ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4039.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4039/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované Z. J. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o 705.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 138/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č.j. 19 Co 471/2013-538, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.842,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vlasty Miklušákové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním výslovně v celém rozsahu v záhlaví citované rozhodnutí, jímž krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2013, č.j. 4 C 138/2007-455, tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobci 705.000,- Kč (v měsíčních splátkách po 12.000,- Kč), a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; žalovaná nevymezila důvod dovolání (§241a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), a o tyto náležitosti již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3, věta první, o.s.ř.). Dovolání žalované proti výroku, jímž nebyla procesně zcela úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, je – navíc – subjektivně nepřípustné, jelikož tímto výrokem nebylo rozhodnuto v její neprospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96).
Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé je také v podstatné části vadné, neboť argumentace žalované – až na níže uvedenou výjimku – nevystihuje jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1, 3 o.s.ř.). Za uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nelze považovat kritiku právního posouzení založenou na předpokladu skutkového stavu jiného, než ze kterého vyšel odvolací soud. Bez významu je tudíž dovolatelčina oponentura závěru odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce (založená na tvrzení, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky nebyl uzavřen stejného dne jako samotná smlouva, ale byl vyhotoven „mnohem později“ ), jakož i závěru o platnosti uznání dluhu z 16. 12. 1999 (kterou opřela o tvrzení, že uznaná částka nepředstavuje jistinu půjčky, ale kapitalizované úroky, případně úroky z úroků, a dále o tvrzení, že uznání dluhu podepsala pod nátlakem spočívajícím v tom, že žalobce tím podmiňoval vydání potvrzení vystaveného svědkem K., kdežto odvolací soud vyšel z toho, že potvrzení svědka K. obdržela žalovaná před podpisem listiny o uznání dluhu, která byla výsledkem dlouhodobého vyjednávání mezi žalobcem a žalovanou).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka uplatnila, napadla-li právní závěr odvolacího soudu o platnosti uznání dluhu z 16. 12. 1999 z hlediska jeho určitosti námitkou, že není možné, aby v listině o uznání dluhu bylo co do jeho důvodu pouze odkázáno na jinou listinu důvod dluhu obsahující. Poukazuje přitom na rozsudek ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, v němž Nejvyšší soud uvedl, že jelikož uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Ani tato výhrada však přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který dovolatelkou citovaný výklad dále rozvedl tak, že k platnosti uznání dluhu, pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 11.140,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.402,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu