ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5182.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5182/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované E. M. , zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 46/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2014, č. j. 7 Co 746/2014-506, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2014, č. j. 7 Co 746/2014-506, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. 2. 2013 se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem budovy čp. 169, V. M., umístěné na pozemku parc. č. st. 162/3, stavby bez čp/če tech. vyb. na pozemku parc. č. st. 43/2, pozemku parc. st. č. 43/2, o výměře 44 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 162/3 o výměře 1254 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. st. 165 o výměře 301 m2, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Písek na listu vlastnictví č. 4677, katastrální území P., obec i okres P. Na základě darovací smlouvy ze dne 19. 3. 2010 převedl na žalovanou ideální polovinu sporných nemovitostí, přičemž v důsledku jednání, kterých se vůči němu dopustila, ji dopisem ze dne 21. 1. 2013 vyzval k vrácení daru. Důvody vrácení daru spatřoval a) v chování žalované po obdarování, které vedlo k jeho zesměšnění a znevážení u veřejnosti města Písku, kdy žalovaná nejprve na něm vylákala ½ nemovitostí a následně ještě v době soužití s ním si neváhala najít novou známost a jeho doslova vyhodit z bytu, který spolu s ní a její dcerou užíval, přičemž si ponechala všechno jím pořízené vybavení bytu, b) v nerespektování jeho citové vazby k dceři žalované, na jejíž výchově se podílel, a k níž si vytvořil „rodičovský“ vztah, c) v nedodržení slibu, že na něj převede 50% obchodní podíl ve společnosti MONI LODGING, s. r. o., d) v nedodržení slibu, že její společnost MONI LODGING, s. r. o. mu vrátí půjčku ve výši 2.225.000,- Kč, kterou žalovaná popírá, e) v nedodržení slibu že mu společnost MONI LODGING, s. r. o. bude vyplácet vyšší podíl na nájemném ve výši 100.000,- Kč, f) v nevyplacení dohodnutého nájemného společností MONI LODGING, s. r. o. v roce 2010 a nepravidelném placení nájemného v roce 2011, g) v nevyklizení hotelu Bílá růže, který je od prosince 2011 užíván neoprávněně, znemožnění přístupu žalobci do hotelu, h) v ignorování existujícího spoluvlastnického vztahu k nemovitostem a ve výlučném výkonu užívacích oprávnění pouze žalovanou, i) v nabídce žalované za úplatu žalobce fyzicky odstranit.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 9 C 46/2013-376, žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení spolu žili po dobu přibližně 15 let jako druh a družka, od roku 2005 spolu bydleli v nájemním bytě žalované. Soužití ukončili nejpozději v únoru 2011, kdy se žalobce odstěhoval z bytu. Na základě dražby v roce 2005 a kupními smlouvami z 15. 8. 2007 a 22. 5. 2009 se žalobce stal výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. Žalovaná je jedinou společnicí a jednatelkou firmy MONI LODGING s. r. o., která podle smlouvy ze dne 1. 8. 2006 má hotel Bílá růže v nájmu. Žalobce 13. 10. 2005 uzavřel jako dlužník s Českou spořitelnou a. s. (věřitelem) smlouvu o úvěru ve výši 12.420.000,- Kč za účelem financování splacení ceny vydražených nemovitostí. Dodatkem ze dne 13. 5. 2008 žalovaná přistoupila k závazku žalobce splácet úvěr jako další dlužník. Již v roce 2006 účastníci uzavřeli smlouvu o darování jedné ideální poloviny sporných nemovitostí žalované; k převodu vlastnického práva nedošlo, neboť účastníci nepodali návrh na vklad do katastru nemovitostí. Dne 19. 3. 2010 žalobce darovací smlouvou převedl na žalovanou jednu ideální polovinu hotelu, přičemž podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, který neuvěřil svědkům Mgr. R. B., P. V. a JUDr. M. T., darování podílu na sporných nemovitostech nebylo „vázáno na žádnou podmínku.“ Okamžikem vkladu darovací smlouvy do katastru nemovitostí tak byl žalobce oprávněn inkasovat jednu polovinu nájemného, tj. 17.500,- Kč měsíčně. K důvodům pro vrácení daru soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že žalovaná:
- darování nemovitostí vylákala úmyslným a lstivým jednáním,
- jej veřejně zesměšnila a znevážila,
- za trvání jejich vztahu mu byla nevěrná (milenecký poměr s K. Š. nebyl prokázán),
- jej donutila opustit společně užívaný byt,
- nerespektovala jeho citovou vazbu k její dceři.
Dále, že neprokázal:
- existenci závazku ze smlouvy o půjčce ve výši 2.250.000,- Kč, který navíc měl být závazkem MONI LODGING, s. r. o. a nikoli žalované,
- nedodržení slibu žalované platit vyšší podíl na nájemném,
- neplacení nájemného společností MONI LODGING, s. r. o. v letech 2010 a 2011, a zánik nájemní smlouvy této společnosti,
- znemožnění přístupu do hotelu, jakož i to, že nájemce nemovitosti užívá v rozporu s nájemní smlouvou, a že se žalovaná snažila jej fyzicky zlikvidovat. Tvrdil-li žalobce, že žalovaná nedodržela slib, převést na něj polovinu obchodního podílu ve společnosti MONI LODGING, s. r. o., pak netvrdil konkrétně, za jakých podmínek (zda bezplatně nebo úplatně a do jaké doby) se tak mělo stát. Soud prvního stupně poté, co blíže vysvětlil, proč nepovažuje svědky B., V. a T. za věrohodné, uzavřel, že i kdyby jim uvěřil, nebyl prokázán „závazný a dostatečně určitý“ projev vůle (slib), který by založil konkrétní závazek žalované vůči žalobci. Jelikož nebyly splněny podmínky, za nichž lze žádat vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák.“, s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011 (hrubé porušení dobrých mravů), žalobu zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. září 2014, č. j. 7 Co 746/2014-506, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. 162/3, jejíž součástí je budova č. p. 169, stavební parcely č. 43/2 se stavbou bez č. p./č. e., a stavební parcely č. 165 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P. na LV č. 4677 pro katastrální území a obec P. Vyšel z toho, že darovací smlouvu dne 19. 3. 2010 uzavřeli účastníci v situaci, kdy společně dlouhodobě žili, hradili společně náklady a zajišťovali provoz hotelu Bílá růže, který žalobce jako výlučný vlastník pronajal společnosti MONI LODGING, s. r. o., jejíž jedinou společnicí byla žalovaná. Rozhodující část sporných nemovitostí získal žalobce v roce 2005. Za účelem jejich zakoupení uzavřel s Českou spořitelnou a. s. smlouvu o úvěru ve výši 12.400.000,- Kč. K tomuto závazku přistoupila v roce 2008 žalovaná, která je tak zavázána ke splácení úvěru společně a nerozdílně s žalobcem. Po nabytí nemovitostí chtěl žalobce žalovanou zajistit, a proto nejprve v roce 2006 pořídil závěť, a sepsal darovací smlouvy, která ovšem nebyla vložena do katastru nemovitostí. Všechny tyto skutečnosti podle odvolacího soudu svědčí o „velmi vážném vztahu a důvěře žalobce k žalované“. Přestože se v roce 2010 výrazně zhoršily vzájemné vztahy účastníků řízení, žalobce žalované daroval spoluvlastnický podíl na nemovitostech s cílem „zachování partnerského vztahu i ve vztahu k provozu hotelu“; Vánoce v roce 2010 již účastníci slavili odděleně a blíže nezjištěného dne v únoru 2011 se žalobce odstěhoval ze společné domácnosti. Po zopakování výslechu svědka JUDr. M. T. vzal za prokázané, že „v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy (...) slíbila žalovaná žalobci převod části obchodního podílu ve společnosti MONI LODGING, s. r. o.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud tohoto svědka, jehož výpověď podporuje výpověď svědka V. H., za nevěrohodného. Odvolací soud nezopakoval výslechy svědků H. M., E. M. st., R. M. a svědků E. M. ml., P. S., L. M., O. M. a M. A., neboť jimi neměla být zpochybněna výpověď svědka T., nýbrž jimi měl být zjištěn odlišný skutkový stav věci. Rovněž nezopakoval výslech svědků Mgr. R. B. a P. V. k otázce příslibu převodu obchodního podílu pro jejich osobní vztah k žalobci a proto, že nebyli přítomni uzavírání darovací smlouvy. Uzavřel přitom, že žalobce převedl spoluvlastnický podíl k nemovitostem na žalovanou dobrovolně a bezplatně, tedy bez toho, že by za něj měl obdržet nějaké protiplnění. Slib převodu podílu v obchodní společnosti žalované nepředstavuje formu protiplnění, neboť jeho prostřednictvím se žalobci neměl dostat majetkový ekvivalent darovaného podílu na nemovitostech. Žalovaná daný slib nesplnila a nenaplnilo se ani očekávání žalobce, že se vztahy účastníků zlepší a že budou i nadále společně vlastnit a provozovat hotel. Nesplnění slibu odvolací soud považoval za hrubé porušení dobrých mravů, s nímž je spojeno právo domáhat se vrácení daru podle §630 obč. zák.; odporuje totiž zásadám slušnosti a poctivosti. Žalovaná zcela zamezila vlivu žalobce na provoz hotelu, který dříve po řadu let společně provozovali. Žalobci tak zůstalo jen právo na výplatu jedné poloviny nájemného a povinnost k úhradě jedné poloviny úvěrových splátek do roku 2020 mnohonásobně částku nájemného překračující. Chování žalované neodpovídá očekávání žalobce (dárce) opodstatněnému tím, že získala bezplatně značnou majetkovou hodnotu, a nedodržením slibu žalobce finančně poškodila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obsahově namítá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Cdo 557/2008, a ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, odvolací soud dovodil, že nesplnění příslibu převést na dárce podíl v obchodní společnosti představuje hrubé porušení dobrých mravů, s nímž je spojeno právo žalobce na vrácení daru. Podle shora citovaných rozhodnutí však důvodem pro vrácení daru může být jen takové jednání obdarované, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu označit za porušení dobrých mravů značné intenzity nebo za jejich soustavné porušování, kteréžto intenzity jednání žalované nedosáhlo. Navíc v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, považoval za určitou výzvu ke vrácení daru ze dne 21. 1. 2013. V řešení těchto otázek spatřuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud by měl přihlédnout k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spočívají v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti, že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplývají a ani jinak v řízení nevyšly najevo, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, chybně posoudil věrohodnost důkazu a odmítl provést navržené důkazy k prokázání nevěrohodnosti svědka JUDr. T. Jediný v řízení prokázaný důvod (proti osmi tvrzeným) pro vrácení daru (nesplnění slibu) nenaplňuje charakteristiku hrubého porušení dobrých mravů, a tím spíše jej nemůže naplňovat, má-li se jednat o jediné závadné chování žalované vůči žalobci. Dovolatelka zdůrazňuje, že závěr odvolacího soudu, že její jednání odporuje pravidlům slušnosti a poctivosti, nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. Výzva k vrácení daru je neurčitá (a tedy neplatná), neboť nekonkretizuje její závadné jednání v tom, kdy měla příslib převodu učinit, zda měl být převod části obchodního podílu úplatný nebo bezplatný a kdy mělo k převodu dojít. Podáním ze dne 27. 3. 2015, jímž žalovaná popisuje jednání žalobce po podání dovolání, navrhla, aby dovolací soud rozhodl ve věci sám, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc přikázal k projednání jinému senátu odvolacího soudu.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o. s. ř.). Chování žalované, které podle odvolacího soudu představuje hrubé porušení dobrých mravů, posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák., dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 53, ročník 2003).
Podle §630 obč. zák. právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. května 2013, 33 Cdo 942/2012, ze dne 27. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013). Odvolací soud se však od této ustálené soudní praxe odchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu je zajedno v názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobci ve výzvě ze dne 21. 1. 2013, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 19. 2. 2013, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu v návaznosti na obsah spisu plyne, že k datu podání žaloby nevhodné chování žalované spočívalo (pouze) v tom, že v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy slíbila žalobci převod části obchodního podílu ve společnosti MONI LODGING s. r. o., přičemž tento slib nesplnila. K tomu odvolací soud po zopakování výpovědi svědka JUDr. T., kterého na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za věrohodného, zjistil, že při uzavírání darovací smlouvy to účastníci „měli vázané na provoz toho hotelu, byla tam nějaká společnost, která byla jen jednoho (...) na oplátku si pak měli dát půlku té společnosti (...) hotel vlastnil jenom Skála, dřeli na něm oba (...) takže to bylo jakési vyrovnání mezi nimi (...) žalobce projevil jednoznačně vůli darovat polovinu nemovitostí žalované. Zajišťoval provoz hotelu, žalovaná měla na starosti obchodní stránku provozu. Při sepisu smlouvy účastníci mluvili o tom, že hotel provozuje s. r. o. a za darování hotelu měl být převeden podíl k této společnosti na žalobce, aby měl vliv na provoz hotelu (...) Pokud se hovořilo o převodu podílu ve společnosti, nebylo to tak, že mělo dojít k převodu (stylem) něco za něco, šlo o dohadování.“ Existence příslibu převodu části obchodního podílu podle odvolacího soudu potvrzuje nedatovaný dopis žalobce (čl. 105 spisu), v němž žalované připomíná slib, že „se stane také (...) jednatelem firmy MONI LODGING“. Odvolací soud přitom nepřijal skutkový závěr o konkrétních podmínkách slibovaného převodu obchodního podílu. Akcentoval, že soužití účastníků trvalo od roku 2005, před darováním společně žili, hradili své náklady a společně zajišťovali provoz hotelu Bílá růže, který vlastnil výlučně žalobce, a provozovala ho (měla v nájmu) společnost žalované MONI LODGING s. r. o. Žalobce rozhodující část nemovitostí nabyl v roce 2005 v dražbě, přičemž kupní cenu uhradil zčásti ze svých peněz a zčásti z půjčených peněz. Dne 13. 10. 2005 žalobce uzavřel za účelem financování nákupu hotelu smlouvu o úvěru ve výši 12.400.000,- Kč s Českou spořitelnou a. s., se splatností do roku 2020, k níž dodatkem ze dne 12. 5. 2008 jako spoludlužník podle §533 obč. zák. přistoupila žalovaná, která tak odpovídá za řádné a včasné plnění závazku ze smlouvy o úvěru společně a nerozdílně s žalobcem. V období od uzavření smlouvy o úvěru do 12. 4. 2011 úvěr splácel žalobce, poté v období od 12. 4. 2001 do 27. 12. 2012 jej splácela žalovaná, která uhradila bance částku 2.244.618,24 Kč. Zhoršující se osobní vztahy chtěl žalobce napravit darováním spoluvlastnického podílu na nemovitostech, a to v zájmu zachování partnerského vztahu a společného provozování hotelu. Účast ve společnosti žalované měla pro něj být zárukou, že bude mít vliv na provoz hotelu. Odvolací soud uzavřel, že žalobce převedl podíl na předmětných nemovitostech na žalovanou dobrovolně, aniž k tomu měl právní povinnost, a zároveň bezplatně, tedy bez toho, že za něj obdrží nějaké protiplnění. Slib převodu obchodního podílu nepředstavuje formu protiplnění, neboť jeho prostřednictvím se žalobci neměl dostat majetkový ekvivalent darovaného podílu na nemovitostech.
Odvolací soud závěr o hrubém porušení dobrých mravů žalovanou, jako předpokladu pro vrácení daru podle §630 obč. zák., založil na úvaze, že nesplnění slibu, neodpovídalo představám žalobce na zlepšení jejich vztahu a pokračování společného provozování hotelu. Žalovaná získala bezplatně značnou majetkovou hodnotu a nedodržením slibu žalobce finančně poškodila. Nesplnění slibu podle odvolacího soudu odporuje zásadám slušnosti a poctivosti. Nenaplnění shora uvedeného očekávání nelze ovšem podle dovolacího soudu považovat (ve spojení s nesplněním příslibu) za hrubě odporující dobrým mravům.
Jakkoliv chování žalované, spočívající v nezajištění účasti žalobce na činnosti společnosti MONI LODGING s. r. o., lze považovat za příčící se dobrým mravům, neboť zpochybňuje poctivost (slušnost) jejího jednání vůči žalobci, z dikce §630 obč. zák. ovšem vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.
V situaci, kdy vztah účastníků procházel krizí a žalobce s tímto vědomím daroval žalované podíl na svých nemovitostech, přičemž očekával, že žalovaná (právně) upraví jeho postavení ve společnosti MONI LODGING s. r. o., musel být srozuměn i s tím, že se jejich vztah nemusí podařit zachránit, žalovaná zůstane podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, a on nebude mít žádný právní nástroj, jímž by ji přiměl buď k převodu „části“ obchodního podílu nebo ke jmenování jednatelem společnosti. Po ukončení jejich vztahu nelze žalované vyčítat, že příslib nesplnila.
V řízení zjištěné (jediné) chování žalované vůči žalobci tak nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti"; popsaným chováním žalovaná nenaplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle §630 obč. zák.
Jelikož závěr odvolacího soudu o hrubém porušení dobrých mravů žalovanou vůči žalobci není správný, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Protože zbývající výhrady dovolatelky byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.
Dovolací soud nemohl pominout, že v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy účastníci projednávali i otázku oficiální účasti žalobce ve společnosti MONI LODGING s. r. o. K tomu odvolací soud přijal skutkový závěr, že žalovaná přislíbila převést na žalobce „část obchodního podílu“. V rozporu s tím ovšem z nedatovaného dopisu žalobce zjistil (čl. 105 spisu), že žalobce se domáhal splnění slibu že „se stane (...) jednatelem firmy MONI LODGING“. Platí ovšem, že jednatelem společnosti s ručením omezeným může být i osoba, která v této společnosti nemá obchodní podíl.
Dovolací soud nenařídil, aby věc projednal jiný senát, ani nepřikázal věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, neboť nebyly naplněny důvody podle §243e odst. 3 o. s. ř. [nedošlo k tomu, že by odvolací soud nedodržel (předchozí) závazný právní názor nebo že by v řízení došlo k závažným vadám].
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu