ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4809.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4809/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., se sídlem ve Zruči – Senci, Ke Křižovatce 466 (identifikační číslo osoby 25224476), zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) Z. V., 2) Š. V., o zaplacení 126.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 389/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 5. 2015, č.j. 30 Co 301/2014-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku o věci samé v záhlaví citovaného rozhodnutí není přípustné (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda je ujednání o smluvní pokutě, jejíhož zaplacení se domáhá, platné, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe k otázce přiměřenosti výše smluvní pokuty, přehlíží, že dovolací soud se již v rozsudku ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008 (jehož obsah je dovolatelce, jak vyplývá z obsahu dovolání, znám), vyjádřil tak, že i když sankční ujednání nemusí samo o sobě vyvolávat značnou nerovnováhu smluvních stran, nelze při posuzování jeho platnosti z pohledu ustanovení §55 a §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), odhlédnout od ostatních ujednání spotřebitelské smlouvy, která jako celek může představovat výrazně nerovnocenný právní vztah k újmě spotřebitele. Z pohledu uvedené judikatury je zřejmé, že ani námitce, že odvolací soud přihlížel ke všem ujednáním o smluvních pokutách nedůvodně a nesprávně, nelze přiznat opodstatněnost. Okolnost, že v souzené věci jde o smlouvu o dílo, nevede k nepoužitelnosti výše uvedených zobecněných závěrů přijatých konkrétně ve vztahu ke zprostředkovatelské smlouvě.
Zbývající námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Ačkoli je dovolatelka uvozuje jako otázky procesního práva, směřují proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a nevystihují jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice výslovně podala dovolání i proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesla. Dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení je nadto objektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) a dovolání proti výroku, jímž nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, je ze strany v odvolacím řízení procesně zcela neúspěšné žalobkyně nepřípustné subjektivně.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu