sídlem Nábřeží 648/74, 70800 Ostrava“, není dohodou o okamžiku, kdy má dojít k uzavření budoucí smlouvy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, výklad předmětného ustanovení dohody odporuje obecně přijímané zásadě, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon činil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dotčené ustanovení dohody lze vyložit pouze tak, že žalovaná byla povinna převést na žalobce členská práva a povinnosti do 5 dnů ode dne, kdy od něj obdrží poslední splátku na částku 300.000,- Kč, kterýžto závazek zahrnuje rovněž povinnost uzavřít ve stejné lhůtě smlouvu o převodu členských práv a povinností, neboť ta je předpokladem „provedení změny členských práv na předmětném bytovém družstvu“. Za písemnou výzvu k uzavření realizační smlouvy je pak možno považovat žalobní návrh. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka aplikace §35 odst. 2 obč. zák. je soudy posuzována rozdílně.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobcem obsahově vymezen.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, který výkladem dohody ze dne 1. 12. 2006, zejména odstavce Práva a povinnosti společného bydlení, dovodil, že postrádá obligatorní náležitost smlouvy o smlouvě budoucí (ujednání o době, kdy má být budoucí smlouva uzavřena).
Nutno předeslat, že právní závěr odvolacího soudu, že dohoda ze dne 1. 12. 2006 je obsahově smlouvou o smlouvě budoucí podléhající režimu obchodního zákoníku, nebyl dovoláním zpochybněn [k tomu ostatně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2002), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2000, pod číslem 23, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 151].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Vzniknou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 obč. zák. a v případě obchodních závazkových vztazích speciálně za použití výkladových pravidel zakotvených v §266 obch. zák.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle §266 odst. 2 obch. zák. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle §266 odst. 3 obch. zák. při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
Podle §266 odst. 4 obch. zák. projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu. Teprve v případě, že pojmy použité při jazykovém vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jež měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák.
Dospěl-li odvolací soud výkladem smlouvy za použití interpretačních pravidel projevu vůle k závěru, že smlouva požadavku zákona na stanovení doby pro uzavření budoucí smlouvy nevyhovuje, nelze mu v tomto směru vytknout žádné právní pochybení.
Podle ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Smlouva vyžaduje písemnou formu (odst. 2). Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že obligatorní náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí je určení doby, ve které má dojít k uzavření budoucí realizační smlouvy, neboť je tím určen okamžik, ke kterému má strana oprávněná vyzvat stranu povinnou k uzavření smlouvy (srovnej §290 obch. zák.).
Smlouva ze dne 1. 12. 2006 je vnitřně rozporná a ani výkladem nelze zjistit nezbytnou náležitost smlouvy o smlouvě budoucí podle shora citovaných ustanovení.
Ke změně v subjektu členských práv a povinností v družstvu, která byla důvodem uzavření „dohody o majetkovém vypořádání“, mělo dojít tak, že „po naplnění dohody se členství v družstvu převede na R. D.,“ (viz odstavec dohody označený jako Vypořádání společného majetku ). „Naplnění dohody“ mělo spočívat v tom, že „pro úplné vyrovnání vyplatí plátce – R. D. – příjemci – Š. K. – částku 300.000,- Kč v hotovosti nebo převodem a převezme povinnost hradit splátky úvěru ze stavebního spoření u Stavební spořitelny České spořitelny, smlouva č. 94-29194099/8060 (...) Částka 300.000,- Kč bude vyplacena do jednoho roku od data podpisu dohody maximálně ve 3 splátkách“ (viz odstavec dohody označený jako Finanční vyrovnání ). V rozporu s tímto ujednáním je v odstavci dohody Práva a povinnosti společného bydlení obsažena dohoda, že „dnem vyplacení poslední splátky z dohodnuté částky 300.000,- Kč (tj. nejpozději do jednoho roku po datu uzavření dohody) dochází k finančnímu vyrovnání mezi zúčastněnými stranami a příjemce je povinen do 5 dnů (popřípadě podle samostatné dohody) ode dne převzetí poslední splátky nebo doručení na účet, provést změnu členských práv a povinností u Bytového družstva Nábřeží 648 (...)“. Byla-li povinnost žalované uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností podmíněna povinností žalobce uhradit jí částku 300.000,- Kč a zároveň převzít povinnost k úhradě dosud nesplaceného úvěru, potom v rozporu s tím se žalované ukládá po vyplacení poslední splátky „z dohodnuté částky 300.000,- Kč, provést změnu členských práv a povinností“. Je tak správný závěr odvolacího soudu, že není určitým způsobem stanovena doba, kdy mělo dojít k uzavření realizační smlouvy. Jestliže podle odstavců dohody označených jako Finanční vyrovnání a Práva a povinnosti společného bydlení nebyl okamžik, v němž mělo dojít ke změně v subjektech členských práv a povinností, určen nezaměnitelně, s přihlédnutím k nejednoznačnosti ujednání „provést změnu členských práv a povinností“ (tj. jaké konkrétní právní kroky a vůči komu měla žalovaná provést - zda je povinna v uvedené lhůtě přijmout žalobcův návrh na uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností, nebo mu má takový návrh předložit, či zda v téže lhůtě má v souladu s §230 obch. zák. oznámit dotčenému družstvu převod členských práv a povinností, což ovšem předpokládá předchozí uzavření smlouvy), nelze než dospět k závěru, že smlouva ze dne 1. 12. 2006 nestanoví dobu, v níž má být budoucí realizační smlouva uzavřena (tzn. kdy má být strana povinná vyzvána k uzavření smlouvy, popř. kdy je druhá strana oprávněna jí předložit návrh budoucí realizační smlouvy). Uvedenou neurčitost nelze odstranit, aniž by projev vůle smluvních stran - v rozporu s výkladovými pravidly - nemusel být nahrazen či doplněn.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.), a dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu