ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2964.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2964/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Red Flame s. r. o. se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, identifikační číslo 27623491, zastoupené Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, proti žalovanému R. G. , o zaplacení 59.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 217 C 86/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 21. ledna 2014, č. j. 12 Co 740/2013-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2013, č. j. 217 C 86/2012-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 59.840,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu (mimo vyhovující části) v dalším požadavku na zaplacení úroků z prodlení (výrok II.), taktéž zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč (výrok III.) přestavující smluvní pokutu, zastavil řízení o zaplacení částky 760,- Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 12 Co 740/2013-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, zastavil (pro zpětvzetí) odvolací řízení v rozsahu odvolání proti výrokům II., III. a IV., a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod. 2 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 a ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávným výkladem procesních norem upravujících koncentraci řízení vzal v úvahu tvrzení, jež žalovaný přednesl až po okamžiku koncentrace řízení a přihlížel k důkazům, které žalovaný taktéž označil až poté. Má zato, že žalovaný zmeškal lhůtu tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro závěr o promlčení nároku, řízení bylo koncentrováno, soudcovská lhůta k vyjádření uložená ve výzvě podle §118a o. s. ř. nemohla být prominuta, a odvolací soud tak nemohl přihlížet k jiným než jen do konce této lhůty uvedeným tvrzením a označeným důkazům. Rozhodnutí odvolacího soudu tak odporuje závěru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, podle něhož „zásada koncentrace se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet. Jde o zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoliv o prostor k uvážení soudce (...).“ Dovolatelka nemá výhrady vůči tomu, že odvolací soud provedl výslech svědkyně K. K., neboť jeho potřeba podle §120 odst. 2 o. s. ř. vyplynula z obsahu spisu; nezbytnost provedení jiných důkazů se z obsahu spisu již ale nepodávala. Žalovaným opožděně označené důkazy neměly být provedeny ani v situaci, kdy jimi měla být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazů. Odvolací soud pak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3180/2010, posoudil otázku přenosu důkazního břemene.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka vystihla výhradou, že v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, podle nichž „ zásada koncentrace se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet, neboť jde o zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoli o prostor k uvážení soudce (...) přičemž ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkaz, jehož pomocí lze skutkový stav věci zjistit jinak, než jak vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo “, odvolací soud přihlédl k doplňujícím skutkovým tvrzením a důkazním návrhům žalovaného obsaženým v jeho podání ze dne 6. 6. 2013, ačkoli lhůta k doplnění podle usnesení vyhlášeného u jednání dne 20. 5. 2013 uplynula patnáctým dnem po jejím určení, tj. dnem 4. 6. 2013.
Z rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na obsah spisu se podává, že podáním ze dne 31. 1. 2013, jež bylo reakcí na vydaný platební rozkaz, žalovaný vznesl námitku promlčení. Uvedl, že s žalobkyní uzavřel smlouvu o půjčce dne 4. 1. 2008, kterou řádně a včas hradil ve splátkách do ledna 2009. Poté se dostal do finančních problémů a půjčku přestal řádně hradit. Poslední úhradu provedl v dubnu 2009. Od té doby nebyla provedena žádná další úhrada. U prvního ve věci nařízeného jednání před soudem prvního stupně dne 20. 5. 2013 žalovaný zopakoval, že poslední splátku zaplatil v dubnu 2009, zástupce žalobkyně naopak tvrdil, že poslední splátku zaplatil žalovaný 21. 10. 2009 a že uhradil celkem 21 splátek podle splátkového kalendáře. V průběhu jednání soud prvního stupně vyzval žalovaného podle §118a odst. 1 a 3 k doplnění skutkových tvrzení k důvodům rozporu uzavřené smlouvy o půjčce č. 42008 ze dne 4. 1. 2008 s dobrými mravy a dále k předložení důkazů k prokázání tvrzení, že poslední splátku žalobci uhradil v dubnu 2009. Současně soud vyzval žalobkyni k předložení důkazů k prokázání tvrzení, že poslední splátka byla dlužníky žalobci uhrazena v říjnu 2009, to vše ve lhůtě 15ti dnů. Účastníci byli poučeni „o následcích nesplnění výzvy“. Z protokolu o jednání ze dne 20. 5. 2013 neplyne, že by se účastníkům řízení dostalo poučení podle §118b o. s. ř. Odvolací soud pak vyšel ze skutkového zjištění, že poslední splátka byla připsána na účet žalobkyně dne 29. 5. 2009, a že tedy se celý zbývající dluh stal splatným marným uplynutím splatnosti splátky dne 20. 5. 2009. Za této situace začala běžet tříletá promlčecí doba, která skončila 21. 5. 2012. Byla-li žaloba podána až 16. 10. 2012 je žalobní nárok promlčen.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovanému pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil dílčí závěr, podle kterého účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Tamtéž dodal, že „zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků a uplatnění principu právní jistoty ve věcech projednávaných a rozhodovaných v občanském soudním řízení vyžadují, aby soud (též s přihlédnutím k ustanovení §5 o. s. ř.) při plnění své poučovací povinnosti postupoval shodně (stejně) ve všech případech, v nichž podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. nastává tzv. koncentrace řízení. Nemají-li být tedy činěny zcela neodůvodněné rozdíly ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího „předvídatelného" postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy - i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že tzv. koncentrace řízení nenastává nejen - jak se uvádí v ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř. - tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.“
Promítnuto do poměrů souzené věci to znamená, že nedostalo-li se účastníkům řízení u jednání dne 20. 5. 2009 poučení podle §118b o. s. ř., nenastala koncentrace řízení a nic nebránilo žalovanému podáním ze dne 6. 6. 2013 doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání své procesní obrany.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže být v rozporu s „ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ o koncentraci řízení, když k ní ve věci nedošlo.
Mimo právní otázky, na nichž je založen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, ve vztahu k rozsudkům sp. zn. 22 Cdo 883/2010, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, dovolatelka nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se odvolací soud v jejich případě odchýlil.
Posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku §237 o. s. ř. žalobkyně nedostála dovolacími námitkami, že se soudy odchýlily od ustálených pravidel týkajících se nesení procesních břemen, že pro ni bylo překvapivé, že má nést důkazní břemeno ohledně nepromlčení své pohledávky a že „negativní teorie důkazního břemene je překonána“. Ve vztahu k těmto výhradám totiž nespecifikuje, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil.
Argumentací obsaženou v bodu VIII. dovolání neuplatnila žalobkyně jediný možný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybňuje totiž správnost zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu